Rána probouzená do šera a ševelu deště za okny, do sebe vhroužené hrdličky v ubývajícím listí bříz – loučí, na konci října vrcholky nesou sotva pár listů, při zemi ještě stále zelené. Končí říjen; do týdne bude všechno už prchavě měděné, do týdne se nade dny usadí mlha, doma bílá a tvárná nad lesy, v Praze popelavá, zneviditelňující město. V oknech svíce vyhlížejí dušičky – brzy průvodem potáhnou na hřbitov nade vsí. Hřbitov opadaných planých švestek, hřbitov obklíčený topoly, hřbitov míjený břízami – už ne loučemi; tady mezi poli až k lesu profukuje mlha, břízy bludně blikají. Vše přilehlé je ohryzáno tmami / na útlé mřížky, skrz které hasnouc proniká / svatého tvého těla bludičkové světlo. // V bázni se zháším, aby mně neulétlo; / a žalostně nejistý jsem, co vlastně teď mi uniká, / když v nevěřících rukách rozžehnuté troskotá mi.
Pokud už se začátkem listopadu rozední, šero houstne od čtvrté hodiny odpolední. Někdy dříve. Zapálit svíce lze v sedm hodin ráno a ve čtyři hodiny odpoledne. Někdy celý den. Začátkem listopadu v sobě nacházíme zhoustlou potřebu být ve čtyři hodiny doma a zapalovat svíce, zavřít všechny dveře, otevřít všechno mlčení, snad abychom cosi nevyrušili. Co v nás usíná a co se probouzí? Mléčně se valí loudavá ticha sráznými ranami našeho stesku; / usínají za pohyby, jimiž uhýbáme smrti, a v dusném lesku / tmy, kterou vynášíme z těl, se nezachycena vyčerpaně třpytí.
Tma vynesená z těl – kam se poděje? Mizí? Kamsi se vpíjí? Stává se snad tmou mimo těla? Tmou viditelnou, tmou noční? Co se odehrává uvnitř, dívá-li se člověk ještě večer do plamínků? Uspává nebo naopak probouzí duši? Co se odehrává, když se nadechne ke sfouknutí, když už večer dojde svého konce, rozestlaná postel anebo ne – stálé puzení ještě zůstat, čekat na útlý proužek dýmu a závan sirné vůně, čekat, co se stane potom? Samotářsky v noci svůj obraz / obnažuji uvnitř stěny. / Něco na něm dokresluji, něco, / co svíce za mnou mění / v mých rukách. Řeknu to tiše: / Něco bezbranného na ochranu.
Je něco v těch hodinách, dnech, týdnech, vytrácí se to možná až s březnem nebo dubnem, co popouzí k ostražitosti, k hladovému naslouchání, k zírání do tmy, něco nechceš přeslechnout, napínáš oči, abys neminul vteřinu padající hvězdy, o Něčem se mluví, o Něčem se mlčí v té samotě mlhy, deště, holé hlíny, havraního křiku: Nevím, bylo-li to tak, / snad chtěl jsem: země zmizela. / Celá pláň mrtvý, ležmo černý plamen. / Z vran a vran a vran; obzory vykrákané. / Z nebe čerň, čerň jen zela, / nebe nebylo. // Zdeničko, zařval jsem, zastav, něco se stane. / Buď se to propadne, nebo vzplane. / Shůry dolů, zdůli nahůr to černé vzplane. // Stalo se, vrány vzletěly. Jedna a všechny / Odňaly naráz krajině beztělí, / nehybnem těžkým hýbaly lehce a plamenně, / lehounce vyňaly zimní slunce z klece k proměně / v jásavé, zlatočerné plameny.
Těžké nehybno krajiny, kterou probouzí vrány, těžké nehybno noci, vracíš-li se z vlakového nádraží na městečku: takovou noc probouzí jiskry vyletující z komína po cestě, těžké nehybno srdce – srdce zapouzdřeno v ostychu večer, nehybno těla, které čeká na Tělo: než nás prostoupí ono cudně neúnavné, / jež není silou a nemá ani fáč, / leč co nás zachránivši, současně nás poráží – tak jako ořechy se rážejí, aby se vydaly oproštěny od hnijících slupek a skořápek své křehkosti.
Pozn.: Verše použité v textu byly převzaty z básní výboru Přepadání (1974–1994): Naslouchání, Zasypání, Ticha, Jak to tu chodí, Modlitba (I / Noci, měsíce), Z cesty na kralupský hřbitov (III / Adagia)
Vyšlo v souborném vydání Jaromír Zelenka: Básně; Triáda, Paseka; Praha, Litomyšl, 2010