PROTESTOR 2008/6: Dokument z 27. května 1978

Číslo

Přelomový okamžik

Informace Jana Šimsy (1978) o vypuzení faráře Miroslava Heryána z brněnského II. sboru, rozbor této události a úvaha o poslání církve v daných poměrech je svědectvím z určitého přelomového okamžiku zdaleka ne jen na cestě Českobratrské církve evangelické. V následujících třech, čtyřech dnech Miroslav Heryán, jemuž se vytýkaly především ekumenické styky s katolíky, v Brně končí a Jan Šimsa je zadržen, následně pak obviněn, odsouzen a uvězněn. Rodinný domek Šimsových měl přestat být místem nezávislých aktivit brněnských chartistů a jejich příznivců, evangelíků a katolíků, liberálů, socialistů a komunistů.

Nicméně, jak konstatoval její mluvčí Jiří Hájek, dosáhli jsme situace, v níž nebude možné Chartu vyhladit. Na rozdíl od praxe z let 1957–1962 a 1971–1974 nepřišli evangeličtí kazatelé v činné službě, kteří Chartu podepsali, o státní souhlas. Diktatura upustila od snah o plošné zatlačování církví a spokojila se s tou mírou jejich podřízenosti, jíž se jí podařilo již dosáhnout.

Druhá věc byla, že v ČCE převládly tendence nestarat se o věci mimo církev a vůbec už ne o „politiku“. Odmítalo se být proti realitě, ve které žijeme. – Nikoliv totálně. Od roku 1979 ve sboru v Brně-Husovicích Milan Mrázek nebál se s mladými lidmi probírat nejaktuálnější a nejpalčivější otázky křesťanské existence.

1980 začal zápas polské Solidarity.

Jaromír Procházka

Problémy a úkoly (dokument z 27. května 1978)

1.

Farář našeho sboru Miroslav Heryán (nar. 13. července 1923 v Ostravě, 1942–1945 diakonem v Ostravě, 1945–1947 student Husovy bohoslovecké fakulty, 1947–1949 vikářem na Vinohradech, 1949–1954 tajemníkem synodní rady pro práci mezi mládeží, 1952–1954 na vojně, 1955–1960 spirituál Husova bohosloveckého semináře, 1960–1971 farářem v Radotíně u Prahy, 1971–1978 farářem II. brněnského sboru, člen překladatelské komise Starého zákona) má ukončit ke dni 31. května 1978 svou duchovenskou činnost. Krajský tajemník pro církevní věci se při rozhodnutí odvolává na to, že farář Heryán dostal souhlas pro práci v Radotíně a že mu byly nabízeny dva byty v Praze, ale že je odmítl, a projevil tím neochotu z Brna odejít. Souhlas k volbě v Radotíně dostal, ale v době, kdy došlo k rozhodnutí, nebyl ještě zvolen radotínským sborem a synodní radou ustanoven. Tvrzení o nabídce náhradního bydlení není podloženo žádným faktem – krajský tajemník se odvolává na rozhovor se synodním seniorem Miloslavem Hájkem, který připouští, že řekl, že by snad se dalo něco sehnat, než bude byt uvolněn, popřípadě že synodní rada uvolňuje byt pro farářku Alenu Balabánovou, problémem však zůstává, že na faře bydlí nevlastní dcera manželů Balabánových se svým manželem. Synodní senior Miloslav Hájek v osobním a důvěrném rozhovoru naznačil, že rozumí tomuto kroku proti faráři Heryánovi jako odvetě za to, že 2. dubna bylo uskutečněno odpoledne věnované Martinu Lutheru Kingovi, při němž zpíval pěvecký soubor „Berani“ za velké účasti mládeže a dalších posluchačů. Námitky proti Miroslavu Heryánovi uplatňovala StB a posléze i krajský tajemník pro věci církevní již od roku 1973; zvláště byl kritizován za to, že uskutečnil poradu synodálů v tomto roce, pak že pracoval ekumenicky a zúčastnil se společného shromáždění s katolíky. V jiné souvislosti byl označen za ideovou hlavu „nové orientace“. K odchodu z Brna se odhodlal počátkem roku 1977: nedostal však v té době souhlas k volbě za faráře v Radotíně. Jako důvod uvedl zdravotní stav své ženy, která po všechna léta jeho působení v Brně dojížděla do Prahy, kde učí na AMU. Námitky proti němu byly vyřízeny udělenou důtkou, v níž byly všechny ostatní námitky redukovány na dvě uvedené. Nynější rozhodnutí je zásahem do života brněnského sboru a celé církve; je porušením zákonů z roku 1949, které předpokládají, že plat je faráři zastaven tehdy, je-li církví z místa odvolán, popřípadě jmenován a ustanoven na jiném místě. Vážným porušením církevního zřízení je ze strany synodní rady to, že rozhodnutí krajského církevního tajemníka akceptuje. Nelze se zbavit dojmu, že synodní radě takový tlak vyhovuje a nedbá na to, že brněnský sbor nemá jiného faráře (navržený kandidát Pavel Smetana přes ústní příslib souhlas k volbě nedostal) a že je obsazení místa faráře vážně ohroženo. K tomuto dojmu přispívají i zprávy o tom, že krajský tajemník i synodní senior by přivítali, kdyby se kandidátem na farářské místo stal Miroslav Rozbořil (8. února 1929 v Brně, nyní farářem v Boskovicích od roku 1969), kterého však staršovstvo nekandiduje. Na dotaz, zda by kandidaturu přijal, odpověděl jednoznačně záporně a uvedl velmi vážné důvody. Pověsti o tom, že na farářské místo nastoupit chce, silně poškozují jeho pověst. Synodní rada by měla být požádána, aby odmítla zdůvodnění krajského církevního tajemníka. Odvolání na výroky synodního seniora zle narušují pověst synodního seniora a nepřímo celé synodní rady, vyvolávají pochybnosti o mravní integritě, a tím těžce poškozují dobré jméno církve, nehledě k tomu, že celé zdůvodnění není pravdivé. Akceptování takového jednání dále podlamuje jednotu církve, její presbyterní ráz a je výsměchem evangelické tradici v českých zemích.

