Žižka věcně, obšírně a s porozuměním

Číslo

Petr Čornej, Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka.

Poctivě prezentované výsledky obšírného studia

Rozsáhlé dílo Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka, jehož autorem je historik Petr Čornej, přináší věcný pohled na Žižku díky autorově pečlivé práci s prameny i díky snaze odhalit deformace pramenů způsobené protikladnými tendenčními interpretacemi Žižkova života a významu. Protikladné interpretace se objevují už v husitském období a trvají dodnes. Na jedné straně je Žižka líčen jako pozitivní postava, jako statečný a nadaný husitský válečník bojující za správnou věc, na druhé straně jako krutý nepřítel katolické církve a ničitel kulturních hodnot, jako zločinec, počínající příznačně svou životní dráhu jako lapka.

Petr Čornej dle mého názoru představuje nejen příběh Jana Žižky, ale i celé husitské období věcným způsobem ve velké šíři a s porozuměním tehdejší době. Svoje pečlivě nastudované historické poznatky prezentuje poctivě, nic nezamlčuje, či nepřekrucuje ve prospěch jedné ze svářících se stran. Vnímá oprávněnost snah o reformu církve postižené mnohými zlořády. Vnímá menšinovou situaci husitského hnutí vůči ostatní katolické Evropě (proti všem). Vnímá statečnost zápasu o reformu. Nicméně pociťuji jistou jeho skepsi vůči husitským reformním snahám o nápravu zkažené církve, snahám stojícím ve výsledku proti univerzalistickému pojetí církve.

Bez předsudků, ale skepticky

Řekl bych, že Petru Čornejovi je blízký názor Jeana Gersona, „který se už roku 1414 vyjádřil na adresu Husových názorů nekompromisně. Na celém světě, říká kancléř pařížské Sorbonny, se společnost spravuje církevními a světskými zákony, nikoliv morálními kategoriemi, které závisejí na subjektivních interpretacích. Pokud by taková vláda přece jen existovala, pak by byla krajně nejistá a labilní. Právo prostě není (a ani nemůže být) totožné se spravedlností, kterou v dokonalé podobě nelze na pozemském světě uskutečnit.“

Za nejlepší způsob správy lidské společnosti též považuji respektování dobrých zákonů. V historických epochách, kdy se žilo lépe a bezpečněji, vždy vládly dobré zákony. Z historie ovšem víme, kolik bídy a krveprolévání působili a působí sobci, totalitáři či fanatici, kteří zákony pohrdají, či je zneužívají a překrucují, aby dosáhli svého. Je proto třeba vždy znovu směřovat k takovému uspořádání společnosti, kde platí dobré zákony, podporující lidskost a spravedlnost a chránící před svévolí v soužití lidí. Avšak právě proto, aby se zákony nestávaly jen zástěrkou svévolné vlády sobců, totalitářů a fanatiků, právě proto je třeba, aby veřejně vystupovali i charizmatičtí jedinci a disidentská seskupení obracející zřetel k morálním kategoriím, případně k biblickému poselství, aby tak obnovovali smysl a podobu zákonů, jimiž se společnost aktuálně řídí. V průběhu času se mění okolnosti života jedinců i pospolitostí, zpravidla směrem k větší složitosti. A aby se zákony nestávaly jen formálním, snadno zneužitelným nástrojem správy společnosti, je právě zapotřebí je vracet k základnímu jejich cíli, totiž aby podporovaly lidskost, spravedlnost a ochranu před svévolí i v nové, složitější historické situaci. Je vlastností cílů, že jsou kdesi vepředu, mnohdy hodně daleko vepředu, a realita života, i zákonů, k oněm cílům směřuje kolikrát jen klopýtavě. Je třeba, aby se nezastavil pohyb k cíli, proto je dobré, když cestu ukazuje pochodeň charizmatického a pravdivého připomenutí morálních a duchovních kategorií, hodnot. Mnohé osobnosti husitského hnutí (samozřejmě včetně Jana Husa) dle mého názoru toto činily.

