Rozhovor s Janem Komenským
V církvi čas od času ožívá otázka křtu dětí. Někteří považují za zásadní věc, že člověk se má pro křest sám vědomě rozhodnout…
Je tu určitá naděje, že spor o křtění dětí se dá odstranit. Kdyby se totiž těmto lidem připustilo, že ani podle příkazů, ani podle zřejmých příkladů se oprávněnost dětského křtu nedá dokázat; jen ať oni zase připustí, že se žádným z těchto dvou způsobů nedá vyvrátit. Neboť v celém Písmu není ani výslovný zákaz, ani výslovná výjimka, že nebyly zároveň pokřtěny děti, kde se mluví o pokřtění celých domů.
Budiž tedy prohlášeno, že je to jedna z věcí, které Kristus ani nepřikázal, ani nezakázal. Kdyby tedy oni připustili, že křest dětí není výslovně zakázán, připusťme i my, že není výslovně vymáhán. A bude platit, že tato věc má povahu věcí nerozhodnutých, u nichž je možné užívání i zneužívání – dnes jako dříve.
Zneužívání? V jakém smyslu?
Sem náleží, že otcové někdy odkládali křest až k hodince smrti (např. Konstantin Veliký), ne bez jistého nebezpečí – ačkoli pro sebe měli důvod, že je žádoucí, aby nemohli být znovu poskvrněni, když už jsou jednou omyti od hříchů. Jiní, příliš uhýbajíce tomuto nebezpečí (aby se jim náhodou nepřihodilo, zemřít bez křtu), křtili děti už hned po narození, a křtí dosud. Nejlépe je vyhnout se oběma těmto krajnostem, tj. ani neodsuzovat umírající bez křtu (poněvadž k odsouzení vede nikoli nedosažení svátosti, nýbrž pohrdání svátostí), ani za života křest neodkládat.
Podstata námitek proti křtu dětí je tato: lidé pokřtění v dětství častokrát nevědí nebo se nepamatují nebo nechápou, že uzavřeli smlouvu s Bohem; to se prý stát nemůže, když se s plným vědomím zaslibují Kristu dospělí.
To je třeba přiznat. Ale proti této škodě máme lék, kterého užívali i otcové (dokud neupadl v zneužívání) a kterého až dosud v některých církvích zbožně užívají: obřad konfirmace. Při něm mladiství křesťané (mající už už být připuštěni ke stolu Páně) obnovují smlouvu uzavřenou na křtu, zříkají se vlastními ústy těla, světa i ďábla a slibují Bohu plnou poslušnost.
To je krásné a napodobuje se tím, co učinil z rozkazu Božího Mojžíš: že totiž znovu poučil lid, který za svého dětství či jinošství byl přítomen vyhlášení zákona, ale nepamatoval si to. Lid ani neznal, co se tehdy stalo (vždyť někteří z nich se narodili později). Mojžíš obnovil smlouvu mezi Bohem a jimi, když se už měli setkat s nepřítelem (Dt 5,1nn; 29,1nn). Tam se tolikrát říká, že se opakuje smlouva s těmi, s nimiž byla uzavřena!
Lze tedy z těchto biblických základů vyvodit neopakovatelnost křtu a potřebnost konfirmace?
Proč by to nebylo pokynem pro nás a pro naše syny? Vždyť jako maličtí jsme převáděni rudým mořem krve Kristovy a hned je nám dáván zákon, abychom byli lid vybraný, posvěcený Bohu. Ale poněvadž Bůh nám tenkrát ještě nedal srdce k srozumění a oči k vidění a uši k slyšení (jak se obrazně praví, Dt 29,4), proto se musí obnovit smlouva Boží s těmi, kteří již vstupují v léta mladosti, kdy již již nastává boj s tělem, světem, rozličnými kazy atd. Kdyby se to tímto způsobem upřímně zdůrazňovalo, co by mohli novokřtěnci oprávněně postrádat? Pokud ovšem z oddané zbožnosti, a ne z nutkavé hádavosti činí, co činí.
Myslíte tedy, že spor o křest je řešitelný?
V ten smysl napsal správně Oecolampadius: „Ani jedni, ani druzí nemají být odsuzováni; ani ti, kteří křtí děti, ani kteří dospělé. Nicméně mají se novokřtěnci polepšit v té věci, že znovu křtí ve svých shromážděních ty, kteří už jednou byli pokřtěni v našich církvích jako děti.
Pane Komenský, děkuji vám za rozhovor.
Z Všenápravy (Praha 1950, s. 134–135) vypsal Štěpán Hájek.