Jen pár duchovních motivů

Číslo

Ad: Jaromír Nohavica jako duchovní průvodce? (Protestant 2/2011)

Takový celostránkový článek o Jaromíru Nohavicovi se dá napsat myslím docela snadno. J. Nohavica je totiž písničkář velmi výrazný a expresívní, a když ho posloucháte dlouhé roky (stejně jako Petr Turecký to tak mám i já), můžete své zkušenosti s ním vypisovat lehce a dlouze. Jednou písní vás osloví někdy, a jinou jindy. JN je výrazný a výborný písničkář. Jeho hudba je „variantou popu“ – v tom se s PT shoduji, jen bych na rozdíl od něj kvůli tomu nad Nohavicou nelámal hůl. A nebudu JN přetěžovat očekáváním, že je kdovíjaký duchovní myslitel. V tom se výtky PT s Nohavicovým dílem dost míjejí. A prozrazuje se to i tím, že také celý článek je dost neuspořádaný, zdá se mi, že je více o pocitech než o argumentech. (Chce zmínka o tom, že JN je mistrem republiky ve scrabblu, naznačit, že jeho texty jsou jen slovní hříčky? Opravdu JN v nějakém pořadu „opakoval pořád dokola, že má počítač a že si ho může dovolit“? Má bard s kytarou opravdu nutně zůstat bardem s kytarou? Tyto a některé další věty znějí spíše jako výpovědi zklamaného příslušníka nějaké sekty.)

Dá se říci, zda je Nohavica křesťan, jaký je jeho duchovní svět? Myslím, že z jeho písní se ani na jednu z těchto otázek odpovědět nedá. A Nohavica jako duchovní průvodce – to mi připadá jako úplný nesmysl. Jeho písničkářská témata nevyzrávají paralelně s jeho tvůrčím vývojem. Rozvíjí se profesionalita Nohavicova koncertování, vyvíjejí se aranžmá jeho písní, ale snažit se postihnout Nohavicův duchovní vývoj, to bych se neodvážil. Jeho písně jsou vždy spíš střípky, z nichž každý odráží svůj svět – v tomto je Nohavica velmi pestrý a v dobrém smyslu slova myšlenkově nekoncentrovaný (skoro v naprostém protikladu se srovnávaným Oldřichem Janotou). Písně jsou cizelované uvnitř – ale vnější vztah mezi písněmi je dost volný.

To neznamená, že by JN neměl svá vlastní výrazná témata, ke kterým se často vrací. Kdybyste například chtěli vědět, co si myslí o sociálních otázkách, poslechněte si nejdříve, s jakým nadšením zhudebnil básně P. Bezruče s jejich protestem proti ranému kapitalismu; že se podle něj „bezvýznamnost“ běžného člověka nezměnila ani za socialismu ani po změně režimu v roce 1989, slyšíme opakovaně v písních z různých dob (Píseň spokojeného člověka, Plebs blues, Muzeum ad.). Jak vnímá střední a východní Evropu (na albu Divné století), jak vnímá naší současnost (jeho „aktuálky“) – to všechno by se snad dalo z jeho písní vyvozovat. Protiválečné téma je u něj častěji a důsledněji propracované (Krajina po bitvě ad.), také téma svobody (Divocí koně ad.). Zde už se dostáváme k otázkám duchovním, uznávám. Ale brát si JN jako duchovního vůdce? To byste mohli být brzo pohoršeni, když náš guru v jiných písních vážná témata zlehčí, když je ironický, banální, když jsou některé jeho písně opravdu jen hříčkami se slovy.

Můj závěr: skutečně duchovních, natožpak křesťanských, to je jen pár motivů v několika písních z různých období jeho tvorby. Říkám „jen pár“, protože JN napsal stovky písní. – A ještě bych se chtěl zastat písně Marie Panna. Turecký ji považuje za kýč, já naopak za píseň výbornou, k přemýšlení doporučeníhodnou. Vyhledejte si ji (všechno pohodlně na www.nohavica.cz) – Holt, my ostravští intelektuálové máme vyrovnávání s Nohavicou téměř v popisu práce. Sorry.