Jaroslav Sýkora

Před školou podstavec…

Je týden po svátku Trojice

* * *

Olivy v Getsemanské zahradě sní staletý sen.

Nestojí zde tupě zasazeny, vystaveny času

a proměnám ročních dob.

V kůře podobné kozí kůži odřené na kamenech

je vnější otisk jejich snů sněných v letokruzích.

Sametové listy jsou prsty a oči na jednom těle,

které se dívají když křídlo orla nad pahorkem

se zlomí o červánek a uvolní pírko

Oteklé polštáře nočních brlohů,

bolavé na dotek a zmodralé od pohledu,
se pokorně ztišují před únavou
a ospalostí noci.

Uléháš do jejich závějí,
lehkých a teplých,
a odkládáš svůj kříž v koutě.
Tiskl tě celý den pod kotníky autorit.
Jiných než Božích.

Paní V. Tydlitátová si v Protestantu 9/1999 (vyšlo i v KR 8/1999) ve svém článku „Ještě k novozákonnímu antijudaismu“ povzdechla nad reakcemi na dopis „Židovským obcím v Čechách a na Moravě“, jež se v církvi zvedly v posledních dvou letech, tak hluboce a nahlas, že i mne smutek hlubin její duše přiměl k reakci.

Úvodem

Polibek je gesto, které činí zjevným emocionální vztah jednoho člověka k druhému. Je projevem blízkosti, něhy a zaujetí, je klíčem, který odemyká vstup do srdce, je přirozeným, běžným a nepohoršlivým výrazem sympatie, přátelství a lásky. V rituální praxi má polibek nadto rozměr bezmezné oddanosti a bohabojné úcty.

(o stávce 15. 2. 1999 v Jeruzalémě)

spectabilis pane děkane, honorabilis pane promotore, professores excellentes et doctores optime meriti, milí rodiče, akademická obci, přátelé!

Také křižuji pýchu

ve svém srdci denně

Odsuzuji na smrt

před synedriem ctností

Nechávám ji nést

metrákový náklad

kříže sebezpytováním

Vrážím jí do dlaní

hřeby slov pokory

Ukládám ji do hrobu

v naději že je po ní

A také mne pokaždé

přivede do rozpaků

když třetího dne

vstane z mrtvých…