Kdo je kardinál Duka?

Na textu o španělské inkvisici, který sepsal Dominik Duka a který je k přečtení v internetové knihovně Národního sjednocení, jsou zajímavé dvě věci. Jednak samozřejmě to, že primas český publikuje své práce na webu otevřeně fašistického uskupení a příslušný text se nachází ve společnosti všemožných bludů o židovském nebezpečí a zednářském spiknutí. Proti tomu lze ovšem namítnout, že nikdo zcela nezodpovídá za to, kdo a kde publikuje jeho články (byť je nepochybné, že kdyby o to kardinál stál, jistě by byl jeho text ze stránek Národního sjednocení stažen). Zajímavější je samotný obsah Dukovy práce. V daných souvislostech již asi příliš nepřekvapí, že jejím hlavním záměrem je určitá rehabilitace španělské inkvisice, vyzdvižení jejího kulturního přínosu a zdůraznění, že její metody – včetně upalování – nebyly ničím jiným než adekvátním vyjádřením dobové spravedlnosti. Duka tvrdí, že negativní obraz španělské inkvisice je tendenčním produktem liberalismu, který je v textu kladen do přímé souvislosti se socialismem, a je zjevné, že Dukovi leží v žaludku: neváhá srovnávat negativní líčení inkvisice s metodami Stalinovými a Goebbelsovými. Liberální demokracii podle všeho považuje za nebezpečnou pro katolicismus a křesťanství vůbec, model sekulárního demokratického státu mu, zdá se, nevyhovuje (což, abych byl spravedlivý, v textu explicitně nestojí).

Připomeňme si, jak podrážděně a nekompromisně Duka reagoval na letošní demonstrace odborářů a dalších lidí nespokojených se sociálně necitlivými reformami vlády. Hovořil o ochlokracii, tedy vládě lůzy. Připomeňme si, že kardinál naopak zaštítil pochod organisovaný takzvanými Mladými křesťanskými demokraty, který byl provokativně a poměrně agresivně namířen proti homosexuální menšině a „shodou okolností“ se konal ve stejnou dobu jako pochod Prague Pride. Bez zajímavosti pak není ani skutečnost, že Duka podpořil i znovuvztyčení pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Z jakého důvodu bychom si měli Radeckého připomínat? Jistě jako významného vojevůdce. Mám ale jisté rozpaky ohledně toho, co maršál Radecký představuje ve skutečnosti. A Dukův hlas nám zde může být určitou nápovědou, jaké zřízení mu vyhovuje, staví-li se odmítavě k výdobytkům demokracie.

Ze všeho výše uvedeného poměrně jasně vyplývá, že Dominiku Dukovi je blízké autoritativní pojetí správy věcí veřejných, přičemž by zřejmě nic nenamítal proti tomu, aby se na takové vládě přímo podílela církev, respektive její představitelé. K tomu lze ještě doplnit jeho vyjádření k případu Pussy Riot, kdy se – v rozhovoru pro časopis Respekt – postavil vcelku jasně na stranu systému, v němž nadšená spolupráce církve a státní moci funguje. Ruská pravoslavná církev demonstruje svoji moc a sílu mimo jiné prostřednictvím mladých aktivistů, kteří si libují ve fysickém násilí, a podílí se na útlaku politických odpůrců putinovského režimu.

Aniž bych chtěl překrucovat kardinálovy výroky a předhazovat mu věci, které netvrdí, je obraz, který si můžeme vytvořit na základě toho, co Duka legitimisuje a čemu naopak legitimitu upírá, jasný a zřetelný. Fakt, že mu zjevně imponuje spojenectví trůnu a oltáře, je ostatně patrný z jeho vztahu k Václavu Klausovi a současné vládě. Jednoznačná a výrazná podpora konkrétní politiky a konkrétních politiků je něčím, na co by si člověk, má-li funkci arcibiskupa a kardinála, měl dávat dobrý pozor. Dominik Duka je hlasem českých katolíků a, jakkoli se nám to může nelíbit, do značné míry také obecně českých křesťanů. Má tedy v rukou značnou zodpovědnost.

Nakládá s ní tak, že se obvykle profiluje spíše jako konzervativní aktivista než jako představitel katolické (tedy snad obecné) církve, když se – podobně jako Václav Klaus, s nímž udržuje nadšené styky – přiklání na stranu autoritativních systémů, ultrapravicových organisací či pochodů proti lidským právům (jakkoli přívětivé a rodinné názvy si dávají). Jako evangelík mohu těžko hodnotit, nakolik je takový styl legitimní a přijatelný z římskokatolického hlediska, ovšem znám mezi katolíky dost lidí, kteří Dukovo počínaní sledují s rozpaky nebo přímo znechucením. Mají přitom de facto svázané ruce. S ohledem na fungování církve nemají jinou možnost než vše útrpně sledovat, případně protestovat bez výrazné naděje na změnu.

Proč bychom se ale Dukou měli zabývat my? Je pro nás jakožto protestanty důležité, kdo je v této zemi vrcholným představitelem římskokatolické církve? Záleží na tom? První důvod jsem již načrtl: pro veřejnost, která často nemá ve zvyku rozlišovat mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a společenstvími, je Duka prostě představitelem českých křesťanů. O to bychom se ale možná nemuseli starat a stačilo by mávnout rukou nad ignorantstvím či nevzdělaností tolika lidí. Mnohem zásadnější je ale fakt, že Duka se prostřednictvím „své“ církve stává – konkrétně například ve věci zákona o navrácení církevního majetku – významným spoluhráčem státu i Ekumenické rady církví. Jistě by bylo hloupé bránit se dialogu s ŘKC na základě toho, že ji representuje člověk jako Dominik Duka, a ještě hloupější by bylo snažit se zvnějšku ovlivňovat, jak má tato církev vystupovat. Nicméně ignorovat v zájmu ekumeny skutečnost, že Dominik Duka v mnoha ohledech stojí proti demokracii – alespoň tak, jak je obvykle chápána – je stejně nepřijatelné jako nevšímat si výstřelků Putinova režimu či útlaku obyvatel Tibetu, abychom neškodili českému exportu.

Komentáře