Těch žlutých hvězd a pruhovaných šatů / těch provazů a gilotin / těch malých dírek do kabátů těch vin / Pane můj na výsostech pane nejvyšší / pane můj copak nevidíš a neslyšíš / pane můj hluchý bože můj… Stovka farářů poslouchala v naprostém tichu odbíjení zvonů Nohavicovy písně Litanie u konce století, kterou přednášející Jindřich Halama zařadil doprostřed své přednášky o mlčícím Bohu. Bylo to dojemné.
Litanie evokující hrůzy 20. stol. nastoluje závažné téma vztahu Boha, dějin a působení Boha v dějinách.
Nohavica mluví o duchovních otázkách způsobem, který dnešní lidi dokáže zaujmout a vystihnout jejich pocity. Dav farářů se zatajeným dechem poslouchal. Možná leckde ukápla slza. Pro mě, od puberty Nohavicova obdivovatele, měla nastat vytoužená chvíle zadostiučinění, a přesto nenastala. Pokusím se onen rozpor popsat.
Poprvé mne Nohavica oslovil, když to nandal pobožnůstkářům ve své písni Přelezl jsem plot: Je postní neděle / a majestátné ticho / a v hradišťském kostele / si Pán Bůh nacpal břicho /a v dobrém rozmaru / nazval mě vlastním synem / pak jsme se opili / erárním mešním vínem / Přelezl jsem plot. Nohavica píseň napsal v pubertě. Podle něj samotného je to první povedená a hratelná píseň. Popisovala jeho frustraci z povolávacího rozkazu.
Druhá podobná píseň, která na mne podobně silně zapůsobila: Halelujá. Nohavica zpívá o sobě: Neustýlal když se stlalo / čůral kde se čůrat nemá / a aby toho snad nebylo málo / spřáhnul se s folkáčema / Křičel že satanáš / to je táta táta náš. Obraz bolševické mašinérie vykreslil pomocí zlidovělé představy o katolické církvi. To jsem přijímal jako jasný doklad toho, jak vnímá Nohavica „církev“: komunismus i křesťanství jsou podobné ideologie. Nejde tu Nohavica ve stopách anarchistů? Ano, jde! A Gellnerovy Radosti života to jen dosvědčují:
Drobty pod stůl hází nám osud / ostatní vše je nicota / alkohol ještě je holky jsou posud / jsou ještě radosti života. V trochu jiné perspektivě to vyjádřil pomocí Bezručova textu Kdo na moje místo: V dým zahalen / vítkovských pecí jsem stál / noc zřela mi z očí / plam z nozdry mi vál / nech svítilo slunce / nech večer se šeřil / já semknutou brvou / ty vrahy jsem měřil / ty bohaté židy / ty grófy ze šlachty / já škaredý horník / jak vyskočil z šachty. Říkal jsem si tehdy, že Nohavica nikdy nemůže být věřícím v tradičním slova smyslu.
V té době jsem přijímal Nohavicu tak nekriticky, že se mi dokonce stal, zpětně viděno, duchovním průvodcem. Jeho slova jsem četl jako jasné poselství: náboženství je proto, aby zotročovalo lidi. Možná to byl krom jiného i vliv jeho písní, co mne přivedlo k rozhodnutí vystoupit z katolické církve. Téměř fanaticky jsem mlátil do kytary (na niž jsem se naučil hrát kvůli Nohavicovi) při písni: Plebs Blues
Zvedal jsem často hlavu vždycky přišla rána / ač v různých formách demokracie / přestávám věřit v dobro Krista Pána / v to že snad Kristus vůbec ňáký je (…) Nevěřím v žádný kecy věřím už jen v sebe / a to co neurvu to nebudu mít / pročpak mi slibujete po mý smrti nebe / když jsem se jednou narodil tak chci i žít.
Stíny byly.
Pravda, trochu mě znervózňovalo Nohavicovo levičáctví. Jak mohl člověk, jehož píseň o Lendlovi a McEnroovi se vysílala téměř každý večer z praskající a rušené Svobodné Evropy, být zároveň tak divně levicový? Vždyť Nohavica byl pro mě a jistě další lidi symbolem odporu vůči komunismu!
Nakonec jsem o něm poprvé slyšel od člověka (na konci osmdesátých let), který jedním dechem mluvil také o Krylovi, jehož jsem do té doby taky neznal. A tak Kryl i Nohavica pro mne byli synonymy odporu vůči bolševismu, jen s tím rozdílem, že Nohavica byl větší hrdina, protože neemigroval.
Dokonce mu vyšly dvě desky ještě před revolucí. Jak je to možné, ptal jsem se okolí? Na to mi každý řekl: no, občas se něco povede a vydá se i autor, který je protirežimní. A tak jsem se nechal unášet Heřmánkovým štěstím
Ránu mému obdivu k Těšínskému bardu dal jakýsi pořad vysílaný těsně po revoluci, kde „Bohem nadaný bohém“ stále dokola opakoval, že má počítač a že si ho může dovolit. Bylo to v době, kdy tzv. třiosumšestka stála kolem třiceti až padesáti tisíc. Vypadalo to, jakoby tvůrce autentických výpovědí o svobodě sklouzl k manýrám popových hvězd. Kam se poděla jeho nezávislost?
A tak jsem ztratil svůj idol. Objevil jsem Oldřicha Janotu, zaujala mě jeho syrovost tak kontrastující s Nohavicovou vycizelovanou až vyumělkovanou poetikou pozdějšího mistra republiky ve scrablu.
