V souvislosti s jistě oprávněnými obavami z islámského fundamentalismu a terorismu, který se o něj opírá, se často používá slovní spojení „radikální islám“. Toto slovní spojení nepoužívá jen hnutí Úsvit přímé demokracie a jeho předseda Tomio Okamura, ale řada různých autorů v České republice i ve světě. „Radikální islám“ je zlo, před kterým se musíme mít na pozoru, zatímco pokud vůbec ve světě islámu existuje prostor pro smířlivost a vyjednávání, představují jej „umírnění muslimové“.
Právě rozpor mezi „radikálním islámem“ a „umírněnými muslimy“ vychází z představy, že náboženství je společensky přijatelné, pokud není bráno úplně vážně. Čeští islamofobové mnohdy vycházejí z pozic křesťanského tradicionalismu, výraznější část z nich se ovšem ohání sekularismem a více nebo méně skrývaným odporem k náboženství v jakékoli podobě. V tomto kontextu jako by křesťané byli bráni na milost především proto, že svou víru málokdy prezentují veřejně, neoblékají se jinak než jiní lidé, nemají žádná zvláštní dietetická nařízení a nepotřebují se v pravidelných cyklech pětkrát denně modlit. Šátek na hlavě muslimské ženy je podezřelý, protože naznačuje, že v jejím životě hraje její víra větší roli než jsme zvyklí. Podezřelé je mít silnou víru, silné přesvědčení, silný světonázor. Být radikální automaticky znamená být podezřelý nebo nebezpečný – to se netýká pouze islámu, ba dokonce ani pouze náboženské víry.
Sama radikalita přitom nevypovídá nic o obsahu víry nebo myšlenek. Napovídá jen, s jakým odhodláním nebo silou se za tuto svou víru nebo myšlenky chce člověk stavět. Radikální byl Martin Luther King, radikální byl Dietrich Bonhoeffer. Radikální byl nakonec jistě také Ježíš. Jsou náboženští fundamentalisté – křesťanští, islámští, židovští a jiní – radikální? Troufám si tvrdit, že někteří ano, ale většina ne: Být radikální znamená brát vážně věroučné či ideové základy. Kořeny. Pro křesťanské fundamentalisty je typické povrchní papouškování několika málo pasáží a veršů bez touhy jít ke kořenům. V tomto smyslu je fundamentalismus opakem radikality – a samo slovo fundamentalismus se ukazuje být krajně nevhodným. Radikální křesťan usiluje o sociální spravedlnost, staví se proti válce a násilí vůbec, odmítá materialismus. Neznamená to, že by radikální křesťanství bylo tím nejlepším nebo dokonce jediným správným. Každopádně jde o něco podstatně jiného než jsou například američtí evangelikálové rozdmýchávající v Ugandě kriminalizaci homosexuálů.
Americký historik Ira Lapidus v knize Islam, Politics, and Social Movements rozlišuje mezi islámským fundamentalismem a islamismem. Jeho pojetí fundamentalismu má velmi blízko k tomu, co bych já označil jako radikální islám, přičemž velmi podobně lze přemýšlet i o dalších náboženstvích včetně křesťanství, pokud se nebudeme bát rehabilitovat pojmy radikality a fundamentalismu (u kterého to je ještě o něco těžší). Lapidus píše, že islámský fundamentalismus je „souhrnné označení pro širokou škálu různých hnutí, z nichž některá jsou netolerantní a exkluzivistická, jiná pluralistická; některá nakloněná vědě, jiná k ní nepřátelská; některá primárně věroučná, jiná primárně politická; některá demokratická, jiná autoritářská; některá pacifistická, jiná násilná.“ Islámský fundamentalista (respektive radikální muslim) je podle Lapiduse „politicky jednající jedinec“, který usiluje o „autentičtější islám“.
Teroristické organizace, které se dnes dopouštějí zločinů ve jménu islámu, do široké definice radikálního islámu podle Lapiduse jistě patří. Zdrojem zla ovšem není jejich radikalita v přístupu k islámu, ale to, co za kořeny islámu pokládají a jak jim rozumějí. Násilné a exkluzivistické interpretace islámu nezávisejí na radikalitě nebo její absenci. A životaschopnou alternativu nenabídnou muslimové, kteří by třeba měli stejné názory jako ISIS nebo Boko Haram, ale jen se rozhodli „nebrat to náboženství tak vážně“. Muslimové, kteří prosazují mezináboženský dialog, ozývají se proti násilí a terorismu, jsou obvykle také radikální. Mnohde jsou ostatně vystaveni pronásledování ze strany svých autoritářských souvěrců. Islám dnes nepotřebuje „umírněné“ (nebo spíš vlažné?), ale právě radikály – třeba takové, o kterých v románu The Taqwacores píše jeho autor Michael Muhammad Knight jako o „riot girls v burkách, súfijích s číry, sunnitských veganech a šíitských skinheadech, indonézských skejťácích a súdanských rude boys, teplých muslimech, opilých muslimech a feministkách“, nebo takové jako je jeden z předních duchovních vůdců současného islámu Fetullah Gülen, který mimo jiné říká: „Jako muslimové si musíme klást otázku, zda se nám daří tomuto světu ukazovat islám a jeho Proroka správně. Jdeme v jeho stopách tak, aby se druhým mohly líbit? Musíme o to usilovat – nikoli slovy, ale skutky. Když někdo mluví ošklivě o Prorokovi, každý muslim by měl cítit zármutek. Tento zármutek se ovšem dá vyjadřovat různě. Ti, kdo ve jménu islámu páchají násilí, ničí tradici, kterou se domněle snaží chránit.“