O náhodě vám chci povídat, která mne potkala, abych byl nucen přehodnotit svůj pohled na filosofii a filosofy. Obsahuje-li náhoda takový úmysl, pak už to není náhoda, zvláště ne čirá – co to tedy je? Jen opatrně pohlížím vzhůru, zda bych směl v té náhodě vidět aspoň prsty Božích andělů. Nuže vězte, že knihu, o níž vám budu povídat, jsem dostal od Michaela Lošonského, profesora filosofie na státní coloradské univerzitě, když přednášel na filosofické fakultě v Brně. Na oplátku jsem mu dal svůj esej Proč jsem rád českobratrský evangelík v knize Zpytování. Filosof a theolog se tak setkali ne jako soupeři, ale spolupoutníci za pravdou, kus cesty jdou spolu. Toto hodnocení je pozdějšího data, vyrostlo ve mně teprve, když jsem tu knihu četl a četl. I to, že jsem se do ní začetl, přičítám té náhodě – no řekněte, kterýpak theolog by tu knihu Enlightenment and action from Descartes to Kant (Osvícení a čin od Descarta ke Kantovi) vzal do ruky, aby ji nejen prolistoval, ale pročetl až do konce? Co mne k tomu pudilo?
Asi to bylo zasuté vědomí, že filosofové dostali od apoštola špatnou známku, ale jen v jistém případě. Kdo čte pozorně 1. kapitolu Prvního listu Korintským, shledá, že apoštol je odsuzuje, pokud chtějí svou moudrostí nalézt a odhalit Boha a jeho tajemství, tj. svým rozumem konkurovat víře nebo ji nahradit. Vždyť v apoštolských sborech bylo místo i pro filosofy, kteří ve společenství bratří a sester velebili Boha, že víru ve vzkříšeného Krista obdařil Duchem a Boží mocí, aby se nestyděli před žádnou filosofií vyznávat Krista Pána jako Boží moudrost a moc.
Podtitulem té knihy je Passionate thought, vášnivé, zaujaté myšlení. filosofové od Descarta po Kanta vypovídají, že to patří k lidské autonomii vykonávat kontrolu nad představami a pojmy, které jsou v nás přítomny. Vědí, že takové představy vznikají v lidské mysli nedobrovolně, automaticky, ale také vědomě. Vědomý proces vítají před nevědomým. A vyzývají nás: Chcete-li se vyhnout ztrátě vlivu na chování vlastní i chování společnosti, v níž žijete, a chcete-li, aby vaše myšlení neprobíhalo jako ve snách, bez vedení, musíte se rozhodovat a odvážit se používat vlastního poznání a vlastního rozumu, jinak se dostanete pod autoritu jiných.
Hlavní překážkou rozumového vývoje a hlavní nemocí 17. století je nerozhodnost, neochota rozsuzovat mezi pravdou a lží. Teprve 18. století bude sklízet aspoň trochu ovoce po těch, kteří cvičili rozum a rozhodování, nebáli se mluvit na veřejnosti a psát a taky držet svůj názor, pokud nepodlehne rozumnějšímu. To je Akce, bez níž osvícení neobstojí, jakože i víra si žádá skutků… Život samospádem bez rozhodování a bez skutků člověku nesluší a neprospívá. Osvícení filosofové zřejmě chodili k volbám.
Sapere aude! Tuto Horaciovu výzvu vyslyšel Kant a učinil ji heslem osvícenství v této parafrázi: Měj odvahu užívat svého vlastního rozumu! Už 17. století si předsevzalo zdokonalit lidské poznávání a chápání tak, aby bylo tvořivé, pečlivé, spolehlivé, schopné soutěžit na veřejném prostoru rozumnosti. Snad na samém počátku byl Plato, milovník filosofie, kterou určil jako způsob dobrého bláznovství a milovníka filosofie viděl hnaného božskou mocí. Osvícenci mluví o Bohu s nejvyšší uctivostí a bázní. Descartes, když se sám sebe ptal, kterou cestou v životě má jít, měl za sebou mnoholeté studium knihy světa. Rozhodl se prostudovat sám sebe. Sen, v němž to rozhodnutí padlo, pokládal za božské potvrzení své nové cesty, kterou označil aktivním slovesem „myslím, tedy jsem“. Byl ochoten zaměnit je za jiné aktivní sloveso, „chci, tedy jsem“. Nikdy však za pasivní „dýchám, tedy jsem“.
