Dávno tomu, v letech 1940–1980, co jsem se při podobné příležitosti, jako je ta dnešní, nechával oslovit textem a potom jsem většinou ze své paměti vydoloval nejzákladnější zasuté vědění o tom, kdo a co a jak. Nechci tu plakat nad tím, že já a moji dávní kolegové jsme byli odkázání na několik knížek a fakultních učebnic, které jsme si opatřili ještě ve svobodných letech. K nám do Krkonoš nedoputovaly žádné komentáře ani jiná náboženská literatura. Z NDR toho přicházelo málo. Oni sami tak jako my vzhlíželi ke svým západním sousedům.
Jak to tedy bylo, když jsem otevřel Janovo evangelium. Pocítil jsem, jak je jiné oproti synoptickým, hladivé, útěšné. Tu jinakost prý cítili těžce nemocní lidé, vyžadovali si je, aby jim bylo předčítáno. Američtí univerzitní studenti vnímali i jeho evangelizační náboj. Vyráželi do ulic a rozdávali Janovo evangelium ve víře, že je předurčeno přivést čtenáře ke Kristu. Je to americky naivní, ale něco na tom je. Jinakost toho evangelia pochválil Karl Barth slovy, že neslyšel nikdy hlubší pravdu než tu, o které se podle Janova evangelia zpívá: „Ježíš mne miluje, to já vím, Bible mi to sděluje.“ Pokud jde o biblickou literaturu, jste na tom vy, bratři a sestry, nesrovnatelně lépe, važte si toho. I moje knihovna se v šedesátých letech a ke konci osmdesátých trochu obohatila díky prof. Amedeovi Molnárovi. Díky! Takže jsem schopen sledovat dnešní teologický rozhovor.
Z nezávislých zdrojů
Zopakuji, co všichni víte: Jan vynechává mnoho materiálu, který charakterizuje synoptiky. Jeden příklad za všechny: Ustanovení večeře Páně. Na druhé straně má fůru materiálu, který chybí synoptikům. Zase jeden příklad: vzkříšení Lazara. U synoptiků učedníci rostou v poznání, kdo je Ježíš, u Jana hned v první kapitole vyznávají, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn. Ježíšova slova jsou někdy těžko k rozeznání od Janova komentáře.
Je zřejmé, že Janovo evangelium zachytilo tradici nezávislou na synopticích. Kruh kolem Jana, říkejme mu janovská komunita, pociťoval christologii synoptiků, a tedy apoštolských církví, jako nepřiměřenou, neotevřenou, málo jásavou, jen takovou, jak ji vyznává Janův prolog a nic víc. To je jeden z důvodů vzniku Janova evangelia, druhý záleží v tom, že židokřesťané odmítali Kristovo božství. Janova komunita je proto nepokládala za pravé věřící. Tak se z kázání janovské komunity zrodilo 4. evangelium, aby oslavilo Krista a ochránilo jeho slávu před nevěřícími židy, a to v rozhovorech, které jsou blízké konfrontacím.
Katechetická příručka janovské komunity
Rudolf Bultmann se nechal slyšet, že historicky lze z Janova evangelia jen dokázat, že Ježíš existoval. Jiní zbožnější badatelé jako třeba Dodd naopak tvrdí, že v každé perikopě je historické jádro. Jiní říkají, že nejdůležitější je to, co sám text vzbuzuje v posluchači bez ohledu na otázku vzniku a historické věrohodnosti. Je to pro ně novela.
My se zeptejme po záměru evangelia: Základem k tomu je rekonstrukce charakteru janovské komunity. Evangelium dostávali do rukou nově přišlí jako příručku, která jim umožní pochopit konflikt mezi Janem a mocnou židovskou synagogou. Je v Janově evangeliu mnoho míst, která dokládají, jak často se židé, věrní synagoze, příkrým popíráním Ježíšovy autority utkávali s Ježíšovými učedníky. Jiný názor tvrdil, že evangelium bylo napsáno, aby získalo Samařany – viz 4. kapitolu, rozmluvu se samařskou ženou. Käsemann vidí ve 4. evangeliu kočár, v němž Bůh lidskosti přijel, aby zkorigoval pohled synoptiků na Krista. Jeho oponenti říkají, že v evangeliu se zjevuje Ježíšova sláva ve světskosti a posléze v hanbě a porážce, což se mi nejeví jako oponentura, nýbrž spíš jako zdůraznění Ježíšovy lidskosti. Jistě však záměrem evangelia je evangelizovat židy a katechizovat nově přistouplé, neboť evangelium samo odpoví nám na otázku po jeho záměru: ve 20,30–31 svůj záměr vyjevuje zcela pregnantně: „…aby učedníci uvěřili, že Ježíš je Boží Syn, v jeho jménu mají věřící život – a taky aby činili misii.“
Podivuhodným způsobem uvádí evangelium na scénu jednotlivce, přicházející k víře. V několika kapitolách připomene, že důležitější než stát se křesťanem je vědět, co to znamená jím být. Jsou to kapitoly 14–16 nadepsané Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí; Já jsem ta cesta, pravda i život; O kmeni a ratolestech; O poslání učedníků a O příchodu Přímluvce. Jeho přítomnost ohlašuje mesiánský věk, který je ve Starém zákoně zaslíben.
