Jan Amos Komenský

Věrím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného

Mysl, člověče, vždycky,
jak smrt bere preč všecky,
a že jak trávy květ,
tak pomíjí všecken svět.
Smutku v světě dosti,
málo stálé radosti,
plno kvaltování,
bíd a lopotování.
A z toho ze všeho,
krom domku dřevěného,
nedají žádnému,
a i to ne každému.
Ó světě podvodný,
tvůj obyčej nám škodný,
že se neopovíš,
až když službu vypovíš.
Žádný neuhodne,
kdy smrt ostnem ubodne,
ve dne-li či v noci,
a svět nedá pomoci.
V nebezpečné době,
ach, rad’ každý sám sobě!

O vnitřní lásce k Duchu svatému

(jejím opakem je pokrytectví) od nás požaduje, abychom nečinili nic na oko, licoměrně, okázale a jen tak, aby se neřeklo, nýbrž abychom vše dělali upřímně, podle pravdy a s dobrým svědomím. Tak bychom i tehdy, když se nemáme na pozoru, zůstali bez poskvrny a bez úhony. Aby k tomu došlo a abychom se přiblížili naplnění, musíme být svědomití, abychom nikdy vědomě a úmyslně neopomněli nic, byť sebenepatrnějšího, co se podle našeho názoru má stát. K tomu cílí výroky filosofů, zejména Seneky.

Jakož bylinka neb strůmček z seménka svého vzrostouc, aby zdárněji růsti a lepší ovoce nésti mohla, přenášejí se a do jiné země vsazují, zvláště do zahrad a štěpnic k tornu oddaných: tak dítky v klíně mateřském poodchované a na těle i mysli posílené v péči zahradníků (preceptorů) odvozovati sluší, a porostou tím zdárněji. Nebo přeštěpovaný strůmček vždycky spanileji roste, a sadové ovoce vždycky lepší jest než plané. Než kdy pak to a jak?

Před šestým letem z mateřského klína vypouštěti a preceptorům k cvičení oddávati neradím: pro příčiny tyto:

(stará verze)

Nah se na svět sem narodil,
nah z něho též zase půjdu.
Jestli tu los šťastně chodil,
div-li, že zas ho pozbudu?
Cožkoli mám, Pán vše mi dal,
vzal-li co zas, své jako vzal,
jméno jeho požehnáno!

(nová verze)

Rozhovor s Janem Komenským

V církvi čas od času ožívá otázka křtu dětí. Někteří považují za zásadní věc, že člověk se má pro křest sám vědomě rozhodnout…