Rozhovor s Martinem Prudkým, novým děkanem ETF UK
Od 1. října 2005 se ujal funkce nový děkan Evangelické theologické fakulty UK doc. ThDr. Martin Prudký. Theologii studoval v letech 1979–1985 (včetně ročního pobytu v Amsterodamu), jako farář sloužil sborům ČCE ve Vizovicích a Horních Počernicích. Od r. 1990 přednáší na katedře SZ. Po popřevratových děkanech generace profilované výraznými představiteli českého evangelického myšlení přichází nyní jako představitel střední generace.
Můžeš zkusit nejprve pojmenovat, s čím do děkanské funkce přicházíš?
Pěstovat v dnešní době evangelickou teologii jako slušně vedený vědní obor a vzdělávat „zájemce o studium teologie“ tak, aby se z nich stali dobří (evangeličtí) teologové, není zrovna banální úkol. Od chvíle, kdy jsem začal na fakultě působit, mám k tomuto „poslání“ fakulty značný respekt. Do úřadu děkana jsem vstoupil s vědomím, že i za to teď budu ve větší míře spoluodpovědný. Spolunesení odpovědnosti a spoluutváření fakulty bych přitom ovšem rád podtrhl. Pro mé zdráhavé kývnutí k volbě bylo podstatné, že je fakulta dobře zaběhnutým, standardním akademickým samosprávným organismem, že péči o jednotlivé oblasti celofakultních starostí má kolegium děkana (čtyři proděkani a tajemník), akademický senát a vědecká rada a že v odborných věcech jednotlivých disciplín leží břemeno odpovědnosti především na vedoucích kateder. Úkolem děkana není do všeho mluvit či dokonce ovšem autoritativně rozhodovat, nýbrž pečovat o souhru tohoto organismu, vnášet do společné práce podněty, které se týkají celofakultních úkolů, a postarat se, aby všechno, co má fakulta provést, někdo vždycky udělal.
…k těm celofakultním úkolům třeba patří…
…spousta záležitostí rozmanitého druhu. Od práce v samosprávných fakultních orgánech jako jsou akademický senát a vědecká rada nebo rozmanitých komisích, od velkých vědeckých projektů, které nese instituce jako celek, přes rozhodování o průběžné obnově dosavadních či otevírání nových studijních programů (a s tím spojené náročné administrativě), přes práci na publikačních projektech a edici fakultních časopisů (Teologická reflexe, Communio viatorum)… až třeba po péči o technickou infrastrukturu či fakultní knihovnu. Kdyby se každý jen sobecky staral o výuku či bádání ve své vlastní disciplíně a nepřiložil ruku k nesení společných břemen, fakulta by se zhroutila.
Předseda Akademického senátu Jan Kranát při inauguraci připomněl, že tě volitelé vidí jako záruku, že ETF si bude i nadále udržovat náročnost, respekt odborné veřejnosti a zůstane otevřeným prostorem pro teologickou diskusi. Jak se vyrovnáváš s tímto očekáváním?
K tomu mohu přitakat v tom smyslu, že odbornou náročnost, respekt u kolegů doma i v zahraničí a otevřený prostor pro teologickou rozpravu si samozřejmě přeji na fakultě pěstovat a k jejich kultivování rád podle svých sil přispěji. Nemyslím ale, že bych mohl být zárukou těchto kvalit. Žádný děkan sám osobě takovou zárukou nemůže být; tyto kvality vytváří fakultní obec jako celek – studenti, učitelé i pracovníci akademického servisu, třeba naše skvělé knihovnice. Zkrátka, je na odpovědném snažení všech, jak na tom fakulta svým profilem a svou úrovní je.
Čekají tě nějaké palčivé problémy?
Nepochybně. Ne v tom smyslu, že by mi můj předchůdce zanechal v úřadu kostlivce ve skříni nebo problémy zametené pod kobercem. Nesnadné věci ale nemohou nepřijít – některé tuším, jiné se asi postupně ukáží. Rozhodovat za celou instituci sebou vždycky přináší také spory, střety názorů, různost přístupů a priorit.
Tví předchůdci (Jakub S. Trojan, Petr Pokorný, Pavel Filipi) patří ke generaci, ovlivněné – zjednodušeně řečeno – osobně nejvýraznějšími představiteli evangelické teologie dvacátého století. V čem na jejich důrazy a jejich děkanské působení půjde navázat, co na jejich přístupech k theologii je naopak nepřenosné?
