1/2015

Rozhovor se Sikanderem Hashmim

Sikander Hashmi je kanadský imám, který působí v Ottawě. V říjnu loňského roku došlo právě v Ottawě k útoku, který měl na svědomí Michael Zehaf-Bibeau – mentálně narušený dvaatřicetiletý muž, který se hlásil k islámu. Imám Hashmi zločin důrazně odsoudil a začal se angažovat v iniciativách za pokojné soužití muslimů a nemuslimů v Kanadě. Snad i proto jej 9. ledna oslovil web canada.com kvůli rozhovoru o teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo a souvisejících problémech. Rozhovor připravil Ishmael N. Daro. Pohled islámské teologie v české veřejné debatě povážlivě chybí – přední čeští odborníci na islám jej i při nejlepší vůli znají jen zvenku. Muslimové v Kanadě tvoří přibližně 3 % obyvatelstva, islám je největší náboženství na druhém místě za křesťanství. Muslimové jsou tedy sice v pozici menšiny, ale zdaleka nejde o menšinu zanedbatelnou – k islámu se hlásí mimo jiné Naheed Nenshi, od roku 2010 starosta města Calgary. 

Je zrovna týden po pařížském atentátu na Charlie Hebdo a hlavou mi létají útržky článků, politických vyjádření a diskusí na facebooku, které útok rozvířil. Mezi těmi útržky a obrazy vyčnívá zážitek z konference o české islamofobii, kterou Multikulturní centrum zorganizovalo náhodou hned na den po pařížské tragédii.

Novoroční vánoční vyjití Text: Lukáš 2,15–20

L 2,15–20

Po útocích v Paříži z minulého týdne se v Evropě vzedmula velká vlna solidarity s postiženými. Především s redakcí Charlie Hebdo, už daleko méně s oběťmi v košer obchodu v židovské čtvrti.

Americký filosof Francis Fukuyama v roce 1992 v knize Konec dějin a poslední člověk chápal zhroucení socialistického bloku jako potvrzení konce marxistického modelu transformace společnosti. Z východně-evropského hlediska to fakticky znamenalo konec soutěžení tzv. socialismu s tzv. kapitalismem.

Zdráhám se říci, že to je komiks. Možná spíše „grafický román“, nebo „komiksové album“, jak stojí v předsádce vykreslené v podobě kartotéčního lístku. Komiksy totiž většinou nejprve rychle přečtu a pak, podruhé, pozvolna prohlížím. Nový svět se ale nedá číst. Text, který by udával tempo, tu zpomalil, tu popohnal kupředu, zcela chybí.

českým křesťanům, mezi něž patřím, leží na mysli a v srdcích hrozná situace mužů, žen, dětí a mnoha starých lidí, kteří jsou i v dnešním světě pronásledováni – v této době zvláště radikálním islámem. Mám na mysli zejména Islámský stát na Blízkém Východě.

18. prosince minulého roku spolu před Úřadem vlády demonstrovali zástupci neziskových organizací, levicoví aktivisté, ale také křesťané včetně synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla.

V souvislosti s jistě oprávněnými obavami z islámského fundamentalismu a terorismu, který se o něj opírá, se často používá slovní spojení „radikální islám“. Toto slovní spojení nepoužívá jen hnutí Úsvit přímé demokracie a jeho předseda Tomio Okamura, ale řada různých autorů v České republice i ve světě.

„Dobrý a přímý jest Hospodin, a protož vyučuje hříšníky cestě své,“ zpívá autor dvacátého pátého žalmu. Dominus rectus est. Přímé je to, co vede k cíli. Cesta neúhybná, nejefektivněji spojující výchozí a cílový bod.