Sikander Hashmi je kanadský imám, který působí v Ottawě. V říjnu loňského roku došlo právě v Ottawě k útoku, který měl na svědomí Michael Zehaf-Bibeau – mentálně narušený dvaatřicetiletý muž, který se hlásil k islámu. Imám Hashmi zločin důrazně odsoudil a začal se angažovat v iniciativách za pokojné soužití muslimů a nemuslimů v Kanadě. Snad i proto jej 9. ledna oslovil web canada.com kvůli rozhovoru o teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo a souvisejících problémech. Rozhovor připravil Ishmael N. Daro. Pohled islámské teologie v české veřejné debatě povážlivě chybí – přední čeští odborníci na islám jej i při nejlepší vůli znají jen zvenku. Muslimové v Kanadě tvoří přibližně 3 % obyvatelstva, islám je největší náboženství na druhém místě za křesťanství. Muslimové jsou tedy sice v pozici menšiny, ale zdaleka nejde o menšinu zanedbatelnou – k islámu se hlásí mimo jiné Naheed Nenshi, od roku 2010 starosta města Calgary.
Teroristický útok na redakci časopisu Charlie Hebdo všechny hodně zasáhl. Otázek se vynořuje víc než odpovědí. Začněme ale motivem zločinu: je zákaz zobrazování proroka Muhammada pro vás a vaše konkrétní společenství důležitým tématem? Je to něco, čemu člověk může rozumět, aniž by byl muslim?
V první řadě se domnívám, že bychom neměli automaticky předpokládat, že to nutně bylo kvůli těm obrázkům. Jsou totiž už pár let staré. Proto mě zajímá, proč se ti zločinci rozhodli ke své akci zrovna teď. V posledním čísle, které vyšlo před útokem, je titulek, který říká, že ISIS ještě nepodnikl žádný útok na Francii. U něj je figurka muže, který má na zádech kalašnikov a říká: „Do konce ledna ještě máme čas.“ Takže je možné, že jde spíš o ISIS a jejich zraněnou ješitnost než o proroka Muhammada, mír a požehnání s ním. Karikatury Proroka mohli použít jako výmluvu, aby si získali něčí sympatie. To jim zjevně moc nevyšlo, protože většina světa jejich čin odsuzuje. Pokud by to bylo takhle, byl by jejich čin každopádně ještě ohavnější než je – zneužít jméno Proroka jako výmluvu k brutální vraždě je zvrhlé.
Co se ale týče těch obrázků, jako muslimové se učíme milovat Boha a jeho proroky – myslím tím všechny jeho proroky, ale Muhammada na prvním místě. Miluji Proroka víc než své rodiče, víc než kohokoli na světě. Takový vztah má k Muhammadovi, mír a požehnání s ním, mnoho muslimů.
V islámu platí zákaz jakéhokoli zobrazování Muhammada a všech ostatních proroků, protože hrozí, že by je tak člověk začal uctívat jako modly. Modlářství je z hlediska islámu velmi závažný prohřešek, a proto v islámském světě na obrazy proroků moc nenarazíte. Není to ale něco, o čem bychom živě diskutovali nebo to nějak prožívali. Tradice nám zanechala Muhammadův přibližný popis a většině muslimů to tak stačí.
V zásadě jde o to, že muslim má uctívat Alláha a nikoli Muhammada, který byl jen jeho poslem.
Existují historická zobrazení Muhammada, autory některých z nich jsou i muslimští učenci a umělci. Někdy byl zobrazován jako plamen, jindy ale normálně jako člověk. Není ten přísný zákaz až moderní záležitost? Jaké má historické souvislosti?
Máte pravdu. Z historie máme příklady uměleckých pokusů vzít Muhammadovy popisy a udělat podle nich jeho obraz. Některé dělali muslimové, některé ne. Myslím si ale, že v té současné debatě o zobrazování nejde ani tak o otázku zobrazování Proroka jako takovou, ale spíš o karikatury. Mluví se o konkrétních obrázcích a sdělení, které nesou. Dejme tomu, že by někdo namaloval obraz Muhammada, který by byl krásný, a byl by třeba naopak takovou reklamou na islám. Neumím si představit, že by to vyvolalo podobné reakce.
Snadno bychom se mohli dostat do nebezpečí uznat argumenty teroristů jako oprávněné a ještě legitimizovat jejich postoj, podle něhož je obrázek Proroka důvodem k vraždě.
Souhlasím. Mnoha muslimů – včetně těch, kteří nejsou nijak zvlášť zbožní – se velmi dotýkají všechny ty obrázky a filmy, které si z Muhammada dělají legraci. To musím vztáhnout i na sebe, protože – jak už jsem říkal – miluji Muhammada víc než kohokoli na světě. Pokud si někdo dělá legraci z Muhammada, je to pro mě horší než kdyby si dělal legraci z mojí matky.
Vyvolává to bolest a hněv. Rozdíl mezi normálním muslimem a extrémistickým násilníkem je v tom, jak tuto bolest zpracuje. Normální muslim se naštve, uspořádá demonstraci, napíše článek nebo báseň. Bude kvůli tomu aktivní na sociálních sítích. Může to mít velmi konstruktivní formu. Vzpomínám si, že když jsem jednou navštívil Queen’s University v Kingstonu, členové studentského spolku tam rozdávali růže s Prorokovými výroky. Všem se to dost líbilo.
Hněv může mít mnoho podob. Naneštěstí jsou tu lidé, kteří islám neznají dost dobře a některé věci si nejsou schopni zasadit do kontextů. Ti si pak řeknou, že když se něco nějak dělalo někdy v minulosti, prostě půjdou a budou to dělat úplně stejně bez ohledu na dobu a místo. Tím se extrémisté liší od normálních muslimů.
