spectabilis pane děkane, honorabilis pane promotore, professores excellentes et doctores optime meriti, milí rodiče, akademická obci, přátelé!
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“, čteme ve 3. kapitole knihy Kohelet. „Je čas rození i čas umírání, je čas plakat i čas smát se, je čas mluvit i čas mlčet …“. A mohli bychom dodat v mudroslovném duchu Koheletově: ‚je čas studovat i čas studování zanechat, je čas odříkání i čas oslav i radosti, je čas bezesných nocí před zkouškami i čas plésavého jásání z jejich absolvování.‘ Zakončili jsme čas studia a prožíváme čas promoční oslavy a obdržení diplomů. Dovolme si v krátkém pozastavení malé zamyšlení nad jeho průběhem:
Úběžníkem teologického studia je hledání Pravdy. Té Pravdy, která přesahuje vše stvořené svou velikostí, která si podmaňuje člověka svou jakostí, která svou povahou vyzývá k následování a svou mocí vybízí k akci. Jsou dva rozdílné způsoby poznání Pravdy, o kterých bych se tu chtěl zmínit: 1) poznání Pravdy v mystickém usebrání a ponoru do nejhlubších komnat našeho já (avšak tuto cestu – tolik blízkou našim katolickým bratřím – evangelická tradice neprávem tabuizuje), a 2) hledání Pravdy po jejích stopách v dějinách, což vyžaduje neméně bystrého ducha a odvahy jako zmíněná cesta prvá. Poohlédněme se nyní spolu po oněch uplynulých letech studia, jež trvala 5 – a těm, kteří strávili rok či dva v cizině –, 6 i 7 let z naznačeného úhlu.
V řadách těch z nás, kteří dnes obdrželi vysokoškolský diplom jsou absolventi, kteří nastoupili teologická studia ještě před listopadem 89. Dále ti, kteří byli přijati o rok později, tedy již v počátku transformačních snah ve všech oblastech společenských složek, a konečně ti, kteří se pro studium teologie rozhodli v 91. roce. Zmiňuji je všechny, neboť každý z uvedených ročníků byl jiný. Ten nejstarší ročník se většinově skládal ze studentů pocházejících z evangelických rodin, se kterými církev počítá do služby, neboť to bylo pravidlem a podmínkou přijetí na tehdejší Komenského, dnešní Evangelickou teologickou fakultu UK. Ač mládi, měli přece jen ušlý kus života těžkého s církví – nevím zda zvítězilou, ale bojující jistě –, což lze ještě dnes vysledovat v jejich naturelu. Byli to tedy právě oni, kteří učili nás ostatní evangelictví v jeho pozitivních a negativních následcích. Ročník následující, z nějž mnozí promovali již minulý rok a jsou t.č. na sborech, byl od předešlého kontrastní především svou názorovou pestrostí. Ano, byli jsme po výtce communio viatorum. Sešli se tu nejen tradičně odchovaní synové evang. farářů a kurátorů, méně či více věrni duchovnímu odkazu svých otců a dědů, ale i karáskovští postdekadenti, vyznavači charismaticky orientovaní, judaisté a v posledku nevyhranění, ale upřímní hledači pověstného Archimedova bodu, z něhož lze pohnout světem. Je nasnadě, že jej našli právě ve výkupné oběti Ježíšově. Ročník následující a nejmladší byl z nás konfesně nejliberálnější. Svou přítomností jej zpestřili i naši milí katoličtí bratři. Inkorporace do univerzity pootevřela dveře na teologickou půdu ne snad přímo bezvěrcům, ale jistě studentům bez církevní příslušnosti. A tím, že se napájeli – po pavlovsku řečeno – duchovním mlékem nemluvňat, zatímco mnozí evangeličtí bardi již uvykli tvrdému drinku, uváděli i své přednášející nově do otázek. Někdy však i do rozpaků.
Tedy přišla chvíle obrátit pozornost k Vám, professores excellentes et doctores optime meriti. V úloze přetěžké velice velmi jste nás učili soukromě po bytech i na akademické půdě teologické vědě, poznávání Pravdy po jejích kročejích v dějinách, za což děkujeme především biblistům, religionistům a historikům. Vyučovali jste nás způsobu, jak tuto Pravdu – prézentní, přesahující a přicházející – předávat dále na půdě sboru. Zde patří uznání praktickým teologům. Vzdělávali jste nás ve způsobu, jak tuto Pravdu hájit a obhájit před erotickými i neurotickými náladami přítomné doby. Zato děkujeme Vám, systematičtí teologové a filosofové. Tedy tu stojíme prošlí Vašimi semináři a přednáškami, z nichž jsme přijímali každý v míře vlastní píle, inteligence a existenciálního zasažení, abychom jednou stanuli na půdě sborů, v gymnáziích, na vysokých školách či v jiných povoláních. Na počátku jsem citoval z knihy Kohelet. Jeden z následujících veršů uvedené kapitoly zní: „Je čas boje i čas pokoje“. Jeli tedy tato slavnostní promoční událost časem pokoje, pak se ptám: jsme pro ten nastávající boj o slovo a myšlenku, jak vydat svědectví o zmíněné Pravdě vtělené v osobě Ježíše Krista, v budoucích povoláních dobře připraveni? Připravili jste nás na něj? Jsme opásáni Pravdou kolem beder, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje bráníce se štítem víry, jež by vykryl všechny zákeřné střely Zla? Zdobí přílba spasení naše vysoká čela a nosíme při sobě meč Ducha po obou stranách broušený? Ne, zní odpověď. Ne – protože to nebylo Vaším posláním. Odít, obléci a ochránit plnou zbrojí může jen Pravda sama, Pán nad životem i smrtí. Vy jste nás pouze zaučili. A i za toto pouze Vám patří naše celoživotní uznání a upřímný dík. Stojíme tu tedy vyučeni řemeslu, jež se neliší od žádného toho, které slouží Pravdě, a které se podjalo nesnadné úloze zodpovědnosti za člověka a za Zemi.
A teď už se obracím k Vám, maminky a tátové, manželky a manželé a nešetřím slovy díků. Pomáhali jste nám nezištně a tiše svými penězi a péčí bez nároků na jejich vrácení. Zůstáváme již navždy Vašimi dlužníky. Ujišťujeme Vás, že splatíme cenu Vaší sebeoběti našim dětem a žákům.
Rovněž děkuji Vám, milé kolegyně, za Vaši oblažující přítomnost, za způsob pochopení biblické zvěsti po žensku a za smírčí postoje při teologických disputacích.
A děkuji i Vám, kolegové, přátelé, názoroví souputníci a oponenti. Děkuji Vám za porozumění i za inspiraci.
Před stovkami let se v těchto prostorách obracel útěšný a káravý kazatelův hlas k Pravdě s takovou odvahou, že byl za ní poslán na hranici. Já té samé Pravdě dnes – ač méně odvážně – děkuji: Děkuji Tobě, Pane náš, Pravdo, Bože a Duchu za výzvu k následování, za zneklidnění při hledání smyslu a řádu, za doteky něhy a tepla v samotě a opuštění. Děkuji.
I uzavřu svou promluvu opět jedním z veršů moudrého Koheleta. Čteme: Je čas objímat i čas objímání zanechat“. Pohlédněte, stojíme zde seřazeni v řadách. Myslím tedy, že ten zmíněný čas objímání po zásluze právě nastal.
(promoční děkovná řeč, Betlémská kaple, 14. 11. 96)
Vypracoval Jaroslav Sýkora.
Připomínkami přispěli Tomáš Dyntar, Jiří Hoblík a Jakub Keller.