Sám Nohavica mnohokrát později opakoval, že chce, aby písně byly líbivé. Že do nich trošku sladidla přidává, ale že pravá alchymie skladatele spočívá v poměru a množství oné líbivosti a patosu k základní výpovědi. Určitě má pravdu, funguje to.
Syrový a těžko poslouchatelný Janota byl prostě jiný. Netrpěl taky hříšky oslavovaného popového velikána.
Jako skalní přívrženec Nohavici jsem po revoluci nepřijal jeho inovace směrem k novým aranžmá písní, považuji je za variantu popu. To byla druhá zásadní rána. Bard s kytarou má zůstat bardem s kytarou. Dejte Krylovi fagoty a klavír a kdovíco ještě a bude z toho kolotočářský pop. Jak se koneckonců stalo, když se Krylovy tvorby zmocnil D. Landa.
Nohavica už pro mě není tím, kdo vyjadřuje hluboké pravdy, přesto věřím, že si některá porevoluční alba zaslouží pozornost – Mikymauzoleum a Divné století.
K Divnému století jsem se dostal zvláštním způsobem. Upozornil mě na tu desku jeden můj židovský kamarád. Byl z ní nadšen. Jeho nadšení bylo pro mne dokladem, že se Nohavica stále umí trefit a potkat se s otázkami současníků:
Šest milionů srdcí vyletělo komínem / svoje malé lži si lásko dnes prominem / budeme tančit s venkovany na návsi vesnice / budeme se smát / mám tě rád. Nohavicův Bůh už nebyl ten, kdo člověka sleduje, aby ho nachytal. Najednou se Bůh objevuje jako protějšek, jemuž lze svěřit svou úzkost poučenou parafrází žalmu 42: Nikdy jsem nebyl tak sám jako teď / veliká pýcha vystavěla zeď / nikdy jsem nebyl tak sám jako teď / Pomoz mi v mé samotě / pomoz mi v mém životě / pomoz mojí opuštěné duši / já noc co noc po tobě volám / já noc co noc o pomoc volám / Věřím navzdory všemu / že mé volání dolétne k sluchu tvému / věřím navzdory všemu. Píseň je dvojznačná, lze ji číst také jako volání po blízkém člověku. Proto ji rozumí i nevěřící.
Vypadá to, že se Nohavica od antiklerikalistického anarchismu doskládal a dozpíval k citlivému porozumění biblické zvěsti.
A přitom to nespadlo z nebe, už kdysi napsal velmi výstižná slova: Ve městě jménem Jeruzalém / v hlavním městě římské kolonie / na sklonku Velikonoc / Pilát si ruce myje / Otrhaný Ježíš stojí opodál / dav se mu směje zblízka / jak je to dál / dál se háže kamením a píská.
Čím častěji se křesťanské motivy a obrazy objevují, tím více se ovšem objevuje i typická Nohavicova nasládlost:
A pak ležela / a trochu brečela / a Josef bambula / tvářil se jak mula / a potom k půlnoci / s boží pomocí / a díky odvaze / přivedla na svět kluka jako obrázek / Maria Maria Panna / která byla na všecko zcela sama / ta Maria Maria Panna / která byla na všecko zcela sama. A to je vlastně hlavní důvod – proč už pro mě Nohavica není tvůrcem, s nímž bych se potřeboval zásadně vyrovnávat. Nejsem schopen zbavit se dojmu, že čím dál víc písní je rafinovaným kýčem.
Ještě jednou: proč tedy psát o Nohavicovi? Protože se mu podařilo rozvlažit plnou posluchárnu evangelických farářů a farářek? Z dnešního pohledu se mi zdá, že důležitější je něco jiného: Nohavicovi se podařilo jako málokomu spojit a vytknout některá témata, na něž si žádná jiná z hudebních (popových) celebrit takto naplno netroufne. A to právě levicovost, pacifismus, vztah k Bibli.
Jeho levicovost přesahuje bolševismus a učí člověka hledat si cestu např. k levicovým básníkům první republiky nebo ruským bardům typu Vysockého, Okudžavy. Jeho (často převzaté) revoluční písně učí dnešního člověka citlivosti k sociálním tématům vůbec. Nadšení, s kterým ho poslouchá velká část našeho národa, dokládá, že se mu podařila rehabilitace těchto témat. Nohavicova sociálnost či levicovost se totiž vždycky nerozlučně pojila také s existenciálními tématy:
Tohle co se děje teď už se nikdy nestane / hromničkou na našich hrobech budou naše knihy / vůně milujících se těl jednou ráno vyvane / z té nekonečné tíhy / z té nekonečné tíhy (Sudvěj); A světe div se – tato jeho sociální citlivost proniká i do jeho čtení biblických témat. Ježíš je spíš tím, který je nucen establišmentem přijmout roli malého hloupého děladla (Plebs blues) než vítězným pantokratorem soudícím neposlušné ovečky. V tomto ohledu může být podnětný i pro křesťany.
I proto přeji Nohavicovi, aby se jeho poetika neslila v nějakou podobu nasládlé katolické lidové zbožnosti, ale aby dál zrála živena opravdovým duchovním zápasem. Třeba ten zápas jednou Nohavicu dovede opět k syrovějšímu hudebnímu projevu.
PS. Laskavý čtenář promine, že jsem se nezabýval Nohavicovými kauzami, které jsou již mnohokrát proprány jinde.