2.

Postavení farářů mimo službu se za poslední léta mnoho nezměnilo, respektive pokračoval posun k jejich vyřazení na periferii církve. Synodní senior Milan Hájek slíbil, že se pokusí o reaktivizaci farářů mimo službu. Konkrétně prý je v proudu jednání o Pavla Fojtů (nar. 2. května 1933 v Užhorodě, od roku 1968 farářem v Jasenné, od roku 1974 bez státního souhlasu, bytem ve Stříteži), o Jana Dusa (nar. 19. července 1931 v Náchodě, do roku 1971 farářem v Chrástu u Plzně, nyní bytem v Libiši) a Vladimíra Kaluse (15. ledna 1930 v Praze, farář v Miroslavi od roku 1959, od roku 1972 bez státního souhlasu). V samých začátcích zůstalo jednání o Miloše Rejchrta (nar. 1946, do roku 1972 vikář v České Lípě, nyní bytem v Praze).

3.

Problémem je, jak pochopit toto vyřazení farářů z činné služby. U synodní rady i části farářů převládá pochopení, jako by bylo způsobeno dílem neústupností těchto farářů, jejich odhodláním setrvat na mravních rozhodnutích, která učinili dříve sami nebo spolu s církví, dílem nesprávnou zatvrzelostí, jež většinu z nich vede k aktivitě v církvi nebo mimo ni, a tím popuzování bezpečnostních pracovníků a jejich prostřednictvím pak tajemníků pro věci církevní a úředníků ministerstva kultury. V tomto pochopení není nijak zapracováno celkové postavení církve, sborů a věřících občanů v naší zemi za této situace. U farářů samých se objevuje někdy pocit jakési nespravedlnosti či křivdy; v jistém překonání pak jakýsi afekt zástupnosti. – Od počátku uváděla státní správa postih farářů jako nástroj tlaku na vedení církve. Před odebíráním souhlasů, tj. v době, kdy bez státního souhlasu byl farář Ctirad Novák (nar. 13. června 1931 v Brně, farář v Kutné Hoře, od roku 1970 do 1973 bez státního souhlasu), ohlásili pracovníci ministerstva kultury, že bude odňat souhlas patnácti farářům, nepodřídili se synodní rada vedení a řízení státní správou. Tato hrozba vedla k zásadnímu obratu v únoru 1972, kdy se synodní rada distancovala od soudně stíhaných bratří a sester a varovala církevní pracovníky před politickou nebo kritickou aktivitou. Přes toto podřízení – či právě kvůli němu – následoval postih patnácti farářů, později rozšířený o postih řady absolventů a studentů, o nepřijímání zájemců o studium bohosloví. Tlak na synodní radu a na fakultu se zvýšil v roce 1977 po vyhlášení Charty 77 a odeslání prohlášení o postavení církve 31 členy církve. Chystaná kárná opatření byla přibrzděna XX. synodem, takže nedošlo k postihu signatářů obou dokumentů. Státní správa obhájila proti tlaku StB zásadu, že nadále musí postih nežádoucích církevních pracovníků uskutečňovat sama církev. Za zkušební kámen byl vybrán farář Heryán podle známého výroku krajského tajemníka pro věci církevní právě proto, že žádný dokument nepodepsal. Nelze však příliš pochybovat o tom, že se brněnské řešení může stát precedentem postihu dalších farářů, popřípadě též signatářů obou dokumentů. Místo splnění slibu o reaktivizaci farářů a uskutečnění rozhovorů o poslání a cestě církve přistupuje nyní nová synodní rada k tomu vyřizovat postih státní bezpečnosti sama ke škodě církve, nehledíc k destrukci mravní integrity svých členů.

4.

Živým problémem je subjektivní pochopení postihu jednotlivého faráře. Je to destrukce celoživotního poslání? Vyvolá vyřazení z aktivní spolupráce a postupné vytlačování jednotlivých farářů na okraj sborového či církevního života pouhou frustraci? Není celé dění, postihující celé skupiny občanů, zvláště pak jednotlivce z kulturního, uměleckého, vědeckého a politického života, přece jen smysluplné? Je možno interpretovat dějinné a politické dění jen jako slepou, bořivou sílu, vedoucí k zániku kulturního a duchovního života celé naší společnosti – nebo je možno postihnout v celém dosavadním vývoji prvky, které povedou k obživení a probuzení národa, společnosti? Nelze křesťansky pochopit dosavadní události a zkušenosti jako tlak (viz pres Boží u Komenského) k reformě církve a novému pochopení evangelia? Nechápali už první křesťané pronásledování a vyhánění z určitých oblastí (i zeměpisných) jako výzvu k šíření evangelia v oblastech země, které byly do té doby evangeliem nedotčeny?

Jan Šimsa