Pro homine 2016 / Když se něco rozbilo

Číslo

Přesvědčení, že Bůh vstoupil do lidských událostí, je pokaždé vyzývavé. Pravidlem totiž je, že takový děj nelze dle libosti opakovat a podrobit kritickému zkoumání. Zůstane jedinečný, stejně jako zůstane jedinečné každé setkání, které ovlivnilo další příběhy zúčastněných.

V této souvislosti vynikne spojitost dvou pohledů, které kdysi předložil Jeremiáš ve dvou navazujících odstavcích své knihy (kapitola 18 a 19). Je to docela působivý pokus vystihnout Hospodinovy podněty vnášené do příběhů lidí v judské zemi, a to za použití srovnání s činností, kterou neumí kdekdo. Prastará dovednost zhotovitelů keramických nádob posloužila jako nástroj pro obdivuhodnou dovednost starozákonního spisovatele.

Jeremiáš tedy představil pohled na práci hrnčíře, jemuž pod rukama vzniká předmět, který je jedinečný, má ušlechtilý tvar a bude ho zapotřebí. Keramické nádoby měly v jeho prostředí vysokou užitnou hodnotu. Vypravěče ovšem zaujalo, jak si výrobce věděl rady, když se ten zamýšlený výsledek někdy nedal dosáhnout jaksi přímočaře, bez překážek. Jeremiášův hrnčíř zhotovil už od rána slušný počet nádob, zdárně a dobře – a v jednu chvíli se mu práce přestane dařit. K jeho kvalifikaci však patří právě i to, že ví, kdy se nedá pokračovat a bude zapotřebí začít znovu. Přestane, začatý výrobek znovu zhněte, má na hrnčířském kruhu zase hroudu hlíny, a vznikne z toho nový útvar. Budiž, ten původně zamýšlený by třeba vypadal jinak, ten nově vzniklý je zato novým způsobem krásný a bude přinejmenším stejně užitečný.

Zobrazilo se Hospodinovo rozhodnutí vstupovat do lidských příběhů s obdobnou vynalézavou dovedností. S vypravěčem Jeremiášem se člověk dívá, jak špatný konec tam, kde se zúčastněným lidem dařily nikoli vzlety, nýbrž pády, není neodvratný. Fatální by bylo tvrdit, že už se stejně nedá nic dělat. Platí-li, že nic nezměníme, platí o to víc, že kdosi nám do té neměnnosti vstupuje s vynalézavou dovedností. Pod rukama mu vzniká dobrá budoucnost lidí.

Téměř vzápětí následuje v Jeremiášově knize jiný obraz. Podkladem je opět hrnčířem zhotovená nádoba. Podařila se. Je vidět, že by byla vhodná k uchování hodnotného, ne-li rovnou drahocenného obsahu. Hospodinův mluvčí si ji opatří, svolá lidi, aby se přišli podívat. Načež před nimi donese tu vzácnou keramiku na smetiště, a tam s ní třískne o zem.

To bylo znamení pro judskou zemi, která zabředla do věrolomnosti, lži, útisku bezbranných. Znamení nezadržitelné zkázy. Už se to nedá napravit. Už to nikdo neslepí.

Hospodin je vůči zlu v lidských úmyslech a činech nesmiřitelný. Výpověď o tom je patřičné podat tak, jako se podá zpráva o tom, že se cosi vzácného nenapravitelně rozbilo. Mluvčí je přitom povinen mít na paměti sdělení onoho souvisejícího (předchozího, jedinečného) příběhu: Hospodin jedná jako zastánce lidí, na něž má nejvíc dolehnout špatný konec – a postupuje přitom s výjimečnou dovedností. Zkoušíme-li hledat stopy jeho působení v našem čase a prostoru, zastihuje nás řeč o tom, že je to Bůh, jenž tvoří. Dokonce i zpráva o tom, co už nemohlo nijak pokračovat, získá v souvislosti jeho zvěsti nový směr. Přehršlí střepů to ne a ne skončit. Není to příběh lidí, s nimiž jejich Bůh kdysi skončil. Je to příběh lidí, kterým se má otevřít naděje. Začíná ve chvíli, kdy někdo zkusí říci, že Hospodin promluvil.