Máme třeba pokání?

Číslo

V Protestantu 7/2010 jsme spolu s krátkými komentáři otiskli kázání Marka Zikmunda, jež zaznělo na pohřbu Milana Paumera. Dnes přinášíme reakce Jiřího Šimsy a dalších přispěvatelů.

 

Pokání se obecně bere jako trest. Já je však tak nepojímám. Vždyť člověku, který na sebe bere pokání, se otevírá život. Je to dobrá mocnost. Pokáním nás Bůh chce přivést k životu, který na sebe bere podobu, která nesměřuje ke zmaru, násilí a smrti.

Až na jeden případ se u bratrů Mašínů nejednalo o vraždu, ale o souboj. Bratry Mašíny neobviňuji z toho, že byli vrahy. I když na jednoho z nich padá stín podezření z vraždy, jedné, singulární. Ani je neobviňuji z toho, co neznali. Mezinárodní situaci, to že jsme nebyli ve válečném stavu a neexistoval ani odboj. Bylo to pomýlené jednání ze špatného posouzení situace, stejně jako ji posuzovali mnozí jejich současníci. Byla v takové situaci východiskem vidina občanské války? Za tehdejší zahraničně-politické situace?

Rozhodně není lepší ten člověk, který lépe střílí a je rozhodnut střílet, tedy zabíjí, dříve než ten, kdo váhá zmáčknout spoušť.

Kdo z nich má právo na život? Kdo je lepší? Oběť, nebo ten, kdo přežije?

Zločince z bratrů Mašínových a pana Milana Paumera (který měl sice kulku v břiše, ale nestřílel) dělají teprve naši současníci. Tehdy, když z nich dělají hrdiny a znemožňují jim přiznat vinu přeživších. Svým ochablým historickým povědomím dělají z jejich pomýlení odboj. Ti, kdo je vzývají jako modly, dělají z nich podlidi nebo nadlidi. Zamezují nám, abychom si uvědomili, že byli lidmi své doby.

Modly nemohou za to, že je lidé zbožšťují. Ony nemohou mluvit, slyšet ani vidět, natož se rozhodovat. Ony nemohou za to, že je lidé učinili modlami. Vinni jsou však modláři. Ti, kdo z druhých dělají hrdiny, a tím, že je zbožšťují, zavádějí společnost na slepou kolej.

Měsíc má svou přivrácenou a odvrácenou stranu. A tak přesvědčení, že se nedá nic dělat a je třeba se přizpůsobit, a muži s pistolemi jsou rub a líc jedné stejně neplatné mince. Takovouto minci určit za bernou, jedině možnou, vykazuje ochablost myšlení všech těch, kteří znemožňují těm třem předstoupit před Boží soud jako lidé. Chabost myšlenek těchto modlářů, hloupost, je sociologicky určitelný hřích.

Bratří Mašínové a Milan Paumer zaměnili svobodu za poznanou nutnost boje o vlastní přežití. Dělat z jejich tragického lidského omylu hrdinství znamená neuznat jejich tragiku, a tudíž ani jejich lidství.

Když si kazatel Marek Zikmund na pohřbu Milana Paumera neopomněl odplivnout na intelektuální akademické diskuse, odmítl i cestu, která odtud vedla až k nám. Právě tyto diskuse vedly přes rok 1968 a Chartu 77 až k rozpadu Sovětského svazu. Samozřejmě s podporou amerického prezidenta Jimmy Cartera (antipoda Ronalda Reagana).

Lidé beze zbraní – Mahátma Gándhí (a film o něm), Přemysl Pitter a Jan Palach – přispěli k našemu obratu. Není to příznačné pro naši politickou situaci změny k horšímu, kdy se stále bezostyšněji přepisují dějiny, že jsem zde nucen srovnávat nesrovnatelné? To, že naše vláda dává za příklad hrdinství činnost skupiny bratří Mašínů, nás chce dovést do slepé uličky násilí nebo do depresivní přizpůsobivosti.

Na závěr bych ještě rád doporučil k přečtení román Karla Pecky Horečka. I před námi stojí pokání jako možnost života, života podporovaného poctivým myšlením, bez omluvenek dobrého úmyslu, který provází každý špatný úsudek.

