Rozhovor Moniky Žárské se Sváťou Karáskem
Pracoval jsi dva roky jako vládní zmocněnec pro otázky lidských práv, a tak můžeš něco povědět o ochraně menšin a uprchlíků z pohledu vlády.
Tu práci organizují zejména orgány ministerstva vnitra a my jsme se s Táňou Fišerovou snažili v poslanecké sněmovně upravit zákony o azylu směrem k humánnějšímu přístupu, na to jsem se tak trochu specializoval. Ale často jsme prohráli, přístup ODS a komunistů byl takový, že otázka azylu by se podle nich měla řešit spíš přísně než vstřícně.
Uprchlíků u nás po vstupu do EU výrazně ubylo. Některá zařízení pro pobyt žadatelů o azyl ministerstvo vnitra dokonce rušilo.
Ano, musí se žádat v první zemi, a my už jsme obklopeni zeměmi EU; ledaže se k nám žadatel o azyl dostane letadlem.
Oni se nám ale mnozí i vědomě vyhýbají, protože vědí, že v České republice se kladně vyřizuje jen nepatrná část žádostí o azyl.
Je to tak, ale hlavně naprostá většina uprchlíků chce dál, jsme pro ně přestupní stanice.
Hledají možnost, jak se dostat do Rakouska nebo do Německa, a tím ta práce pro ně je taky znehodnocována. Dále i tím, že mnoho jim sem přijde z ekonomických důvodů, za prací, a někdo jim poradí, zažádej si o azyl. Dalo by se říct, že tu azylovou možnost zneužívají, a pravých uprchlíků, kteří se chtějí učit česky, chtějí tady opravdu žít, těch je doopravdy poměrně málo.
Jak je to s uplatněním nevládních organizací? Já například vím, že organizují kurzy češtiny pro dospělé uprchlíky, ministerstvo vnitra vzdělává jen děti.
Přesně tak. Lidi z ministerstva vnitra udržují, co dokážou finančně obhospodařit, zbytek nechávají nevládním organizacím. Udržují, co je nezbytné, a když někdo chce dělat pro uprchlíky víc, tak mu to dovolí, a samozřejmě si hlídají, aby to bylo v pořádku.
A jsou ti lidi z ministerstva zvědaví na hlas církví?
Já jsem se pokoušel s Pavlem Hlaváčem před lety v tomto směru něco vybudovat a přijal to tehdy synod naší církve a rozeslal o tom text všem sborům. Představovali jsme si, že každý sbor by mohl přijmout jednu rodinu; stát by dal byt, ale lidi ze sboru by tvořili zázemí: třeba když jim nepůjde karma, tak že by jim sehnali opraváře… Tenkrát se nám přihlásilo asi deset sborů, spolupracovali jsme na tom s Viktorem Parkánem z ministerstva, ale moc to nevycházelo. Zkrátka o hlasu církví bych v této souvislosti ani nemluvil, to mi připadá nemístný. Akce ACATu se zásuvkami (protest proti rušení elektrických zásuvek v pobytových zařízeních pro žadatele o azyl, zorganizovaný před dvěma lety – mž), kterou my jsme podpořili, ta byla dobrá. Taky salvátorský sbor na uprchlíky myslí. Ale celkem z těch plánů moc nezůstalo.
Vernisáže výtvarných prací uprchlíků ve Starých Ďáblicích, to ale byla výborná věc. Pořádala to Poradna pro uprchlíky, a sice v centru Diakonie ČCE a s napojením na sbor v Kobylisích, takže něco se evangelíkům přece jen daří; a určitě jsme na něco ještě zapomněli.
Určitě je diakonie důležitá, něco pro uprchlíky tam dělá Jana Plíšková.
Ano, je koordinátorkou pomoci uprchlíkům.
A ve Vsetíně ten tvůj švagr organizuje práci s Romy (ROMAklub, který založila Diakonie ČCE ve Vsetíně, jejímž ředitelem je Dan Žárský – mž). Já jsem tam byl několikrát a viděl jsem, jak je to těžký, a potíže se tak nahromadily, že se radnice rozhodla vystěhovat Romy za město. Já jsem dost dlouho ani nepočítal s tím, že to provedou tak radikálně.
