Číslo
Oteklé polštáře nočních brlohů,
bolavé na dotek a zmodralé od pohledu,
se pokorně ztišují před únavou
a ospalostí noci.
Uléháš do jejich závějí,
lehkých a teplých,
a odkládáš svůj kříž v koutě.
Tiskl tě celý den pod kotníky autorit.
Jiných než Božích.
Tekuté krystaly hodinek odtékají
za záclonou mlhy a odcházení,
když tu za okny, znenadání,
zaúpí čísi hlas:
Nech mě být, Satane,
pane můj, nech mě být, prosím.
Bůh s bohem, Pán s pánem
se střetává na rozhraní spánku utonulých.
Uléháš do peřin a prostěradlo voní mýdlem,
zatímco za oknem, na ulici pod lampou,
jakýsi bezdomovec si v igelitce
nese celý svůj dům
a prosí Satana o shovívavé umírání.