Svoboda vyznání patří mezi základní lidská práva. Zaručuje, že žádný člověk nemá být diskriminován, vězněn nebo dokonce krácen na životě pro své náboženské přesvědčení. Různé interpretace této skutečnosti ovšem mohou paradoxně směřovat proti skutečně svobodné společnosti.
Není úplně zvykem, že bychom na stránkách Protestanta hodnotili redakce jiných periodik nebo dokonce konkrétní autory. Jsou ovšem situace, kdy je třeba udělat výjimku. Jiří X. Doležal, který je už od devadesátých let přední osobností časopisu Reflex, se v poslední době pouští na tak tenký led, že to nelze nechat bez povšimnutí.
Už je to docela dlouho, co bylo vydáno prohlášení křesťanů proti zákonu o navracení církevního majetku. Stručně a přibližně shrnovalo základní argumenty a samozřejmě mělo své chyby. Podrážděná reakce Katolického týdeníku nicméně jako hlavní výtku formulovala to, že prohlášení svou povahou nabourává pracně vybudovanou jednotu.
Na první pohled by se někomu mohlo zdát, že Václav Klaus a Miloš Zeman jsou co do politického přesvědčení velmi rozdílní. Klaus se považuje za zosobnění autenticky pravicové politiky a všechno, co se mu nelíbí, označuje za levicové (včetně snowboardu a minerální vody bez bublinek). Zeman naopak zdůrazňuje svoji levicovost.
Českem obchází strašidlo. Strašidlo komunismu. Tak by se dala parafrázovat úvodní věta Komunistického manifestu. Je komunistická nálepka jen prostěradlem, za kterým se skrývá neškodná atrapa, nebo skutečným zloduchem, který má moc přičarovat prokletí na celé království?
Libor Michálek je člověk, kterému se bezpochyby podařila jedna skvělá věc. V konkrétním případě upozornil na korupčnictví a vzepřel se tak obecným zvyklostem v daném prostředí. Je otázkou, nakolik to lze vnímat jako vyloženě hrdinský čin, ale nějaký ten potlesk si za to pan Michálek zaslouží.
V únoru tohoto roku se na serveru Parlamentní listy objevila zpráva o tom, že na zakládající schůzi Evropské romské strany nedorazil pokladník, který zpronevěřil vybrané peníze a zmizel. Nebylo nijak těžké zjistit, že o subjektu s názvem Evropská romská strana jinak není nikde ani zmínka.
Nad novým albem kapely Woven Hand
Kapela Woven Hand z amerického Denveru je pozoruhodným fenoménem a svého druhu téměř legendou. Otevřeně a přímočaře křesťanských kapel, které by současně byly zajímavé a podnětné z čistě uměleckého hlediska, mnoho není. Je smutnou pravdou, že tam, kde se umělec pokouší otevřeně hovořit o své lásce k Bohu, příliš často sklouzává do bezzubých klišé, kýčovitosti a dojem z takové hudby je v lepším případě rozpačitý. Woven Hand naproti tomu už nějakých deset let přicházejí z tvorbou originální a autenticky působivou, a to z hlediska hudebního i textového. I díky tomu se těší značné mezinárodní popularitě nejen mezi křesťany, ale také v sekulárních kruzích. A není nepravděpodobné, že jde o jednu z nejvýznamnějších alternativních kapel současnosti. Album The Laughing Stalk, které vyšlo přibližně před měsícem, považuji za vhodnou příležitost k prozkoumání jejích specifik.
Na textu o španělské inkvisici, který sepsal Dominik Duka a který je k přečtení v internetové knihovně Národního sjednocení, jsou zajímavé dvě věci.