Jiří Šimsa

Vyjádření JG

k „Výbušnému tématu skupiny bratří Mašínů“ (v Protestantu 7/2010) je stručné. Tím snadněji mohu upozornit na jeho závažný nedostatek. Odkazem na „milostivý soud Hospodinův“ autor zastírá (zdůvodňuje, omlouvá) svou neochotu, aby sám něco odpovědného napsal k tématu, kvůli kterému jiné bezdůvodně kárá (protože prý k tématu neumějí psát jinak než nesprávně).

JG píše: Málokteré téma v uplynulých měsících rozpoutalo v redakci Protestanta tak vášnivou debatu, jako aktivita skupiny bratří Mašínů … Pro mnohé je to téma citlivé …. Při pohledu na stránky českého tisku to ale vypadá, jako kdyby se v této věci nabízely pouze dva jasně profilované postoje. Jedni bubnují bojovně „pro“, druzí na prsty hvízdají svoje odmítavé „proti“. Boží soud byl snesen na papír, rozsudek vynesen sebejistými komentátory … a už to bezmála vypadá, že se celá hodnota, prohry a výhry lidského života, dají snadno pokrátit na strohé otočení palcem dolu či nahoru. Tak trochu jako na výstupní rampě koncentračních táborů.

Tedy za prvé: JG křivdí českým publicistům, jestliže všechno, co „na stránkách českého tisku“ dosud uveřejnili o „aktivitě skupiny bratří Mašínů“, charakterizuje slovy „Boží soud byl snesen na papír“.

Čtu všechno, v čem narazím na téma skupiny bratří Mašínů. Ale nevzpomínám si, že by některý publicista ujišťoval, že to, co o skupině už napsal, nebo se napsat chystá, je totožné s názorem božím. Boží soud byl snesen na papír: Jako by si ten který publicista osoboval kompetenci psát božím jménem, jako boží mluvčí. Pokud je mi známo, publicisté dosud psali, a snad budou psát i nadále, o skupině jenom to, co si o ní myslí oni sami, oni lidé.

Za druhé: JG všechny publicisty, kteří dosud něco o skupině napsali, představuje jako primitivní fanatiky, kteří buď bubnují bojovně „pro“ (rozuměj: pro skupinu jako hrdiny), nebo na prsty hvízdají svoje odmítavé „proti“ (rozuměj: proti skupině jako vrahům).

Má zkušenost je jiná. Jenom někteří publicisté píší tak nekriticky, že si zasluhují to znevažující bubnují bojovně, nebo na prsty hvízdají. Jiní totiž píšou s nespornou snahou o seriózní argumentování. Zpaměti jmenuji třeba Karla Hvížďalu, Jiřího Nedomu, Ondřeje Neffa, Luboše Palatu, Jiřího Peňáse, Zbyňka Petráčka, Jaromíra Štětinu, Ondřeje Štindla, Jáchyma Topola, Martina Vadase, Martina Weisse, Martina Zvěřinu. A také řadu těch, kdo o skupině napsali do Evangelického týdeníku v r. 2008, s omluvou všem, které jsem opomenul.

Za třetí: Svou výtku všem, kdo se dosud o skupině bratří Mašínů vyjádřili, končí JG otázkou A jak to vidíte Vy?, na což odpovídám takto: Marku Zikmundovi jsem vděčen za kázání v Protestantu 7/2010, na které JG bezpochyby reaguje, přičemž nevidím (zřejmě na rozdíl od JG) v tom kázání žádné „bojovné bubnování“. JG píše: Chvála Bohu, že naše představy o spravedlivém soudu zůstanou v posledku ve stínu milostivého soudu Hospodinova! Nuže: S pokorným vědomím, že o tom, jak vidí bratra Paumra Hospodin, nevíme nic, ať se JG pokusí napsat, jak vidí bratra Paumra on, JG. Ať nám o tom napíše něco seriózního, odpovědného, co by nebylo ani bojovným bubnováním, ani hvízdáním na prsty.

Jan Zeno Dus 30. 8. 2010

V závěru výše uvedené reakce bratra Jana Zeno Duse na mou krátkou poznámku z minulého čísla jsem vyzván, abych se „pokusil napsat, jak vidím bratra Paumera…“ Nejsem si tak docela jistý, zdali toto zadání vyplním, ale přesto bych rád dodal ještě několik málo slov.

