„Je radost, jež nepřestává“ Motiv kosa v Zahradníčkově sbírce Dům Strach

Číslo

Zkoušíme opatrně mluvit. Jen tak, pro slova samotná, jsme kdesi uvízlí. Říkám: „Dnes odpoledne jsem sledovala břízy. Vítr zesiluje, trhají sebou ze strany na stranu. Sledovala jsem ptáky v jejich korunách. Kdybych byla pták, neseděla bych tak vysoko ve větru. Byly to hrdličky, víš.“ Někde v Praze přikyvoval, možná si tiše povzdechl. „Jsou vtulené do sebe, hlavička mezi křídly, přivřená očka. Jen tak čekají, až to přejde, houpou se ve větvích i prudkém dešti.“ Později večer sedím u otevřeného okna s hlavou položenou na parapetě a vdechuju předjarní chlad. Vracím se ke křehkým ptačím tělíčkům a básním, které už jsem tak dlouho neotevřela. Sedávala jsem tak s Janem Zahradníčkem a hledala v jeho Domě Strachu stopy života, užaslá nad jejich houževnatostí. Nad odhodláním vstřebat každou skvrnu slunce, vzdálený hlas zvonu, racků od řeky, osamělou květinu ve vězeňském dvoře… všechno, co je živé a skutečné oproti bídě a marnosti.

Je to drobný hlas kosa, který nenápadně prorůstá prostorem sbírky. Neúnavně se vrací do onoho Domu Strachu jako zvěstovatel rozbřesků. Jako někdo, kdo přichází ještě za tmy, předvoj blížícího se rána. Jak hodiny bijí, kos ozval se před jitrem. Přichází bezprostředně, cele a samozřejmě a proniká tmou, jež drtí, proniká v suchý důl žalu jako zpěvná bystřina. A je to právě on, kdo otevírá sbírku, kdo jako první promlouvá do každé její temnoty, že je radost, jež nepřestává, tváří v tvář strachu Abych se nebál, je radost, jež nepřestává. Jeho hlasem podepřen může Zahradníček první báseň Domu Strachu uzavřít v hluboké jistotě, že je radost, je radost, je radost / i tady dole, kde žal světa dno má. / I mezi tím smutným nábytkem vězeňským / ze dřeva getsemanského.

Zároveň je ale znát, že nejde o instantní útěchu, která se náhodně objevuje a mizí bez trvalého účinku. Nepřináší jen pár vláčných slov, aby po odchodu jen prohloubila ticho samoty. Uprostřed sbírky se otevírají obrazy Zahradníčkova dětství (Chlapečkovo ráno). I zde je kos postavou, která text uvádí, je přítomná ještě před probuzením dítěte: Ještě spíš, když kos leští slunce. Také zde je povaha kosovy přítomnosti veskrze uzdravující: Svým chladivým hlasem prach splachuje s listí a čistí trávu – co je zaprášené, špinavé a unavené, obnovuje a konejší. Báseň se rozbíhá do čirých, plných a barevných poloh života, údivu, radosti. Bůh je blízko a večer tak vzdálen. Ráno Zahradníčka – chlapce se zdá být synekdochou dětství obklopeného krásou a životem. A ty sám stonek / na dně světla blažen se zalykáš. Opět dotek čehosi, co není jen povrchním jitřením emocí: prožitek, který Zahradníček zachycuje, přerůstá v cosi duchovního, niterného, co sytí duši, cosi až mysticky závratného: hloubka, div neutoneš / Je to plnost, z níž brát budeš navždy. Zdá se, že bylo zaseto něco, co v Zahradníčkově životě nadále poroste nehledě na vnější okolnosti. Že je tu plnost, která trvá. Že je tu plnost, ze které lze čerpat v každém Domu Strachu. To je obsahem kosovy výpovědi. Přichází a svou živou přítomností připomíná, že tma přejde, k vám vrátím se zas.

V básni Koncert se jeho úloha rozšiřuje také na úlohu přímluvce. Tady už se kos objevuje přímo v kontextu žalářního dvora, proniká mezi stěny prožívaného utrpení. Ale i zde je to on, kdo blahořečí každému dni, jenž začíná, a každému dni, jenž končí. Jeho hlas je modlitbou několika rozměrů – je to přímá odpověď na bolest, která je tak zjevná, tváří v tvář Hospodinu. Dobrý Bůh je chválen, protože samotná jeho skutečnost a blízkost nepřestává uchvacovat, budit úžas a úlevu. Je možno se k němu v modlitbě přitisknout. Ptáček chválí, a v suchý důl žalu padá zpěvná bystřina. / Je to klanění, dík, prosba – ten rozhovor, / jejž uchvácen vzňat nepřetržitě začíná / se Stvořitelem tvor. Bože, jsi, jsi i tady a já smím být.

Kos je neviděným prostředníkem mezi tichem cel a Otcem. Je vnímán jako nevinný­-vidoucí; snadno evokuje představu přímluvce­-světce, jen je zhmotněn a jeho hlas lze fyzicky slyšet. My vinni, on bez viny patří v tvář svého Tvůrce. / On vidí, my nevidíme, komu dík činí. Skládá se obraz jakési průzračné bytosti přinášející obnovu podobně jako v úvodu Chlapečkova rána.

Zároveň však ve své křehkosti ostře vnímá bolest, která ho obklopuje, a není k ní lhostejný. Cloumá jím, drobným ptačím tělíčkem: On vidí, my nevidíme, komu dík činí, / koho výtkami zahrnuje v své muce, / v svém rozhořčení. Nesmyslnost zla a bezpráví, které je pácháno na vězněných, jej nutí ke křiku, o to silnějšímu, že vyvěrá z tak důvěrného spojení s Bohem: Hřímá. Jeho proč oblohou třese. Proč ten výslech, / proč ten pot krvavý rok za rokem prodlužován.

Vrací se čas drobných ptáčků ve větvích bříz. Ležíme na parapetech mezi panely betonu a přejeme si moci uvěřit alespoň ve večerní chlad, kterým prokřehneme. Dotek skutečného. Kosi a hrdličky se zatím pohupují zdánlivě spící za oknem: snad jako za dob Zahradníčkových vhrouženi do modlitby: Za žalář ten hluchoněmý / nesmírně přimlouvá se. (…) Ten nářek, ó Kriste, zpěv slzami orosený.

Pozn.: Citované verše byly vyňaty z básní Co zpíval kos zatčenému, Zůstaň s námi, Chlapečkovo ráno, Koncert a Poslední ráno ze sbírky Jana Zahradníčka Dům Strach, Vyšehrad, Praha 2015