Polibek je gesto, které činí zjevným emocionální vztah jednoho člověka k druhému. Je projevem blízkosti, něhy a zaujetí, je klíčem, který odemyká vstup do srdce, je přirozeným, běžným a nepohoršlivým výrazem sympatie, přátelství a lásky. V rituální praxi má polibek nadto rozměr bezmezné oddanosti a bohabojné úcty. Zde, v náboženství, byl vyňat ze všednodennosti a povýšen na úkon, který nezbytně doprovází (či doprovázel) skladbu ritu. Stejný projev úcty bývá polibkem projevován i ke kultickým předmětům, které se nezbytně nenacházejí na samém místě rituálního úkonu – v kostele, synagoze či mešitě.
Příkladem je židovství. Líbat kultické předměty je znamením oddanosti a tradiční zvyk praktikujících ortodoxních židů. Dříve, než se zahalí do modlitebního šálu tallitu, dotknou se ho prsty a přiloží si je na ústa. Dříve než otevřou modlitební knihu sidur, a opásají se řemínky teffilin, políbí je, a vyjádří tak svůj postoj úcty a opravdovosti k modlitbě samé. Zvykem je políbit mezuzu na dveřích při vcházení a vycházení. V šabatové liturgii je zvykem, že po přečtení obou textů, paraši i haftary, chazan, a ti kteří z ní ten den četli, jdou v procesí se svitky tóry i proroků prostorem synagogy a muži se jí se stejným záměrem bytostného vztahu dotýkají šňůrkami cicit na jejich tallitu. V americké liberální synagoze se shromáždění dotýkají obou svitků hřbety sidurů, které vzápětí políbí. Žádné cicit neoblékají. Záměrem je vyjádřit lásku, úctu a blízkost k slovům Písma. Bývá rovněž zvyklostí, že čtenář na znamení omluvy a lítosti políbí tenak a sidur v případě, že knihy z neopatrnosti spadnou na zem. V ortodoxních komunitách bývá pro děti samozřejmé, že políbí ruku otci po birkat habanim, po pátečním požehnání dětí (hlavně synů) večer před večeří. V chasidských komunitách muži líbají po kidušovém požehnání dlaně svého rebbe. Zbožní židé běžně líbají stěnu jeruzalémské Zdi nářků ve chvíli, kdy k ní přistupují na jednu ze tří denních modliteb.
Polibek coby rituální prvek v liturgické praxi synagogy byl z Orientu vyvezen křesťanskou církví do Evropy, kde si ještě dnes tu a tam drží svou nepozměněnou formu. Ještě i v římskokatolické liturgii lze spatřit kněze, který políbí stůl Páně poté, co se k němu přicházející procesí přiblíží. A učiní tak ještě dvakrát – v přípravě eucharistie a na závěr mše. Před komuniem po vlití vody do kalicha kněz líbá kalich, symbolizující ránu Krista bodnutého kopím na kříži, a políbí i evangeliář poté, kdy dokončí četbu z evangelia. Někdy s ním dokonce obejde shromáždění, které evangeliář políbí po způsobu jemu milém a vlastním, přiložením rtů, dotykem prstů, které jsou vzápětí přiloženy ke rtům… a pod.
Orientální zvyk liturgie synagogy zdomácněl velmi dobře v liturgii východních církví. Příklad za všechny je Ruská ortodoxní církev. Polibek je v její liturgii výrazem upřímného sentimentu širokého ruského srdce, jež se takto po lidsku podílí na velkolepém mysterion obnovy, osvěty a spojení s Kristem. Polibkem liturgie ožívá a věřící do ní proniká celou svou bytostí. Snadněji pak přemostí časoprostor dané chvíle. Ze stejného důvodu kněz líbá ikony, prestrol, diakonskou štolu, evangeliář, oltář, disk, kalich, vozduch a před komuniem i všechny shromážděné.
V tradici etiopské ortodoxní církve je nadto užíván zvyk (podobně jako v chasidských komunitách) políbit dlaně liturgovi, který vede přípravu darů pro komunio po jejich požehnání.
Do rituální praxe církve patří i polibek – pozdravení, k němuž je shromáždění vybízeno před komuniem. V církvích klasického protestantismu se spokojují s potřesem ruky coby přídavkem k formuli Pán s tebou, u římských katolíků bývá tu a tam přidán i symbolický polibek naznačený přiblížením hlav. Nevšedně krásné a účinné je gesto pozdravu – polibku, jenž je praktikován v syrskoortodoxním klášteře sv. Marka v Jeruzalémě: jeden ze zdravících sepne dlaně ve výši břicha a druhý se jich dotkne sejmutím jejich hřbetů. Poté si oba políbí své dlaně na místě dotyku. Tímto způsobem uchopili výzvu apoštola Pavla v listu Římanům (16,16) „Pozdravte jedni druhé svatým políbením.“ Velmi podobný způsob pozdravení je praktikován i v synagoze, jmenovitě v jednom z jeruzalemských lubavičských minjanů. Po závěrečné modlitbě si přítomní muži tisknou ruce „po evropsku“ a „po orientálsku“ si je ve shrnuté pěsti na znamení hluboké a pevné úcty, vřelosti a požehnání přikládají na políbení k ústům.
Polibek tedy má v rituální praxi ortodoxní církve a synagogy své přirozené místo i dnes. Navzdory modernizaci, technologizaci, zvýšenému důrazu na hygienu a smutnému trendu vzájemného odcizování. V protestantismu zmizel nenávratně, v katolictví se tu a tam vrací v rozpačité reminiscenci. Většinou je však nahrazen formou úklonů, náznaků a potřesů ruky. Inu, vzdalujeme se Orientu. Vzdalujeme se sentimentu židovského naturelu, pro nějž dlaň a ústa stojí na spojnici k srdci a činí jeho obsah touto krásnou formou přirozeně zjevným.