Knížka o smyslu a významu paradoxu v Novém zákoně zůstala od prvního vydání (1932), jak už to s dobrými knihami bývá, známá ani ne tak „úzkému okruhu čtenářů“, jako spíše vskutku jednotlivcům. Svůj díl viny na tom nese mj. (církevnická) představa, že odborná studie v oblasti novozákonní vědy se má pokládat za cosi nevhodného pro čtenáře-neodborníka.
Patřívalo k dobrým zvyklostem kazatelského oslovení pro posluchače, že na konci kázání stálo ujištění: Bude vás obhajovat a střežit Boží pokoj (vysloveno obvykle podle listu Filipským 4,7). Pokládám za patřičné napsat totéž v závěru řady zamyšlení nad zprávami o povolání ke svobodě Božích synů.
novopečeného TV-kazatele
po televizním přenosu bohoslužeb z II. brněnského sboru ČCE 25. 12. 1993
Asi je to věta vyslovená v mnoha obdobách mnohdy, na řadě míst, od mnoha lidí. Je v ní hořkost z nenapravitelného. Zjišťuje, že proti smrti bylo snad někdy možné zakročit, ovšem jen pokud ohrožený člověk byl naživu. Od kohosi jsme očekávali pomoc, ale nebyl tu. Je pozdě.
Přesvědčení, že Bůh vstoupil do lidských událostí, je pokaždé vyzývavé. Pravidlem totiž je, že takový děj nelze dle libosti opakovat a podrobit kritickému zkoumání. Zůstane jedinečný, stejně jako zůstane jedinečné každé setkání, které ovlivnilo další příběhy zúčastněných.
Začátek léta bývá opatřován optimistickými přívlastky. Někdy docela po právu. To například někomu hodně vadí tma na silnici – ne-li tma vůbec – mívá tudíž slabost pro dobu, v níž je dlouho světlo. Od konce května už to tak je. Kromě toho zpočátku víte, že se to ještě o kousek zlepší. A nějaký čas to potrvá.
Někteří měli za to, že k základním lidským tématům patří otázka: Co mám dělat? Možná jsou naopak i takoví, které zrovna toto téma ani v nejmenším nezaujalo. Ale často vyjde najevo, že s lidským pobytem na světě se spojuje činnost. A sice jde o činnost, v níž vzniká jakési pojmenovatelné „co“, tedy předmět a zároveň i výsledek.
Ve skutečném světě je skutečné zlo. Ať už je pojmenujeme jakkoli, projevuje se i v tom, že lidé jsou schopni chovat se jako jeho spojenci a spolupracovníci. Kdokoli se nechce dát získat ke zlému postoji a činu, tuší cosi o tom, co je obsahem poněkud archaického výrazu „pokušení“. Je to útok zlého.
„O bohu mi nic neříkejte, dejte mi s ním pokoj.“ Těžko statisticky ověřit, jak často se to řekne. Pokaždé je to velmi závažné. Možná jako signál, že řeč o Bohu se dotýká lidské skutečnosti, a tím je znepokojivá. Znepokojivost snad nemá být její smysl, je to však její účinek.
Křesťanské svědectví se vracelo k myšlence Boha, který lidi přijímá za syny. Dává oznámit, že se rozhodl nakládat s nimi jako s velmi blízkými.