Únorové samoty

Číslo

Leden a únor; osamělé měsíce, úzkostně tikající týdny. Do vánočního jehličí se snáší prach, svíce došly. O vánoční jehličí se zakopává při úklidu až do února, možná ještě později. V šest hodin ráno se zamykají dveře od bytu, pak se rozlije malátné ticho, malátné světlo dopolední, prázdné prostory jakoby se rozšiřovaly všemi směry, zakopáváš o jehličí a prach, který má do postu ještě neurčitě daleko. Hle, kostra z jeslí, / už není slámy, / ven jesle vynesli, / kříž sám je s námi.

Kdosi se ptal – proč už s lednem zhasínají všechna světla v oknech? Už není na koho čekat? Co nám pak ještě zbývá? Zvlášť, vrací-li se člověk do svého betonového města. Zatím jdeme tiše temnou vesnicí, se soumrakem se ještě vytrvale vrací mráz, v patách srn vycházíme z lesů přes zamrzlá pole zalitá bílým měsícem. Tma teď naléhá na kraj zvolna a v nových odstínech; ještě dlouho se v ojíněných kalužích lesknou růžové šrámy nebe. Nabíráš vzduch ústy jako vodu, kterou začíná vonět, hořkosladce se mísí s tmou, když kráčíš kolem hřbitova, vychází hvězdy zpoza mraků. Chtěl bys tu zůstat, někde v poli mezi lesem a hřbitovem, dokud se bledá a uprášená dopoledne nepřeženou. Noc bez andělů, / den bez koledy, / ran křídla tělu: / kam vzlétnou bědy – // kdy naposledy?

Zkoušíš vyslovit svou úzkost a marnost, která se stává snesitelnou snad jen ve volnosti krajiny. Ovšem tady – nejhorší je to mezi koupelnou a nočním stolkem. Na stole leží modrou propiskou rozepsaný dopis, už několik dní. Zalknutý je právě v místě, kde by bylo třeba vyslovit tuto němotu, protože nic jiného už nelze napsat, skrze nic jiného už nelze promluvit. K druhému, natožpak k Bohu.

Je to tak; na ranní mši čelíš palčivé němotě. Na ranní mši palčivě čelíš němotě. Někdy zavřeš ústa, někdy jen bezhlesně pohybuješ rty do rytmu čísi modlitby. Pod kroky vzdechů ústa unavená. Oběma rukama se přidržuješ chladného hladkého dřeva lavice, oběma očima ornamentů na koberci. V mírném záklonu uvidíš, jak sem dávno rozbitým oknem na chóru vniká slunce, do okenní tabulky klepe stará túje. Už kolik týdnů je ti zima, očima bloudíš nesměle kolem krucifixu, tvoje modlitba je němá – Rty ještě líbou. Prach a podlahu. Tvoje modlitba je vnořená do Reynkových zimních stínů, které bolest objímají stejně jako hořkost samoty a básníkovo doufání je právě tak prosté a přímé, aby uneslo bídu posledních týdnů zimy.

Kdy se skořápka rozlomí, / kdy jak poupě rozevře se, / jako zamrzlá tůň v lese, / a kdy ptáčeti, jež tiká, / ozve se hlas zahradníka, / který, shodiv sníh a plátna, / oděn v ran roucha brunátná, / náhle osvítí nám stezku / v dlani květem snu a blesku?

Citované verše jsou z básní Bohuslava Reynka Kříž, Vzpomínka na samotu a V postě. Převzato z výboru B. Reynek – Svěcení, vyd. Odeon, Praha, 2001