Máte. Je to kvalita, v níž je obsaženo naše lidství. Není člověka, který by je neměl. Kdyby to byla kvantita, to by se nám o něm psalo. V tom případě bychom je mohli zvážit, ukázat na ně i tehdy, kdyby bylo v našem těle skryto. Lékař by vám je na obrazovce svého hloubkového přístroje ukázal. Jenže svědomí je něco takového jako poctivost nebo věrnost. Jsou v našem světě kvality, a jsou našimi smysly i jejich pomocníky nezjistitelné, ale přece se v určitých chvílích projeví tak citelně, že pak bez nejistoty mluvíme o několika poctivých a věrných. Kvalitě totiž nesluší veliká čísla, třebaže svědomí jako lidská kvalita náleží každému člověku. Právě touto kvalitou se liší od zvířete a ostatního stvoření. Patří každému z nás, ale nemá nad námi absolutní moc. Člověk je velkým pánem do té míry, že neuposlechne svého svědomí, ale umlčí je a dokáže sobě, že je pán, který se rozhoduje jen podle své vůle. To je každému čtenáři známo nejen z literatury, ale z peripetií jeho života.
Představme si svědomí jako maličkého, ale hlasitého ombudsmana, který sídlí skryt někde ve vašich prsou, a v ruce má zvoneček. Pozoruje, co se kolem něho děje a dovídá se o světě to, co člověk, který jej chová. Myslím, že vnímá to, co se děje, očima svého domácího. Najednou sebou trhne, protože se ve světě právě událo to, co nemá být. Nezajímá ho, co lidé jedí a jak se oblékají, ale zazvoní, když slyší a vidí, že jedni lidé umírají hladem a jiní zase umírají mrazem a z nedostatku potravy a střechy nad hlavou. To všechno člověk sám také vidí a slyší, ale nepohne to s ním, už si zvykl na takové zprávy, které se většinou dějí dál od jeho domova. I se svědomím ve svých prsou si chce zvyknout, hlavně že sám pohodlně žije. Ostatně už přispěl všem chudým a nemocným, teď už by mu měli všichni dát pokoj. Ale svědomí se nedá. Probouzí svého hostitele, zvoní a zvoní, dokud nepohne toho člověka k tomu, aby vytáhl odloženou složenku. Jindy jej vyburcuje, aby se přidal k spravedlivému požadavku, ale někdy zase jej varuje podporovat ty, kdo se vysmívají pravdě a lásce, aby mohli za zády svého reálného cynismu získat u lidí důvěru a pak je připravit o peníze. Do tohoto rozhodování a zápasu se člověku nechce, brutálně umlčuje své svědomí, vytkne mu, že se k člověku chová nepřátelsky a nelidsky. Nutí ho k nerozvážným činům, škodí mu, nedá mu spokojeně spát. A člověk je okřikne: „Já nejsem spasitel, jsem obyčejný člověk!“ A ono zmlkne, jako by bylo ochočeno. Ale není, jen čeká na svou příležitost, kdy zase zazvoní, aby člověk činil, co činit má, aby byl příkladem pro lidi, kteří by mohli svou nerozhodností a mlčením promarnit svůj ubohý život. Jak by nezvonilo, když ze země mizí spravedlnost a lidské vztahy trpí pod náporem sobectví, které je rozbíjí.
Svědomí není však jediným hostem v mých prsou. Aspoň o sedmi dalších vím, jsou to zlí duchové, ďáblové, které evangelista Marek označil řecky jako démony (Mk 16,9), z nichž sedm Ježíš vyhnal z Marie z Magdaly. Nedivím se, že svědomí má proti takovým nepřátelům těžkou práci prosazovat, co býti má, spravedlnost. Okolnosti se zatím nezměnily: člověk je do značné míry okupován démony. Proto pokrok v boji za spravedlnost a ostatní civilní ctnosti se šine kupředu tak pomalým krokem, až se někdy zdá, že svědomí prohrává na celé čáře a musí mlčet. Mlčení se stalo jednou z charakteristik dnešního člověka.
Nyní nechť nás zajímá, jakou zvláštní prací je pověřeno svědomí v prsou křesťana, jenž ovšem žije v tomto světě. Ten, jak jsme o něm nahoře mluvili, slyší a přijímá ve svém svědomí signály, že je třeba rozhodně a účinně proti tomu, co se zlého děje, nastolit to, co má být. Křesťanovo svědomí slyší Boží slovo a cítí jeho nárok. Poskytne mu u sebe místo, z něhož se stane jakési předmostí, kam budou mířit a přistávat další Boží slova se svou mocí, aby se ta první neztratila nebo neustoupila přesile nepřátel. Kdo viděl, jak Američané ke konci druhé světové války dobývali ostrov Guadalcanal, poznal, že měli vyhráno už tehdy, kdy se jim podařilo zřídit na něm předmostí, kam mohla přistávat letadla s vojáky a vojenským materiálem. Podobný úkol má svědomí: podržet Boží slovo, aby je démoni nepřeválcovali, dokud nepřijde posila třeba v nedělním čtení a kázání. Někdy při naší zapomnětlivosti svědomí podrží v paměti těch několik slov evangelia, která utěší a spasí. Smyslem už prvního přistání bylo proměnit celé vědomí člověka v území, s nímž Bůh počítá ve svém plánu s člověkem a kde i svědomí nalezne více opory než nepřátelství.
Právě křesťané učinili zkušenost, jak mocné je Boží slovo. Z toho předmostí, kde se také díky svědomí uchytilo, postoupilo tak, že se některým věřícím zdálo, že jsou se svou duchovní cestou u konce, a nežádali víc. Apoštol Pavel přišel na své misijní cestě po dnešním Turecku do Efezu, kde narazil na skupinu 12 mužů, kteří se měli za učedníky Páně a neměli ani tušení, že byl seslán Duch svatý. Tuším, že i v našich sborech by se našly takové skupiny nebo aspoň jednotlivci, kteří by se chtěli řídit a spravovat jen svým svědomím. Kdyby tomu tak bylo, nemohli by se vymlouvat, že o Duchu svatém nic nevěděli. Už od pradávna máme svatodušní svátky uvedené v církevním kalendáři. Pro mé tušení mluví skutečnost, že jsou to v církevním životě svátky opomíjené. Neúčastní se jich ti, kdo mají za Ducha svatého náhradu, pokřtěné svědomí.
Myslím však, že svědomí není tak neúplatná a tak nebojácná autorita jako Duch svatý. Rozdíl mezi nimi je zřejmý, Duch svatý je Bůh, svědomí je Bohem stvořená kvalita pro člověka. Jsou si velmi blízcí, ale najednou velice vzdálení, jako je Ježíš Petrovi. Uvažte, že svědomí, protože nasáklo člověčenstvím, nemůže zaslechnout nebo zjistit smutek a pláč opuštěných nebo ukřivděných, kteří se skrývají, kde je může uslyšet a objevit jen Duch svatý, který unese pohled i na vraha i na cizoložnici, protože přichází z Božího skladu lásky a odpuštění. A právě to naše svědomí nedokáže. Ponechme mu tedy, aby přijímalo Boží slovo a chránilo je před zapomenutím i uhynutím a aby volalo člověka k rozhodnutí a k činu: k tomu, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu (Fp 4,8).
Duch svatý má v každém církevním roce svůj čas, kdy nám připomíná a nabízí svou službu. A svědomí?