Všichni se radují z toho, že kubánští rodiče Liuver Saborit a Mayda Arguelles, kvůli kterým se dokonce 13. prosince 2004 demonstrovalo, se přece jen v lednu t.r. shledali se svými dětmi Yancarlosem a dvouletou Ivanou. Ta demonstrace se jevila jako marné gesto, bylo nás nejvýš třicet, nedostavila se žádná celebrita. Přitom leckteré zpěvačce či herečce by předvánoční ukázka soucitu s trpícími mohla vylepšit image. (Představme si třeba Lucku Bílou, jak by jí to před kubánským velvyslanectvím slušelo…) Tatínek dětí přečetl řeč, v níž zdůraznil, že nebyli politicky angažováni. Ale jsou křesťané. Řekl jednou nebo dvakrát a zcela bez patosu, že jsou křesťané.
Radost přineslo i rozhodnutí ministra životního prostředí, který neudělil výjimku pro výstavbu jezů na Labi. Díky vytrvalému tlaku Přátel přírody, podpořených petičními akcemi, se podařilo nejen ušetřit miliardy ze státního rozpočtu, ale též zachovat kraj bobrů a drobnokvětu. Kubíky betonu, plazící se k plánovaným labským jezům, narazily na hráze odpovědnosti zezdola i seshora a musely zatím zatuhnout.
První česká vzpoura v EU zmírnila dopady unijního pragmatismu ve vztahu ke Kubě. Španělští socialisté na podzim vyjednali, že v rámci normalizace diplomatických kontaktů s Castrovým režimem přestanou zvát tamní evropské ambasády kubánské disidenty (pozvání začali dostávat na jaře 2003 jako výraz solidarity po uvěznění 70 aktivistů pokojné opozice). Češi (nejprve spolu s Nizozemci, Slováky a Poláky, nakonec sami) se postavili proti, a jejich hrozba vetem znamenala, že zákaz pozvánek pro disidenty nevstoupí v platnost. A celé anabázi informuje Respekt 5/05: „V zemi, která si dodnes jako legendární vzpruhu za dob temna připomíná setkání holandského ministra zahraničí Maxe van der Stoela a francouzského prezidenta Mitteranda s chartisty, se ví, že veřejný stisk ruky přes dráty koncentráku není pro vězněné maličkost.“
Pod titulem „Jde mi o veřejnou a otevřenou komunikaci v církvi“ přináší Teologie a společnost 6/2004 rozhovor s jezuitou Václavem Umlaufem, znalcem života první církve a vydavatelem internetových učebnic náboženství (www.ucebnice.umlaufoviny.com). Rozhovor se odvíjí kolem otázek spojených s posilováním „úředně vyžadované poslušnosti vůči církevním nařízením“ (přísaha Professio fidei a některé enncykliky). Obecně platný je ovšem postřeh „Nemyslím si, že by se apoštol Pavel nadchl pro model církve jako skanzenu přežilých tradic, což se začíná stále více prosazovat zejména v Evropě“ – a především důraz na společně sdílenou odpovědnost za církev: „Máme něco jako církevní Kreml na jedné straně a apatický, leč chytrý a vtipný lid Boží na straně druhé. … Jenže církev není fotbalový zápas dvou biskupských jedenáctek, konzervativní a progresivní, na které hledíme z tribuny. Za církev kopeme všichni.“
mž+T.