Teď tedy kráčeli sněhem, všude kolem, kam oko dohlédlo, bílo, šedavé zimní nebe, i na zdejším jezeru byl led pokrytý jinovatkou nebo lehkým popraškem sněhu, pouze okraje nízkých kráterků, které z něho sem tam vyčnívaly, kreslily větší a menší kruhy jako varovné znamení v zasněžené pustině.
Zasněžená islandská pustina v první neděli adventu. Příběh osamělé cesty do hor: muž, pes a beran se vydávají shánět zatoulané ovce, tak jako každý rok, ještě než udeří nejtvrdší zima a ovce ztracené na vrcholcích umrznou. Podnik zdánlivě nesmyslný a hazardní: Benedikt má své stádečko dávno sehnané do bezpečí, copak to jsou jeho ovce? Kdepak, pro cizí se vydává na několikadenní nejistou pouť, která kdykoli může ve sněhové bouři dopadnout neštěstím, opouští teplo vlastní světnice pro starost o ty vyděšené, rozuteklé tvory, kterým hrozí smrt. Jsou živí, a brzy by být nemuseli; to jako důvod stačí. Je to jeho adventní pouť, jeho příprava na svátky, dny samoty, chůze a ticha, které se ale přece tu a tam rozvlní příslibem, jemuž ani Benedikt sám tak docela nerozumí. Advent, ba ano… Benedikt bral tohle slovo do úst jen opatrně, to velké, tiché, podivně cize znějící, a přece zároveň tak důvěrně známé, pro Benedikta snad nejdůvěrnější slovo ze všech. Pravda, nevěděl úplně přesně, co znamená, ale bylo v něm očekávání, příslib, příprava na něco – tolik rozuměl. Jak roky míjely, stalo se mu takřka náplní celého života. Neboť co byl jeho život, co byl život člověka na zemi, když ne jen nedokonalá služba naplněná očekáváním, příslibem, přípravou?
Gunnarsson se však čtenáři ani trochu nevnucuje, nenavádí a nepomrkává, nepíše jakousi okatou alegorii, příběh pro zamyšlení plný jakéhosi vyhřezlého moudra k rozebrání. Hledí si tvrdohlavě svého, vypravěč vypráví a od Benedikta se nevzdaluje ani na krok, vypráví příběh, úsporně a skromně tak jako Benedikt se bez zbytečných řečí drží svého cíle – vyšplhat se do hor, najít ovce a přivést je do bezpečí, ačkoli se cesta všelijak komplikuje. Zdá se, že Benedikt si vypravěče příliš blízko k tělu nepouští, a vypravěč je zdvořilý a nedoráží ani na něj, ani na čtenáře. Příběh je tak plný ticha, ve své nenucenosti a schopnosti nevykládat sám sebe tak nemanipuluje ani čtenáře. Tak jako Benedikt tráví mnoho hodin v nepřerušeném mlčení, jehož skořápka zůstává nenarušená, jen zřídkakdy se některá z jeho vnitřních otázek dostane na povrch, sdílená se čtenářem, může se i čtenář sám pohroužit do svobody svého vlastního ticha prostého všech návodných otázek.
Benedikt, který dávno před rozedněním vyráží z chaty na cestě do hor, se ještě v nočním tichu rozhlíží po hvězdné obloze a zasněženém kraji. Zvažuje síly, čas, zásoby? Prochvívá něco jeho nitrem? Já přecházím pokoj od lampy k oknu týden před první adventní nedělí, dívám se do brzké tmy pod zataženým nebem, jak se břízy naklání ve větru a místo sněhu sype se z nich listí ve světle pouliční lampy. Všechno se zdá být ohluchlé a němé. Poslední neděle církevního roku je zahalena do nepropustné vlhké mlhy, ještě nemrzne, dávno rozbitou okenní tabulkou proniká mlha do kostela, ani svíce na oltáři ji nerozptýlí. Už je načase, právě tak akorát, aby se rozvonělo chvojí a rozsvítilo nové světlo, aby se šedivé dny ubíraly směrem k očekávání a příslibu, kterému nemusíme tak docela rozumět, který se může zdát bláznovstvím. Snad jen brát jej do úst opatrně, zatímco budeme rozsvěcet první svíci na věnci, zatímco Někdo se znovu nenápadně vydá vytáhnout nás ze závějí a nabídnout teplo domova.
Gunnar Gunnarson: Advent, vyd. Kalich, Praha, 2017.
Přeložila Helena Kadečková