Nemyslím, že by naše generace nebyla ovlivněna nejvýraznějšími představiteli evangelické teologie dvacátého století, jak ji pro generaci našich učitelů představovali K. Barth, P. Tillich a náš J. L. Hromádka či J. B. Souček. Rozdíl je v tom, že naše generace je už nezažila osobně. Svůj vztah jsme si k nim utvářeli zprostředkovaně, z četby jejich textů a přes jejich žáky (někdy imitátory) a kritiky. To nám vůči nim poskytuje určitou svobodu. Nepochybně i nás hluboce ovlivnili naši bezprostřední učitelé – kromě jmenovaných předchůdců v úřadu děkana určitě také Amedeo Molnár, Jan Heller, Josef Smolík či Luděk Brož. Na generaci našich učitelů je možné sledovat, jak rozmanitá byla recepce díla oněch velkých, orientujících postav evangelické teologie 20. století, zejména vtom, jak se promítala do teologických zápasů v českém kontextu poslední třetiny 20. století a zcela specificky do rozhodování vedení fakulty. Nevidím to ale tak, že by se na ETF po roce 1989 formovaly nějaké tábory podle generačních skupin. Při očividné generační rozeklanosti učitelského sboru se vněm netvoří žádné tábory či frakce podle věku. Při diskusích nad konkrétními otázkami nebývá různost určena generačními frontami. Ostatně, vždyť i ti tři poslední děkani, které jsi jmenoval, jsou každý jiný. Zeptej se jich třeba, jak rozumějí „spáse v Kristu“. Dostaneš velmi rozdílné odpovědi…
Studium theologie jsme oba absolvovali v první polovině osmdesátých let, v éře, kdy byla fakulta theologicky i postojově více méně homogenní. Neuplynula ani jedna generace, a učitelé ETF představují poměrně rozmanitý vějíř theologických důrazů, církevních vyznání… Pozoruješ tu přece jen jakýsi společný „tah“, sdílená témata – nebo si každý hraje spíš na vlastním hřišti?
Mám za to, že i v době našeho studia byli učitelé sice semknuti navenek, ale uvnitř fakulty nijak zvlášť homogenní nebyli. Teď ovšem odpadl vnější důvod držet se v houfu a učitelský sbor je větší a konfesijně pestřejší; to je pravda. Společný „tah“ ale nemusejí vytvářet jen sdílená témata. Nejde přece oto, aby se všichni věcně zajímali víceméně o totéž. Pro spoluvytváření společného díla je podstatná spíše základní shoda v pravidlech hry, ve sdílení souřadnic společného prostoru, a především v chuti společně něco dělat. Pokud tu takové předpoklady jsou, vytváří to určitý étos, v němž se věcná kontroverze vede jako třebas urputná, ale rytířská rozprava – bez ran pod pás, bez osobních averzí a bez řešení skrytých agend za oponou řečeného. Na tomto základě je pak možné se třeba i pustit do společných témat či konkrétních projektů.
Do čeho například?
Nejdůležitějším je tzv. výzkumný záměr, v němž jde na nejbližší léta o rozmanité aspekty hermeneutické problematiky – o otázky porozumění, výkladu a interpretace všemožných útvarů křesťanské tradice v širokém slova smyslu, od biblických textů přes texty doktrinální, apologetické, katechetické či liturgické až po útvary eklesiální či sociální nebo projevy křesťanské spirituality. Vytkli jsme si za úkol společně, tedy v interdisciplinárním rozhovoru zkoumat, jak se v tomto širokém poli projevuje křesťanská víra a jakými způsoby, postupy a metodami víra tyto kulturní fenomény ovlivňuje … a jak je jimi také zpětně ovlivňována.
Co je příznačné pro dnešní studenty? Jaké předporozumění a očekávání u nich lze pozorovat?
Především: asi máš na mysli studenty jednooborového magisterského programu evangelické teologie. Dřív na fakultě ani jiní nebyli. Dnes ale máme kromě „teologů“ také ty, kteří studují obor sociální práce; ti se o teologii zajímají někdy živě ale málo, jindy téměř vůbec. Také máme dvouoborové studenty kombinující teologii s filosofií, pedagogikou, jazyky atd. … Pokud ale máš na mysli studenty programů evangelické teologie – bakalářských, magisterských i doktorských – je patrné, že se od začátku devadesátých let jejich přístup a motivace znovu proměňují. Před patnácti lety přicházelo hodně „existenciálních hledačů“, kteří neměli žádnou vazbu na církev a živou tradici křesťanství. Byli otevření, dychtiví, zvědaví… Dnes už zase převažují studenti se zázemím v církvi a jejich zvídavost je zaměřena jinam. Od studia očekávají kritické prověření toho, co znají a v čem vyrostli, jejich hledačství je ochotné k poznávání alternativních přístupů a cizích kontextů. Samozřejmě, občas se objeví i takoví, kteří od studia nečekají nic než sebepotvrzení v hotových názorech a přístupech, které si osvojili „dětskou vírou“; očekávají jen doplnění informací a řemeslné vybavení k tomu, aby „to“ mohli předávat dál. S takovým předporozuměním je dost těžké pohnout. Celkově je ale pro dnešní studenty příznačná především veliká pestrost, těžko se o nich dá mluvit obecně.
Co musejí řešit?