Ještě slovo o údajném antisemitismu Janova evangelia. Několikrát je v něm nepřátelství k židům zaznamenáno, ale všechna mají teologický základ: židé odmítají zjevení Boha v Kristu. Jestli tedy Židé, Samařané nebo jiní odmítají Ježíše, činí tak z nevíry, neposlušnosti nebo hříšné slepoty, ne z genů, ne proto, že jsou Židé nebo Samařané. Jan vyloučil mnoho příběhů, které jsou u synoptiků, neboť jeho záměr je úzký, exaltovat Ježíše. Protože chtěl evangelizovat židy a proselyty, byl si vědom, jakým kamenem úrazu je zvlášť pro židy Ježíšův kříž. Proto hned zpočátku označí Ježíše za Božího Beránka. Tak jako je kříž hned na začátku evangelia, je také i na jeho konci: Při posledním rozloučení řekl Ježíš Petrovi: „Když jsi byl mladší, opásal ses a šels, kam se ti zalíbilo, ale když sestaráš, jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“ (J 21, 18,19) A k tomu komentář, asi autorův: Ježíš tak Petrovi naznačil, jakou smrtí má oslavit Boha. Cesta kříže je jediný způsob, jak Ježíš musí vykonat vše a vrátit se k Otci a touto jedinou cestou kříže chce Jan přivádět lidi ke Kristu.
Abstraktní?
V Jilemnici před léty se na mne obrátil mladý kaplan se žádostí o pomůcku v českém jazyce k Janovu evangeliu – „Nevím si s tím rady, je to tak abstraktní.“ Všichni, kdo jsou hodni pozornosti, doporučují postupovat při výkladu Janova evangelia od shora dolů, čili od celého evangelia k perikopě a teprve potom k jednotlivým bodům. Opačná cesta snadno ublíží textu, ujede s ním do cizích krajin, kde nasaje cizokrajnou vůni a chuť. To nebezpečí hrozí zvláště tomu, kdo má každý biblický text za Boží slovo bez rozlišení. Při každé perikopě se tedy máme tázat, co nám říká o Ježíšovi, neboť to evangelium bylo napsáno, abychom v něho, v Ježíše uvěřili.
Tuhle otázku nelze připsat na vrub nemyslivého pietismu. Evangelium nám totiž nepředstavuje nikoho jiného než Ježíše Krista a neočekává od svých posluchačů než otevřené srdce, chce je přece přivést k víře, k důvěře v něho, v Ježíše. Píše o Ježíši Kristu, že nám sloužil, zemřel a vstal z mrtvých. Dva, tři nebo čtyři historici budou psát o jedné a téže události, třeba o pádu Topolánkovy vlády, ale ti první dva v roce 2010 a ti druzí dva v roce 2050. Rozdílů mezi nimi bude mnoho, ti první uvedli moc detailů, byli blíž té události, ti druzí ji viděli očima, které postihl zákal obou očí atd., ale z obou zpráv pojme čtenář do paměti, že to ovšem byla Topolánkova vláda, která padla. My dnes čteme 4. evangelium a rozumíme mu v jednotlivostech jinak než naši předkové v roce 1613, ale v čem se se svými předky shodneme, je poznání skutečnosti, že Ježíš žil, zemřel a z mrtvých vstal, Ježíš, nikdo jiný. S takovým zaujetím nebylo snad nebo jistě napsáno žádné synoptické evangelium. V tom je, jak se mi zdá, jedinečnost Janova evangelia. A ještě dodám, že byl to evangelista Jan, kdo 27 údery do nepoddajné hmoty přibil do té doby ambivalentní a nepolapitelný pojem pravdy ke kříži a způsobil, že křesťanství se ve staré debatě mezi gnostiky a agnostiky přiklonilo k platónské tradici absolutní, jediné a výlučné pravdy.
Jan nepíše proto, aby lidé uvěřili, ale aby uvěřili, že Ježíš Kristus je Boží Syn a že vírou v něho dosahujeme života věčného. Janovi tedy nejde o to, co a jak máme věřit, ale komu máme věřit.
Původně předneseno na pastorální konferenci v Brně jako exegetické poznámky k J 11,1–6 (viz kázání v Pt 3/10). Krácení a mezititulky redakce.