Text kázání: List Římanům 8,31–39
Je-li Bůh s námi,
kdo proti nám?
On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal.
Jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím?
Vždyť Bůh ospravedlňuje!
Kdo je odsoudí?
Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel
a který byl vzkříšen,
je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?
Snad soužení
nebo úzkost,
pronásledování nebo hlad,
bída, nebezpečí nebo meč?
Jak je psáno:
„Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“
Ale v tom ve všem slavně vítězíme
mocí toho, který si nás zamiloval.
Jsem jist,
že ani smrt
ani život,
ani andělé
ani mocnosti,
ani přítomnost
ani budoucnost,
ani žádná moc,
ani výšiny
ani hlubiny,
ani co jiného v celém tvorstvu
nedokáže nás
odloučit
od lásky Boží,
která je v Kristu Ježíši,
našem Pánu.
Bůh s námi. V tom prohlášení je obsažen celý následující odstavec. Bůh blízký, naléhavě blízký. Bůh doprovázející na cestě.
Bůh s námi – to je výpověď lidí, kterým nestačí, aby je doprovázela dobrá nálada, tzv. pohoda plynule přecházející z vánoční do silvestrovské a odtud zas do novoroční kocoviny. Nespokojí se s tím, co si člověk o sobě samém namluví a jak si přizdobí souhrn svých skvělých vlastností. Bůh s námi řeknou lidé, jimž na zlomek okamžiku došlo, jaká by to byla šílenost, kdybychom si museli v časnosti i věčnosti vystačit každý sám, bez lidí a bez Boha.
Ta úvodní věta vcelku ovšem zní: Když je Bůh s námi, kdo je proti nám? A tam má každý, kdo to slyší, hluboce založené právo zeptat se: A je to pravda? Je snad to, jak jdeme po světě, vítězné tažení? A pokud snad ano – prozraďte mi, kdo vyhrál? Toho, co je proti nám, a těch, kdo jsou proti nám, je – povíme-li to zkrátka – dost. Podle čeho se tedy pozná, že je Bůh s námi? Jak to víš, svatý Pavle? Nepřihlížejme k tomu, že to zvolání Bůh s námi už lecjací dovedli zneužít. Ptáme se prostě jenom, jak se to dalo a dá rozpoznat. Jestliže je Bůh s námi … No právě – jestli je to vůbec tak.
Pokud totiž neplatí to, co je na začátku, neplatí ani to ostatní. Ani konec potom není pravdivý. Neplatí-li začátek, zní to ostatní, co tu apoštolský list přinesl, sice jakoby slavnostně, ale v lepším případě směšně. Asi jako když Lojza, co neměl hudební sluch, vytruboval slavnostní fanfáru.
Apoštolský list pronáší to, čemu se říká vyznání. Bezvýhradně se přiznává k tomu, co činí Bůh. Kdyby vytruboval a vybubnovával slavnostní prohlášení, nemohl by připojit to, co jsme tu přečetli: Větu o Bohu, který kvůli nám neušetřil milého Syna. Je to k neuvěření. Jako provokace to nepřipadá jenom tomu, kdo to už mnohokrát četl a mnohokrát slyšel. Ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal jej kvůli nám, kvůli všem.
A vy si dovedete představit někoho, kdo pošle vlastní dítě doprostřed smrtelného nebezpečí? Kvůli komu to Bůh poslal vlastního Syna tam, kde teče krev, mezi zabijáky? Snad kvůli jakýmsi lidem s vybranými způsoby a ušlechtilými záměry? I tak se nám to někdy představuje – a možná to ani není lež, jenom (takzvaně dobře míněná) trapnost. Bůh vydal Syna za nás. Za nás, kdo se nemáme čím chlubit a čím odměnit.
Důraz je na tom, že ho vydal. Tedy už se to stalo. Už se to nedá změnit. Kristus za nás vydaný je zdroj jistoty, že už se dobré Boží rozhodnutí o nás nezmění. Bůh sestoupivší do světa už zde zůstane. Je to Bůh s námi. Nedá se od nás vyhnat a nedá na sebe zapomenout. Bude náš zastánce. Bude tvůrce naší cesty a vůdce na ní. Bude tvůrce naší budoucnosti a vůdce do ní.
Apoštolské svědectví to přitom spojuje s pohledem na nebezpečí. Ta nebezpečí pojmenovává trochu poeticky, ale myslí na ně hodně prozaicky. Smrtelná nebezpečí, nikoli snad drobné nedostatky, které odstraníme, jen co si na to vyhrneme rukávy.
Zdůrazněme pro jistotu, že toto se ovšem netýká jenom lidí, co byli kdysi v prvním století. To naše příští dny a roky nebudou snadné, ale budou nebezpečné. Chceme důvěřovat Boží lásce zjevené v Kristu Ježíši. Chceme důvěřovat, ale důvěra má proti sobě nedůvěru a zákeřnost. Láska má proti sobě lhostejnost a nenávist. Kristus Ježíš, náš Pán, má proti sobě protivníka a pomlouvače, lstivého a chytrého. Budeme tedy i my mít proti sobě protivníky. Povedeme ve skutečnosti zápas ne proti lidem, ale proti síle toho zlého, nelítostné a neustávající. Naše bojování, tvrdilo kdysi svědectví první církve, není proti tělu a krvi, ale proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko.
Máme přece už za pár hodin ukončit století, které se v dějinách zrovna nevyznamenalo. Pro příklad uveďme namátkou: Dvě světové války. Diktátorské režimy; ty málem ve všech světadílech připravily o život desítky miliónů lidí a stovky miliónů lidí (zkuste si to číslo představit!) těžce poškodily na duši. To není žádná minulost. Ty nelidské způsoby mají dodnes po světě dost následovníků. Proč se máme domnívat že to takzvané nové století, případně tisíciletí, najednou bude lepší – krásné, poklidné, slunné, snadné, zkrátka světlé zítřky? Věřte, že se nechci posmívat žádným dobrým očekáváním, ale věřit na to, že se všechno samo od sebe spraví, to nedovedu.
Avšak k bilanci na konci jednoho věku nutně patří přečtené vyznání, slovo důvěry, vzpřímený a klidný pohled do budoucna. Kdo chce vyslovit, co je podstatné, ať začne jako apoštol – vyznáním, že Bůh je s námi. Dosud, až do této chvíle, se nás nezřekl. Dosud, až do této chvíle, nám prokazoval otcovskou lásku.
Záleží na jiném než na nutnosti mít štěstí a dobrou pojišťovnu. Záleží na tom, že Bůh je s námi. Plní, co slíbil. Podává ruku, aby nás vedl. Přes překážky – těžké a záludné, neboť postavené do cesty „světa pány temností věku tohoto“. Povede po cestě, která je pro nás skryta ve tmě, ale on ji dávno zná. Rozhodl se tak už dávno, vlastně před věky. Kdo ho přinutí, aby takové rozhodnutí změnil?