O náboženské svobodě

Číslo

Svoboda vyznání patří mezi základní lidská práva. Zaručuje, že žádný člověk nemá být diskriminován, vězněn nebo dokonce krácen na životě pro své náboženské přesvědčení. Různé interpretace této skutečnosti ovšem mohou paradoxně směřovat proti skutečně svobodné společnosti.

Důležitost své svobody vyznání velmi rádi zdůrazňují mimo jiné američtí konzervativci. Někteří z nich jsou například schopni tvrdit, že zrušení povinné modlitby ve školách je útokem na jejich svobodu. Problém je zřejmě v tom, že v rámci křesťanstva existují kruhy, které za nedílnou součást své víry považují předávání vlastních morálních hodnot druhým lidem, a to v nejlepším případě i prostřednictvím zákonů. Neutralita ze strany státu jim není dost dobrá a vykládají si ji jako nepřátelství, jako diskriminaci.

O tom, jak ochrana svobody náboženství vypadá v Rusku, se není třeba dlouze rozepisovat. Dotknout se náboženského cítění pravoslavných může znamenat – a často znamená – internaci v nápravném zařízení. Fundamentalističtí aktivisté bojovali (mimo jiné) za potrestání Pussy Riot, ale nepřipadá jim nevhodné vtrhnout do Darwinova muzea v Moskvě a ničit tam exponáty. To zřejmě chápou jako nutnou součást svých svobod.

V Indonésii se velmi dbá na to, aby nebylo znevažováno šest oficiálně povolených vyznání (povolených v tom smyslu, že každý občan má povinnost hlásit se k jednomu z nich), mezi kterými panuje rovnost. Jakmile se někdo ovšem chce hlásit k jinému vyznání než mu stát umožňuje nebo se dokonce odváží nahlas zpochybňovat či dokonce popírat Boží existenci, riskuje vězení. Za ateistické výroky může být člověk souzen také v Bangladéši, Egyptě a dalších zemích. To vše v zájmu náboženské svobody a dobrého vkusu.

BBC nedávno odvysílala dokumentární film založený – už zase – na spekulaci o milostném poměru mezi Ježíšem a Máří Magdalenou. Tento žánr ve mně nevyvolává žádné nadšení, nicméně jako ještě o něco nevkusnější hodnotím hlasy některých britských křesťanů, podle nichž by se takový film vůbec neměl vysílat, protože je urážlivý.

Co s tím? Ke svobodě vyznání samozřejmě patří i záruka, že pro svou víru nebudu zesměšňován a urážen. Proč tedy nesouhlasit s Brity, kteří by chtěli zakázat vysílání filmu, s Rusy, kteří trvali na tom, že Pussy Riot jejich vystoupení nesmí jen tak projít, s americkými ultrakonzervativci a bojovníky proti sekularizaci v Indonésii, Bangladéši, Egyptě a dalších zemích?

Jako přesvědčený křesťan jsem vděčný za to, že žiji v sekulární společnosti. Mohu si – víceméně – říkat, co chci, a nijak mě neomezuje, že stejnou možnost mají i lidé, kteří se na svět dívají jinak než já. Jak asi vypadá víra v prostředí, kde je zákonem danou povinností? Domnívám se, že tam, kde věřící lidé potřebují zákony a policii, aby byla jejich víra v bezpečí před rouháním, je něco shnilého. Tam, kde věřící lidé pod pohrůžkou násilí nebo represe vnucují druhým lidem svoje hodnoty, bych nechtěl žít ani jako věřící člověk. Navíc sama skutečnost, že je někdo křesťan, zdaleka neznamená, že jeho pohled na svět je shodný s mým. A co jednoho křesťana pohoršuje, může být pro druhého důležitou součástí jeho přesvědčení.

Je možná banální přijít s tvrzením, že by se lidé měli více snažit rozumět jeden druhému. Nicméně právě to je způsob, jak se vyhnout podobným debatám a konfliktům, a to ze všech stran. Když aktivistky z uskupení FEMEN vyrazily do boje proti islámu s tím, jak utlačuje ženy mimo jiné tím, že je nutí nosit hidžáb, bylo to projevem nedostatečné snahy porozumět tomu, proč muslimské ženy hidžáb ve skutečnosti nosí. Muslimské feministky se ozvaly s tím, že neexistuje jen jedna správná cesta a univerzální návod na to, jak být svobodný. Skutečná svoboda a demokracie zákonitě znamená, že občas někoho slyšíme říkat věci, které se nám nelíbí. A že můžeme říkat věci, které se nelíbí jiným lidem. Buďme za to vděčni.