K tématu skupiny bratří Mašínů se váže mnoho zásadních otázek, které věřící člověk nemůže ve svém přemýšlení opominout. Jednou z nich je zejména legitimita ozbrojeného odporu proti totalitní moci. Není mým záměrem jakkoli relativizovat zhoubnost a zavrženíhodnost komunistického režimu. Přesto si ani zdaleka nejsem jistý, že velmi specifický, komplikovaný a nejednoznačný příběh skupiny bratří Mašínů lze snadno chápat jako typický příklad uváženého a odpovědného boje proti režimu. Když jsme o tomto tématu mluvili na redakční radě, padlo mimo jiné jméno Dietricha Bonhoeffera. Já však souměřitelnost těchto dvou příběhů hledám jen s obtížemi. Na většinu otázek, které nad Mašínovými a Paumerem vyvstávají, nenacházím uspokojivou odpověď. To jistě může mít různou příčinu. Snad nedostatečnou znalost tématu – asi jsem nepřečetl „všechno, v čem jsem narazil na téma skupiny bratří Mašínů“, přesto, že jsem pozorně sledoval velkou část. A v té jsem se až příliš často setkával s potřebou vyslovit nad jednáním bratří Mašínových jakousi definitivu. Pro jiného zase může tato nejistota signalizovat pohodlnou neochotu zaujmout jasné stanovisko. Luxus distance. K tomu jen musím konstatovat, že setrvávání v nezodpovězených otázkách nijak komfortní pocit neposkytuje. Byl bych celkem vděčný, kdyby mi dané téma dalo možnost jasnějšího názoru. Bohužel tomu tak, alespoň prozatím, není. Útěchou pro mne zůstává, že v tom nejsem tak docela sám. Do určité míry to chápu jako nesnáz generační, což mi potvrzují rozhovory s částí mých vrstevníků. Ostré kontury dob totalitních nám, mladším ročníkům, nejsou k dispozici – leda zprostředkovaně. Můžeme se přít, jestli je to naše štěstí či škoda, nejspíše oboje.

V jedné věci se ale bratr Dus zmýlil. Můj sloupek nebyl reakcí na pohřební kázání Marka Zikmunda, jakkoli se musím sám za sebe připojit k postoji, který vyjadřuje ve svém článku v tomto čísle Jiří Šimsa. Spíše se v něm odrazilo znepokojení, které ve mně vyvolává emocionálně podbarvená, „bojovná“ dikce rozhovoru o celém tomto tématu. Toto znepokojení ve mně zůstává i nadále.

Jáchym Gondáš

Jak to vidíme my?

Postoj k událostem bratří Mašínů bychom my křesťané měli zaujmout předně z pohledu náboženského. Právně, politicky a historicky nechť posuzují příslušní odborníci. Náboženské posuzování však neumožňuje tolerovat nebo připouštět zabití člověka pro jeho přesvědčení nebo příslušnost k národu, státu nebo režimu. Zmíněné boskovické besedy s panem Paumerem jsem se účastnil. Zastřelení dvou občanů při útěku za hranice tehdy ospravedlňoval tím, že to byli státní zaměstnanci sloužící komunistickému režimu. Jeden z nich byl u Lidových milicí, což si pan Paumer zjistil v archivu po roce 2001. Dodal, že každého komunistu je dobré zneškodnit. Jeho výrok byl však tvrdší. Říkal jsem mu, že podle mého přesvědčení svým činem komunismus vůbec neohrozili, naopak jejich počínání komunisté uvítali a použili jako pádný argument ve své propagandě o zločinném spiknutí imperialistického západu. Občany tato událost utvrdila v tom, že hrozba ze Západu je realitou. Dalším sporným momentem je, že zastřelili člověka, který přepravoval finance, jež potřebovali ke svému útěku, což spadá do jiné kategorie než boj proti komunismu. Komunismus nemůže být ohrožen ani poražen zbraněmi. Svět se o tom přesvědčil při válkách ve Vietnamu, Koreji, Laosu atd. Jedinou cestou, jak komunismus zastavit, je silný demokratický stát s důslednou a spravedlivou politikou, zajištující snesitelný a bezpečný život pro všechny vrstvy občanů.

Adolf Petr, Rovečné