Skončil jsi jako poslanec, jako senátor nezačneš. Už se tě teď po volbách někdo ptal, jak hodnotíš svou účast v politice, jak bys bilancoval?
Ne, na to se mě nikdo nezeptal. Vůbec nikdo.
„On ten Karásek je jako farář dobrý, ale do politiky se nehodí.“ To jsem o tobě v různých variacích slyšela několikrát.
Negativní reakce znám. Od prvního okamžiku, kdy mě zvolili do sněmovny, jsem zažíval, co jsem předtím nezažil: už první den jsem dostal šílený, sprostý nadávky v mailech. Koukal jsem na to jako blázen.
Anonymy?
Taky, ale většinou to bylo podepsaný. Takovou nenávist jsem do té doby nikdy nezažil. A to mě dost provázelo i dál.
Jaký okruh lidí to byl? Ateisti, kterým jsi vadil jako farář, nebo naopak lidi z církví, které jsi nějak zklamal?
Prostě zavilí lidi, nemůžu specifikovat, jaký okruh lidí.
Vyčítali ti, že se staráš o Romy, uprchlíky?
O ně jsem se začal starat až později, teď myslím ten začátek, když mě zvolili. Ono jim vadilo už to, že jsem byl na kandidátce. Byla tehdy čtyřkoalice, a někomu vadilo, že tam je KDU, druhému zas Unie svobody.
Ty říkáš, že se nehodím do politiky. My s Táňou Fišerovou jsme si spíš říkali, že se do politiky hodíme, ale je nás málo. V poslanecké sněmovně jsou ty bloky: kluby se sejdou a dohodnou vlastně všechno předem. O něco zápasit, o něco usilovat, to se nakonec jeví jako směšný nebo trapný. Když já jsem usiloval o změnu azylového zákona, třeba vstali, otočili se zády a nahlas se bavili a předsedající na ně musela pořád křičet, ať jsou ticho, a oni ostentativně dávali najevo, že je to vůbec nezajímá. Je to řekněme nepříjemná práce v té sněmovně a senát je na tohle lepší, i když v poslední době, kdy ODS tam má převahu, se to zhoršilo. Považuju to za postkomunistický stav, který se musí časem změnit. Zatím je to tak.
Nemyslím, že by se to v dohledné době zlepšilo.
No ale jednou ano, jednou se to musí změnit. Ta politická atmosféra není u nás dobrá, ale určitě jednou tu bude otevřenější.
ODS vydělala na tom, jak je Paroubek lidem čím dál víc odporný: úplně bezpracně tak získala hodně hlasů. Co si teď máme počít my, pro které obě ty velké strany jsou nepřijatelné? Co bys poradil?
Ty se mně ptáš?! Já jsem přece ve stejný situaci. Co já si mám počít? Když jsou tu dva obři, jeden horší než druhej??
Vraťme se k tomu, jak hodnotíš svou činnost v politice.
Skončil jsem jako poslanec, protože už jsem se do volby do poslanecké sněmovny nezařadil, přestože jsem měl několik nabídek. Za Unii svobody jsem kandidovat nechtěl, snažil jsem se v té straně předtím něco změnit (v období předsednictví Pavla Němce), věnoval jsem tomu rok života, a nepodařilo se mně to. A tak jsem se rozhodl, že do sněmovny kandidovat nebudu, a řekl jsem si, že budu kandidovat do Senátu a sám za sebe. (Pak se změnilo to vedení strany, Němec odešel, byl zvolen Hadrava a to je můj přítel a je myslím dobrý.) V Senátu není strana tak rozhodující, volí se osobnosti, ale ukázalo se, že v senátních volbách se taky volí strany, a já jsem získal jen 8 procent (ale na Zbraslavi 11), a znova jsem si uvědomil, že sám proti stranám těžko něco zmůžu. Já jsem vždycky hlasoval podle svého přesvědčení, bez této svobody bych v politice vůbec nemohl být.