V nesrovnatelně větší míře než naše generace musejí při studiu řešit své živobytí. Většina studujících si přivydělává nemalým pracovním úvazkem a mnoho energie věnuje povinnostem mimostudijním. Viděno z lepší stránky tak aspoň mají bezprostřední zkušenost se syrovostí života a jsou tak chráněni před vytvářením idealistického pojetí života, jemuž by mohli propadat v tichu a teple akademických studoven. Horší stránky jsou ale také patrné – třeba ta, že někteří pak ztrácejí elán, po „prohlídaných“ nocích ve škole usínají a celkově své studium omezují na zcela nezbytné minimum toho, co je povinné; všechno ostatní „vypouštějí“ kvantitativně i kvalitativně. Protloukají se životem i studiem.
Při rozhovorech se studenty či absolventy si občas všímám jisté nesnáze: jsou vybaveni jazykově, umějí přeložit a rozebrat biblický text, ale jako by si už nevěděli rady, co s tím dál – při přípravě kázání, při katechezi. Řekl bych, že chybí vykladačská citlivost a vynalézavost, bez níž se ovšem theologie stane v praxi buď útulkem pro odborníka nebo naopak obtížnou komplikací při práci. Myslíte na to, aby se z vašich studentů nestávali exegetičtí, systematičtí ani jiní „fachidioti“?
Myslíme. Je to základní problém vzdělávání. Jazyky, látku jednotlivých předmětů, i určité „technické“ dovednosti se téměř každý může „naučit“, i bez zvláštního nadání. Vykladačská citlivost a interpretační vynalézavost je ale věcí citlivosti, invence a také zkušenosti. Jak užít řemeslné dovednosti pro přípravu kázání či katecheze se dá ve školních lavicích naučit jen velmi omezeně – v mnohem větší míře je to úkol pro vikariát a celoživotní vzdělávání farářů.
Při tvé inauguraci mne zarazilo, že tam téměř chyběla „církevní veřejnost“. Zdá se mi, že od doby, kdy se fakulta stala součástí univerzity, se v církvi porůznu šíří nálada, že už to není „naše věc“. Myslíš na to, jak zintenzivnit komunikaci s církvemi, především tou českobratrskou?
Náladu, o které mluvíš, jsem tu a tam zaznamenával počátkem devadesátých let. Dnes už to, myslím, není tak horké téma. Běžně se setkávám s tím, že se o fakultě v evangelických církvích – zejména v ČCE – mluví zcela samozřejmě jako o„naší fakultě“. Je to i tím, že se většina učitelů fakulty na mnoha úrovních do života církve zapojuje – od úrovně synodů, celocírkevních či ekumenických grémií až po kazatelskou, přednáškovou či presbyterskou službu v jednotlivých sborech. Samozřejmě, na dobré komunikaci je vždycky co zlepšovat; nemyslím však, že by v této oblasti hrozil vážný problém.
Lze očekávat od teologie „strážnou službu“ církvi?
Mám za to, a nemyslím to jako výmluvu, že strážcem církve je její Pán. Pokud on by nad svou církví nebděl, nadarmo by na hlídkách bděli všichni strážcové lidští. „Strážnou službu“ na lidské rovině pak očekávám především od každého křesťana; patří přece k odpovědnosti každého, kdo v Krista uvěřil, aby o život jeho lidu v tomto světě dbal a měl péči o ryzost a prospívání díla církve. Teologové – a k těm bych rád řadil všechny faráře – mají svou odbornou vzdělanost; tou mají církvi dobře sloužit. Sám jsi však mluvil o problému „fachidiotismu“ – moudrý laický presbyter nezřídka poslouží církvi lépe, než vystudovaný farář, který své vzdělání nedokáže moudře uplatnit.
…nicméně vhled do biblického poselství i rozhled po světě víry, který teologie umožňuje, přece snad zavazuje k specifickému zápasu o „pravé slovo v pravý čas“…
…ano, o to běží. Teologie jako závazek k zápasu … teologie jako služebná funkce poutníků víry na cestě tímto světem. Taková teologie se ale nemůže zhmotnit v žádný strážnicko-učitelský církevní úřad ani vytvořit akademickou instituci. Vysokoškolská instituce, jež budoucím teologům poskytuje příslušné vzdělání a jež soustavně pěstuje příslušné odbornosti, se ovšem může také vydávat do této služby – totiž v osobách poutníků, kteří ji spoluvytvářejí.
Jako součást univerzity představuje teologická fakulta i určitou kulturní a společenskou veličinu. Když pohlížíš z oken Černé 9 na okolní společnost, k čemu by ses rád vyjádřil?
Veličinou s kulturním či společenským významem se evangelická teologická fakulta stává pouze tím, co dělá. Přitom v zásadě nezáleží na tom, zda je či není součástí univerzity. V minulosti byla mimo univerzitu a přece měla velký význam pro kulturu a vzdělanost společnosti. Pozice v rámci univerzity ji však uvádí do blízkého kontaktu a rozhovoru s ostatními vědními obory, což je důležité. Pro kulturní a společenské vyzařování křesťanské víry či křesťanského myšlení je přece důležité, aby druhými nebyly apriorně vnímány jako pavědecké tmářství. A pro křesťanské myšlení je pak důležité, aby se samo neuzavíralo do ghetta vlastních témat a zájmů, aby bylo doma na „agoře“, znalo dnešní otázky lidí a snažilo se na ně odpovídat.