V recenzi Halíkovy knížky „Stromu zbývá naděje“ píše Josef Veselý (Protestant č. 3, str. 7): „Halíkův člověk … věří, miluje a doufá od narození tak, jak je. I kdyby zrovna šel do bordelu, doufá a svou naději, že tam najde Boha, neopouští. Tak Halík cituje romanopisce Bruce Marshalla s kritickou poznámkou, že u toho námořníka jde o náboženský omyl, i když na druhé straně usoudí, že námořník jednal v duchu teologie a psychologie svatého Augustina (str. 97).“
Je třeba upřesnit. „V duchu teologie a psychologie svatého Augustina“ mluví, jak uvádí Halík, „jedna postava románu Bruce Marshalla“. Že by v Augustinově duchu jednal zmíněný námořník, o tom není řeč. Halík pouze myšlenku vyhrocuje – podle mého názoru výstižně – formulací, že u námořníka jde o náboženský omyl. Formulace Veselého, že návštěvník bordelu „svou naději, že tam najde Boha, neopouští“ – to není citát, nýbrž extrapolace, pro kterou bychom v Halíkovi jen těžko hledali doklad..
Jaký je kontext zmínky o námořníkovi? Ta zmínka je ilustrací k Halíkovým slovům, která bezprostředně předcházejí: „… za mnohou všední lidskou touhou (či hluboko v ní) může být alespoň zárodek toho, co v této knize nazýváme skutečnou nadějí.“ Tedy zárodek, nikoli skutečná naděje, která by snad podle Halíka byla – jak naznačuje Veselý – rovnocenná naději, o které mluví Bible.
Podobných nepřesností najdeme v recenzi bratra Veselého několik. Jeho způsob čtení ho vede bohužel k závěru, že bratr Halík demagogicky pomlouvá reformaci, ba že ani není skutečným teologem, nýbrž pouhým religionistou, mezi nímž a Novým zákonem „zeje propast“, neboť nechápe, že církev volá lidstvo „k dětinské víře v Boha Otce.“
Nemohu a nechci psát alternativní recenzi Halíkovy knihy, i když si podle mého názoru zaslouží jak obdiv, tak kritiku. Chtěl bych však alespoň poukázat na dvě místa, která mě zaujala a která bezpochyby mohou nejednoho čtenáře popudit:
„Velkou svobodu mi dává důvěra, že se smím vydat, cítím-li se k tomu úkolu povolán, až na strmé výspy na samých viditelných hranicích církve a nebát se větrů a vůní vanoucích z širokých moří jiných náboženství a filozofií, právě proto, že naštěstí jsou v církvi i tradicionalisté, kteří nabídnou jinou a bezpečnou cestu těm křesťanům, kteří mne tam následovat nechtějí a nemohou.“ (str. 104)
„…i v Bibli samozřejmě najdeme stopy archaické „teologické klimatologie,“ hledající za těmito jevy [mor, záplavy, výbuchy sopek atd.] prst Boží, pak jiné biblické texty, a zejména dospělá víra knihy Jób nám říká: odložte už tyto naivní představy. … Bible je plná takové vnitřní polemiky, je úžasná právě jako kniha dialogu různých hlasů a svědectví o zrání víry ve zkušenostech Božího lidu; je skoro rouhavé číst ji jako jednorozměrný technický návod na zacházení se světem a životem.“ (str. 165)
Pavel Říčan, ten psycholog
Na strmých výspách nebo v mainstreamu?
Poznámka Pavla Říčana souzní se sebepochopením Tomáše Halíka jako toho, který se na samém okraji útesů křesťanské tradice vystavuje vanutí výzev a podnětů jiných náboženství a filosofií. Je to svůdná metafora, která navíc legitimuje i tradicionalisty a konzervativce ve „vnitrozemí“, aniž by je k něčemu zavazovala. Stále aktuálnější otázkou se ovšem stává, zda na těch periferních „útesech“ není už trochu přeplněno, nejen z té křesťanské strany, ale i z jiných – a zda se ti, kteří se „spolu baví“ z útesu na útes, nestali mezitím dnešním mainstreamem. Právě tím religionistickým, rozmazávajícím občas zřetelné kontury a specifičnost struktur biblického myšlení i určitých – pro evangelíky třebas podstatných – aspektů křesťanského poselství. Shodou okolností tímto směrem ukazuje i druhý zvolený citát: ten, kdo je vnímavý ke kontextům a konkrétnosti biblického vyprávění o cestě ke svobodě (ať už ve starozákonním nebo novozákonním podání), by nikdy o „prstu Božím“ nenapsal, že k němu ukazují jevy jako živelné katastrofy a podobná neštěstí. I faraonovi věštci, kteří v reakci na první várku z deseti slov proti Egyptu (tradičně „deset ran“) upozorňují egyptského totalitáře „je to prst Boží“, mluví onom textu jako svědci, oslovení nezastavitelností hospodinovského tíhnutí k osvobození. „Přečíst to“ znamená ovšem citlivě vnímat základní zacílení biblických vyprávění i jejich uspořádání. Což se právě religionisticky poučeným čtenářům, projektujícím si do textu své znalosti i instinkty, často nedaří.
Tomáš Trusina