* * *
Olivy v Getsemanské zahradě sní staletý sen.
Nestojí zde tupě zasazeny, vystaveny času
a proměnám ročních dob.
V kůře podobné kozí kůži odřené na kamenech
je vnější otisk jejich snů sněných v letokruzích.
Sametové listy jsou prsty a oči na jednom těle,
které se dívají když křídlo orla nad pahorkem
se zlomí o červánek a uvolní pírko
do šerosvitu přicházejícího přítmí.
Mluví o svém snu tisícerým způsobem.
Otevírají se tomu, kdo přistoupí, sedne si
ke kořenům
a položí svou tvář na kůru srostlých pní.
Tu řeknou „pojď blíž,
srdcem vstup do mého ticha, rytmu a proměn.
Rozprostři svůj čas, svou pomíjivost, svou bezmoc
do délky
a sestup se mnou do času mého počátku,
odvaž se skoku zpět přes překážky staletí
a projdi se mnou dějinami mého bytí.
Přetvoř svůj život tak jako já přetvářím
suchou zemi, v níž jsem zasazen.
Přetvoř ji do oliv.“
Olivy v Getsemanské zahradě sní svůj sen
o poutníku, který by přistoupil, když orlí let se láme
o červánek a ve chvíli, kdy jeho uvolněné pírko
si lehá do šerosvitu přicházejícího přítmí
by dohlédl doby,
v níž Syn Boha živého byl zrazován jedním
ze svých milovaných žáků.