To pak vyslovil zřetelněji Hobbes: Bez zaujaté myšlenky nemůže myšlení být uspořádáno: myšlenky se potulují jako ve snu, chovají se navzájem cize, neslušně, nesouvisle. Podobně Locke je si vědom nesnadnosti myšlení, ale chválí „nekonečně moudrého autora našeho bytí, že dal moc naší mysli, abychom volili mezi ideami. Bez zaujetí by však člověk byl velmi marné, nečinné stvoření, které profláká svůj čas v líném letargickém snu.“ Proto se našemu moudrému stvořiteli zalíbilo připojit k ideám a mnohým našim myšlenkám průvodní radost.
Zavrhněme však představu, že osvícenci žili v poklidném, bukolickém prostředí. Diskusi o rozdílu mezi Bohem a přírodou provázely výroky, spolehlivě zaznamenané, které by dnes skončily u soudu. Vyslovil je kolega Henry More na adresu Barucha Spinozy. Nazval jej špinavým a podlým ateistou, ponořeným do výkalů ateismu, který pro svou zatvrzelost v nich i vydechl, ale tyto výroky mu nepřekážely vyslovit na jeho adresu chválu na to, že ve svých Propozicích napsal: „Mimo Boha nemůže žádná substance být ani být pojata,“ nicméně, praví More, „Propozice obsahují nejhrubější ateismus.“ Spinoza pak doporučuje jako nejlepší cestu vyhnout se myšlenkové nedostatečnosti: vztáhnout všechny své ideje na ideu Boha. Naše pojetí Boha obnoví lásku k Bohu, která rozšíří aktivity mysli. Kéž by byl mohl vzkázat dvacátému století, co hlásal svému století, že pohroma hrozí státu, kde se zakazuje lidem, aby mluvili, co mají na mysli. Spinoza však nenabídl nic, aby se lidé vyléčili z nerozhodnosti, živené běžným míněním.
V tom je třeba obrátit se na Leibnize. Zdůraznil, že jednotlivec dokáže jen málo z toho, co chce, „ale nic není silnější než asociace, spolupráce několika lidí.“ Nečekal, až jich půjdou milióny, neangažoval žádnou společenskou třídu, takto se vyjádřil: „Tisíc věcí mohou udělat dva nebo tři nebo několik, kteří si rozumějí. Nic se neudělá nebo špatně udělá, pracují-li lidé bez vzájemného dorozumění.“ Zlepšení mysli a myšlení je možné jen s pomocí politických a sociálních podmínek. Leibniz uzavřel rozhovor 17. století důrazem na úlohu vůle v našem poznávání a připravil tak půdu pro Kantovu filosofii osvícení. Ten se o možném osvícení vyjádřil v eseji Předpokládané začátky lidské historie: „Pouze ve společnosti, která vyvine technologii a dost bohatství, aby udržela nějakou formu trhu, může teprve začít systematická a všestranná (well-rounded) kultivace lidských schopností.“
Nedivíme se, že autor uzavírá zjištěním, že výsledky práce filosofů v 17. století a jejich rozvinutí ve století 18. o lidském osvícení se nestaly společným majetkem, protože vyžadovaly veřejné cvičení rozumu a k tomu nezbytné materiální podmínky. Proto osvícení zůstává nevyřešeným problémem i v 21. století. „Rozhodněte se,“ vzkazují filosofové. Janův Ježíš je jiný, adresnější, očekává rozhodnutí v osobním vztahu: „Kéž bys byl studený nebo horký!“ (Zj 3,15)
Kniha Enlightement Michaela Lošonského vyniká v nejednom ohledu: Je věcně přínosná, je užitečná, potřebná, a také čtivá a podnětná i pro tak podivný species jakým jsou theologové a vůbec křesťané včetně křesťanských filosofů. Filosofie a křesťanská víra nemají téhož otce, víra je nemanželská.