Rozhodně jsme s Táňou Fišerovou usilovali o mnoho dobrých věcí. Stal jsem se pak zmocněncem pro lidská práva, jako poslanec. Schůze ve sněmovně se někdy neúnosně protahovaly, klidně přidávali týden, kdy se zas zasedalo od rána do večera, a to kvůli množství zákonů. Na jednu schůzi (čili zhruba na měsíc) nám vycházelo kolem 90 zákonů, přitom v Anglii prý to je 24 za rok! A pak místo abych měl volno, dělal jsem práci v úřadu toho zmocněnce; ale času bylo tak málo, že jsem stihl jen to nejnutnější. To vlastně je zásadní chyba. U mě poprvé došlo k tomu, že se spojila funkce poslance a vládního zmocněnce. Asi chtěli ušetřit jeden plat, ale ukázalo se, že se to nedá stihnout.
Dřív to tak tedy nebylo?
Ne, nebylo. Uhl i Jařab dostávali plat jako vládní zmocněnci, já ne.
Zmiňoval jsem se o tom, že jsem v určitém období věnoval hodně času Unii svobody. Ale to znamenalo objíždět místní organizace, a byl jsem zase v tom, že se všechno na tebe valí a všechno děláš trochu a vlastně nic pořádně. Ty říkáš bilancování, a co lidi mluví, ale on člověk sám to může těžko posoudit, a čím jsi od toho dál, tím míň můžeš posoudit. Mě to celkem tak moc nezajímá, co lidi řeknou. No, v něčem jsem byl dobrej, v něčem ne, něco se povedlo, něco ne.
Co teď budeš dělat?
No to nevím, tak měsíc rozhodně se chci rozmejšlet. Jsem už v penzijním věku, ale děti jsou malé, vydělávat bych měl. To se všechno ještě uvidí.
A skládáš ještě? Dneska jsem si na tebe vzpomněla v ZOO, byla jsem tam s dětma a stáli jsme taky u té obří klece pro orly, a o tom ty zpíváš písničku.
No to je dobrý, já tam dnes taky byl s dětma, zrovna dneska. Od desíti do dvou.
A my asi od jedenácti do půl třetí. Museli jsme se někde těsně míjet.
Jestli skládám? Skládal jsem někdy před čtyřmi lety, ale hraní si pořád udržuju. Hraju s Londýnem, ve dvou, a máme teď dalšího muzikanta, chystáme se hrát ve třech. To je taky jedna z činností, které se asi budu víc věnovat.
Budeš mít víc času na ACAT doufám.
No to určitě mám v plánu. Když jsem byl farářem v Bonstetten (to byla moje první léta ve Švýcarsku), tak tam založili taky ACAT, a když organizovali přímluvné modlitby za vězně Václava Havla, to byl pro mě velký zážitek.
Já si vážím toho, že ACAT na rozdíl od Amnesty international se za pronásledované lidi taky modlí. A je to velká věc, modlit se za někoho, i když ho osobně neznám a znám jenom jméno.
Slyšela jsem nedávno názor, že přímluvné modlitby jsou zbytečná záležitost. Hospodin je vševědoucí, a nemá přece smysl ho nutit, aby se něčemu speciálně věnoval. Proč ho o něčem zvlášť informovat? – Já ale nevím, co bych si bez přímluvných modliteb počala.
Já musím říct, že s tím mám taky trochu potíž. Možná to bylo někdy trochu cítit i u Salvátora, když jsem měl přímluvné modlitby. Několikrát jsem to dal najevo tak, že jsem formuloval třeba: „Bože, prosíme tě, zastaň se vězňů, a ty nám odpovídáš, tak se jich konečně zastaňte. – Prosíme tě, abys myslel na nemocné, a ty nám odpovídáš, tak konečně jděte k těm nemocným.“ A je známé i to Rádlovo, že modlitba bez činu je vlastně rouháním: nesluší se prosit o něco, co můžeš udělat sám. Na druhou stranu, když jsem sám byl ve vězení, cítil jsem, že se za mě lidi přimlouvají, a byla to taková vnitřní síla. Přímluvná modlitba má cenu i pro toho člověka, který ji formuluje a promýšlí si přitom, co je důležité. Myslím, že Hospodin to vidí, a je ještě víc než my a může víc, než my můžeme, takže počítám s nějakou možností, o které já nemám přehled.
Natočeno 26. října 2006