Jak vypnout kremelskou oficiální propagandu, plnou dezinformací, ukazuje Jan Kruliš na příkladu Finska: „Finská verze Sputniku skončila jednoduše proto, že nepřilákala dostatečné množství čtenářů. Že jsou Finové odolní vůči propagandě, má hned několik důvodů.
Usilujeme-li předávat víru, narážíme od propuknutí televizního věku vždy znova na překážku – na úbytě zachází schopnost naslouchat. Posluchači přestávají poslouchat kázání (neřeším teď, zda jim to občas není ku prospěchu), děti přestávají poslouchat vyprávění a dožadují se videa či alespoň flanelografu. Kde se opět učit naslouchat?
Pod titulkem „Ze čtyřsetkilogramového vola zbyly v Trocnově jen kosti“ přinesly Táborské listy obrázek z oslav výročí upálení Mistra Jana Husa.
„Poměry po zdejších volbách se těžko zvrtnou k takovému temnu, aby nám nedopřály ujasňovat si, že adekvátní strategií proti vyšponovanému nacionalismu není protičešství, nýbrž původní a svébytný příspěvek k evropské i světové demokracii.“ (Jakub Patočka, Nové české zájmy, LtN 20)
Nejsem a nechci být majitelem pravdy./ Mně přesně vyhovuje putování na pomezí hereze./ Abych se vyhnul tomu, čemu se říká pokoj víry,/ a co je pouhým sebeuspokojením, vyznává Czeslav Milosz v Teologickém traktátu. V překladu V. Buriana ho otiskly LtN 12/02.
„Dostal jsem se k víře oklikou… poznáním, co víra v našich dějinách znamenala. Později také četbou několika velmi suchých, nijak emotivních knih. Četl jsem například jeden faktografický životopis Ježíše Krista. … Tehdy jsem si řekl – jestli tohle je pravda, tak to pro mne znamená moc,“ říká o své cestě k víře Ivan Medek v rozhovoru Nejraději se směju sám sobě.
Jako výzvu k rozvaze nad souvislostmi našeho směřování hodnotí prezidentův novoroční projev Erazim Kohák. „Naše republika se může stát banánovou republičkou, … kde nic nezpochybní naše mýty. Máme i předpoklady k tomu, abychom se stali rovnocennými partnery v evropském společenství.“ (Otázka roku, LtN 2/02).