Dnes celý den
dýchá se přes hladinu horkého nehybného vzduchu
těžce rozechvělý sténá nad asfaltem
jakoby cokoli mohlo pomoct
tisknu si dlaně na prsa
pachuť zteplalé vody
prostupuje vědomím konečné oddělenosti
A přesto
bez řečí se napiješ, děláš, jakoby nic
třívteřinové hlava na tvém rameni
stéká mi po čele jako svěcená voda
prudce se aktualizuje v pokoj tobě
a před námi ještě celá řeka.
Průnik
pod správným úhlem
vítr by mohl plnit plíce bez mého přičinění
uvolnit hrdlo tajemnou záklopku
být dýchána
bez ptaní prudce prostoupit
nikoli skrz.
Vztyčené kameny
v prašném poli bezbarvé nebe
řekl bys odkud se vzalo
všechno to řídké světlo
je stále jako večer
svolávám stíny jako zvířata
dlouhé a klátivé přepadávají
tam a zase nazpět
nelze vůbec určit
nelze vůbec nic vyčíst
odnikud zůstaneme zapřeni
ve svahu nic než vřes a vichr
jen setmělá řeka
ke mně se přiznává
19. října
Sklivé přestárlé nebe
Scvrklé na holubičí šeď
Promodralé lesy
Uvnitř nepředstavitelné
Vypouklé oblačné ticho
Ve vsi – křesání podrážek
o vlhký štěrk do kopce
ke hřbitovu a jinak nic
snad jen, že jablečnou žlutí
voní bludné břízy
Už se topí, úzkostné štěkoty
večerní mlžno procedí skrz
Jako bublinky prvního ledu
Nemodlíš se ještě-už?
Ale kdoví.
Vltava
moje řeko sestro
plynou vedle sebe naše zatajené dechy
naše sklopená víčka
občas se odvážím podívat
občas na náplavce potmě
modrozlatě žhneš.
Píseň písní
Pojď
v pondělí mezi devátou a desátou
vyjedeme do polí
okolo splavů berounčích
někde cestou dořekneš tuto větu
pověsíme prádlo
usnu
dokořán oblakům a kolínkům travin
a sny velmi ostré
v nichž zamykám dveře: ruka na klice, dva západy
přejdou mi po tváři.
Mezi potravou a noclehem
Chodit tvými lesy
na troud
tak jako já
bosa a svlečena
stát tu budu vrůstat
mezi stíny a šeření
dokud se neprolomíme
dokud se nepropláčeme
do deštivého ticha.
Jeřabiny letos zase mlčí
navlečené korálky na mokrých silnicích
trnoucích
oblohou ošlehanou doutnajícím světlem
které unavené klade nepohnuté rty
podél zoraných polí.
brázdí je vrány
jako kůrky z chleba odkrajují
ticho
staré kotvy na dnech šerosvitných tůní
až kam nedohlédnu
tíhou rzi barví vody.
Všechno mě minulo
Zdá se, že pohlcuji zvuky bublání tichoučké
Stávám se rušičkou zvuku kamkoli
Se hnu všechno se propadá
Všechno oněmí a já s ním
Vydávám němotu
Asi něco říkáš
Asi něco říkám
Pojďme do lesů myslím si pojďme
Upíjet z řek.
Klekání
Nízké vlaštovky
nad loukou sklonily se po ranami zvonu.
přišel odkudsi plaše
a nebe po něm sklouzlo do jetele
a slunce
a slunce podvečerní.
Leden
Zacpávám si uši,
když myslíš, že tě nikdo neslyší
když tvoje hluky překřičí traviny
lednových polí
křehké šedé
můry ve vlasech.
Prokřívá to mnou
Ojíněné setrvávání
Hlasy vran
Všechno se to zatím zjevuje po troškách
modrá je barva tisů
modrá je barva zalehlých tůní
a lačnou chudobou
zpitých polí.
Průtrž
Jako křeč v levém lýtku
ještě jsi mě neopustil
stála jsem na špičkách, víš,
vstříc teplé něze, tvojí tváři
všechno to na mě padá z žižkovského činžáku
všechno pod nohama nám ožívá
Jsme neustále rozmýváni.
Hřbitov ve Svatém Kříži
Tam nad hrobem
Osamělého mezi básníky
navzájem jsme se zachytili očima
dokud to nebylo vyřčeno
beze zbytku
Věděla jsem, že na téhle zemi
budou naše pohledy
do sebe zapřené
jedinými stopami ve sněhu
a možná i těch bude ubývat
jako příze zimního světla.
Bartolomějská
Šly jsme s B. ulicí Bartolomějskou
kolem kostela
pak udeřil nás pach
rozklížených oken
za mřížemi žárovky kancelářské
dýchavičně zastřené neminulou tmou
stále zde
stále zde
řekla jsem šeptala
odtud poslouchal racky
Jan Zahradníček
B. neřekla nic
Šly jsme velmi tiše a dívaly se do země
na takových místech
mluvit by se nemělo
v ulici Bartolomějské.