Už je to docela dlouho, co bylo vydáno prohlášení křesťanů proti zákonu o navracení církevního majetku. Stručně a přibližně shrnovalo základní argumenty a samozřejmě mělo své chyby. Podrážděná reakce Katolického týdeníku nicméně jako hlavní výtku formulovala to, že prohlášení svou povahou nabourává pracně vybudovanou jednotu. Nyní, když církve podepsaly smlouvu o vyrovnání, zaznívá podobný argument znovu. Tentokrát na adresu Bratrské jednoty baptistů, která se rozhodla peníze od státu nepřijmout. A už zase je oheň na střeše.
Kazatel Církve bratrské Daniel Kvasnička ve svém blogu na ihned.cz píše, že s postupem BJB nesouhlasí z několika důvodů. Patří k nim i skutečnost, že pokud veřejnost uvidí, že zříci se podávaných peněz je možné, ohrozí se tím pozice ostatních církví. Připomeňme, že se BJB jednání o majetkovém zákonu po celou dobu účastnila s vědomím možnosti peníze odmítnout a že toto odmítnutí není žádným frajerským gestem, ale je zcela konzistentní s baptistickou theologickou tradicí viz článek Jáchyma Gondáše v Protestantu 2/2013.
Do popředí vystupuje nebezpečná tendence, totiž představa, že si všechny křesťanské církve – a potažmo všichni křesťané – mají myslet pokud možno totéž a pokud se někdo postaví do opozice, nabourává tím jednotu a uvaluje celé křesťanstvo do nebezpečí. V konkrétním případě zákona o církevním majetku nejde o život: zákon byl přijat, peníze budou převedeny a je třeba starat se o to, aby byly využity nějakým dobrým způsobem. Otáčíme list. Pachuť z požadavku jednoty ovšem stále zůstává.
Že dnes mezi různorodými církvemi jakás takás jednota a shoda panuje, pokládám za velké požehnání. Taková jednota ale není – a nesmí být – v rozporu s onou různorodostí. Pokud jsme na jedné lodi v tom, na čem skutečně záleží, nemusí nás znepokojovat odlišnosti. To se týká vztahu církve ke státu stejně jako theologie. Nejednotnost lze vnímat i jako klad. Už proto, že požadavek absolutní jednoty patří do světa totalitního myšlení. A k němu je od představy, že musíme být vždy, ve všem a za každou cenu jednotní, jen krůček. Pokud se projevy nesouhlasu čtou tak, že ten, kdo se odvážil vystoupit z řady, háže svému společenství klacky pod nohy a měl by raději mlčet, vzdalujeme se od principů autentické ekumeny i demokracie. Před takovou jednotou se skutečně raději mějme na pozoru. A když si k tomu všemu přičteme, že se církve shodnou mnohem spíše ve věcech majetku než například na společném slavení Večeře Páně, nezbývá než vyslovit starost, zda jde v našem případě o jednotu požehnanou. Zlostné reakce na jakékoli vybočení z řady nám na takovou otázku do značné míry dávají odpověď.