Někteří měli za to, že k základním lidským tématům patří otázka: Co mám dělat? Možná jsou naopak i takoví, které zrovna toto téma ani v nejmenším nezaujalo. Ale často vyjde najevo, že s lidským pobytem na světě se spojuje činnost. A sice jde o činnost, v níž vzniká jakési pojmenovatelné „co“, tedy předmět a zároveň i výsledek. Jednou tím jeden polidšťoval opici. No a hleďme, ono se těm, mezitím už značně polidštěným živočichům podařilo vytvořit poměrně dost předmětů, které tu dříve nebyly. Dokonce jich máme do té míry, že v naší části světa žijeme málem ustavičně a málem ze všech stran obklopeni útvary, které jsou výsledkem lidské činnosti. Sotva dnes najdeme místo, kam šlápnout, aby to tam nebylo zhotoveno lidmi. A velmi pravděpodobně má středoevropský člověk nad hlavou častěji a déle strop než (mnohem obdivuhodnější) oblohu.
Je tedy vlastně s podivem, že to není mnohem víc lidí, které rozčílí, když se ozve věta z Ježíšovy řeči: „Beze mne nemůžete učinit nic.“ (Jan 15,5c) Nutně to zní jako provokace. I tehdy, když připustím, že tam snad nepůjde o Kristovu účast na výrobní technologii kdečeho. Netřeba tedy vydávat za věroučné pravidlo domněnku, že bez Ježíše Krista nikdo nevyrobí kvedlačku nebo mixér do kuchyně. Dokonce si snad můžu dovolit i vzpomínku na komentář, kterým se v dávných časech doprovázel chybný úsudek. Někdo řekl: „ale já jsem myslel“ – a odpovídalo se mu: „Jeden myslel, a vymyslel trakař.“ Christologie v tom, pokud si lze vzpomenout, nehrála žádnou roli.
Otevírá se tu však ještě další, velmi rozsáhlá oblast, v níž dochází k posuzování toho, co kdo zhotovil. Stane se totiž, že člověk podrobuje svou vlastní činnost otázce po smyslu. Někdy s velkou naléhavostí a nadto možná i velmi nemilosrdně. V takovém ději nepřinese velikou úlevu, že kvedlačka a mixér, zajisté i ten dávnověký trakař, to mají snadné. Od nich se totiž nečeká, že poskytnou oporu pro uspokojivou odpověď. Jenže který z jiných výsledků lidské činnosti je takového poskytnutí schopen? Nebo je na tom nejlépe ten, kdo nikdy nic nepokazil? Obecně deklasovat lidské tvůrčí schopnosti, aby se tím zdůvodnila nezbytnost něčí náboženské autority, je nízké.
Řeč Nového zákona, která zachovala provokativní Ježíšovu větu, možná trochu napoví. O několik kapitol dříve (Jan 1,3) totiž umístila prohlášení, že dokonce ani sám Bůh neučinil nic bez Slova, které se pro lidi v Ježíši Kristu stalo tělem. A Bůh toho až dosud neučinil zas tak úplně málo. Zdá se, že s Kristem se ve světě děje o dost víc, než odpovídá běžné, sekulární i náboženské představivosti. Rozsah toho, co je možné učinit, se v tomto pohledu rozšiřuje. Například prý tam, kde lidé činí něco pro poslední, zapomínané, odmítnuté, je to činnost „pro Krista“ – kdo se ujali nejmenších, učinili to jemu, svrchovanému (Matouš 25,40).
Otázka „co mám dělat“ zůstává těžká, když se do ní vplíží doplnění: „aby to mělo smysl“. Oprávněné je podezření, že odpověď zůstane vždycky předběžná. Pokládejme to za přijatelné. V předběžnosti pátrání po smyslu lidských činností se otevírá možnost jít kousek dál s Kristem. Ještě stále s ním nejsme u konce – tudíž teprve se ukáže, k čemu je to, co člověk na tom kousku cesty učiní.