Sám jste duchovní učitel. Máte problém s tím, jak lidé rozumějí islámu a takovým konceptům jako je džihád? Cítíte napětí mezi běžným chápáním takových pojmů a hodnotami míru a tolerance, které jsou pro islám důležité?
S džihádem je ta potíž, že je to dnes slovo, které se všichni bojí používat. Paradoxně to ten problém zhoršuje. Mnoho muslimů to raději nějak opíše, aby je náhodou někdo neslyšel vyslovovat „džihád“ před lidmi. Někteří se bojí, že jsou kvůli své víře odposloucháváni a sledováni, a proto o džihádu radši nemluví.
Džihád doslova znamená boj. Je to v islámské tradici velmi široký koncept. Velký džihád je vnitřní boj mezi dobrem a zlem, což samozřejmě nějak zakouší každý člověk. Samozřejmě ale existuje i boj se zbraní v ruce, což nelze popírat. V islámských textech to najdete. Má to svoje důvody a svou logiku. To ale mladým lidem nikdo nevysvětluje – příliš se o tom bojíme mluvit. A lidé, kteří nedostanou odpovědi od svých učitelů, je začnou hledat na internetu.
Na internetu naneštěstí velmi snadno narazí na propagandu skupin jako je ISIS. Ty mají všechny svoje cíle, vytrhávají věci z kontextu a ta rétorika jim u mladých lidí dost dobře funguje. Proto musíme o těch kontroverznějších místech v islámské tradici otevřeně mluvit. Je potřeba, aby se mezi muslimy vedla akademická debata o těch verších v Koránu a Prorokových výrocích, které se týkají ozbrojeného boje. Pokud na tom nebudeme pracovat, nebude k propagandě extrémistů existovat žádná alternativa.
Musíme ale věnovat pozornost i jiným příčinám. Nic se neděje jen tak. Před dvaceti lety se tyhle věci neděly, dnes se dějí. Stovky tisíc lidských životů byly zmařeny ve válce v Iráku, v Evropě je velký problém diskriminace, rasismus a vytlačování lidí do ghett. Alarmující situace v Sýrii byla velmi dlouho přehlížena. Z toho všeho vyrůstá frustrace. Musí se tedy vést dialog napříč muslimskou společností: akademici, politici, sociální pracovníci. Imámové se na tom samozřejmě podílet musejí, ale ti se mohou věnovat jen částečce celého problému.
Všiml jsem si, že mluvíte o „normálních muslimech“, zatímco v médiích se setkáváme spíš se slovním spojením „umírnění muslimové“. Můžete k tomu něco říct?
Když mluvíme o extrémismu a umírněnosti, narážíme na zásadní problém: jsou to velmi relativní pojmy. Všichni se považují za umírněné. Lidí, kteří si užívají, že je druzí mají za extrémisty, je velmi málo.
Mluvím o normálních muslimech, protože drtivá většina muslimů v Kanadě i ve světě prostě chce pokojně žít. Chtějí chodit do práce, s někým žít, mít co jíst a kde bydlet. Chtějí mít klid. Chtějí od života v podstatě totéž, co všichni normální lidé bez ohledu na vyznání.
Proto mluvím o normálních muslimech. V mnoha ohledech mohou mít „umírněné“ názory, ale stejně tak mohou mít některé názory, které by někdo jiný označil za extrémní. Pokud ale žijeme ve svobodné zemi, musí mít každý právo myslet si a vyznávat, co chce, pokud neubližuje ostatním a nepodněcuje k násilí.
Myslím si, že když začneme hodnotit lidi podle toho, jestli jsou umírnění nebo extrémisté, otevíráme Pandořinu skříňku, protože to znamená hodnotit lidi podle toho, co si myslí, a na základě toho určit, jestli je mezi sebe přijímáme nebo ne. Dnes se hodně mluví o svobodě slova. Musíme to vzít vážně a jasně říct, že pokud někdo nevyvolává násilí a neubližuje druhým, má bezpodmínečnou svobodu myslet si a říkat, co chce.
Proto nerad mluvím o umírněných a o extrémistech. Tím nijak nepopírám problémy s lidmi, kteří porušují zákony a ubližují druhým lidem.
Na sociálních sítích a v různých médiích se teď znovu objevují ty inkriminované obrázky z Charlie Hebdo. Někde je to pro informaci, někde jako vyjádření solidarity, jinde jako provokace. Co byste k tomu řekl?
V žádném případě se mi to nelíbí a uráží mě to. V žádném případě to ale neznamená, že na to budu reagovat jakkoli negativně nebo dokonce násilím. Myslím si totiž, že svoboda slova je nakonec důležitější hodnota. Samozřejmě nás jakožto muslimy takové obrázky urážejí a bolí, ale svobodu slova je třeba ctít a chránit.
Na druhou stranu si ale myslím, že pokud člověk něco smí, nemělo by to automaticky znamenat, že půjde a z toho, co je mu umožněno, bude dělat to nejhorší. Svobody a práva je třeba využívat konstruktivně… jde o sounáležitost všech lidí. O to se v Kanadě pokouším a vyzývám k tomu všechny lidi.
Zpátky ke karikaturám: Pokud ti zločinci chtěli tyto věci potlačit, zjevně se jim to nepovedlo. Podobné činy mívají opačný efekt. A já úplně chápu, proč teď ty obrázky jsou všude. Chápu to, ale nelíbí se mi to. Lidská práva jsou ale propojená, a proto jsem si vědom, že to musím akceptovat a reagovat na to nějak smysluplně.
Přeložil Jan Škrob