Co s prioritou biblického poselství

Petr Čornej píše o teologických sporech mezi radikálnějšími tábority a konzervativnějšími husity: „V zásadě šlo stále o otázku, zda se husité budou důsledně řídit biblickým vzorem, respektive v jaké míře (a zda vůbec) se mohou držet pozdější tradice…, aniž si plně připouštěl (Mikuláš z Pelhřimova), že absolutní následování evangelia může vést nejen v liturgii, ale především v každodenním životě k absurditám.“ Na jedné straně vím, že tomu tak bývalo, bývá a může být, že fundamentalistické čtení bible vede k absurditám (a jsem rád, že jsem víru v Boha, v Krista přijal v Českobratrské církvi evangelické, kde se fundamentalistický výklad bible nepěstuje). Vím také, že způsob interpretace bible vyrůstá i z učení církve, i každé protestantské církve, v praxi to tak funguje. Ale zároveň vím, že reformační důraz na prioritu biblického poselství je stále důležitý. I dnes, v našem postkřesťanském světě, kde si kdejaký populista z nacionalistických seskupení při hlásání své nenávistné politiky bere do pusy obhajobu evropských křesťanských hodnot. Tu by především členové křesťanských církví neměli zapomínat, kde že je zdroj oněch křesťanských hodnot, totiž v Písmu svatém. Zejména v evangelijním svědectví o učení a životě Ježíše Krista, který mimo jiné rozhodně nevolá k nenávisti vůči jiným rasám, vůči vyznavačům jiných náboženství, vůči přívržencům jiných ideologií (to ovšem kolikrát nechtěli a občas ani dnes nechtějí mít na paměti někteří křesťané).

K otázce ozbrojené obrany husitského hnutí

Pro významné husitské osobnosti, na prvém místě jmenujme Mistra Jakoubka ze Stříbra, předního husitského myslitele, nebylo snadné ozbrojenou obranu reformního programu ospravedlnit. Před započetím ozbrojených střetů bylo pro husitské myslitele samozřejmostí, že obrana Boží pravdy, boj s Antikristem, je boj duchovní. V roce 1419 ovšem pod tlakem situace husitští myslitelé názor mění, neboť začínají násilné akce katolické strany proti husitům. Teologické autority Jakoubek ze Stříbra a Křišťan z Prachatic jsou požádány o dobrozdání, jak bránit Boží zákon. Čornej píše: „Dobrozdání, konzultované též s dalšími mistry, bylo formulováno sice obezřetně, leč zřetelně. Lid (respektive communitates, tj. obce) může přistoupit za přesně stanovených podmínek (správný úmysl, božský pokyn, záměr prospět v konečném důsledku nepříteli) k spravedlivému tělesnému boji na obranu božího zákona, pokud tak nečiní světské rameno (domini seculares), tj. panovník a šlechta. Rubikon byl překročen, byť si Jakoubek s Křišťanem snažili zachovat názorovou konzistenci a opakovaně zdůrazňovali, že duchovní zápas poskytuje křesťanům za všech okolností nejbezpečnější cestu.“

Když Petr Čornej popisuje násilí páchané oběma stranami konfliktu, několikrát mluví o fanatismu obránců boží pravdy, buď v katolickém, či husitském pojetí. Také boje charakterizuje jako svatou válku. V době, kdy světská moc a církev byly silně provázány, kdy do hodnotového kodexu šlechty patřil ozbrojený boj za křesťanské ideály, neviděli na svaté válce lidé (až na výjimky) nic nesprávného. Osobnosti více dotčené novozákonní zvěstí vedoucí k lidskosti se alespoň pokoušely omezovat krutost a zbytečné ztráty na životech. Ale v praxi se nedalo zabránit překročení limitů. Nicméně se mi na husitství líbí, že se vyskytly osobnosti, snažící se učinit přítrž přílišné tvrdosti. Mimo jiné táborský senior Mikuláš z Pelhřimova, jenž měl námitky proti krutostem Žižkou vedené svaté války. Nu a samozřejmě mnou velmi ceněný nejjasnozřivější Petr Chelčický, který věděl, že každá válka je zlá, i ta svatá.

Musím nicméně připomenout seminář historie s profesorem Říčanem z doby svého studia, kdy jsem si svůj pacifismus musel poněkud zpochybnit. Nadšeně jsem tu mluvil o Petru Chelčickém, který jako jediný z první generace husitských myšlenkových osobností dokázal rozpoznat zrůdnost všech válek, i husitských. Říčan k tomu podotkl, že to je pravda, že však zbývá dodat, že ve chvíli, kdy vesnice Chelčice byla ohrožena blížícími se nepřátelskými křižáky, zeman Petr Chelčický odvedl obyvatele své vesnice do bezpečí do nedalekého husitského opevněného města Písek. Dodnes bývá nutné se bránit proti bezprávnému válečnému násilí, motivovanému mocenskými zájmy, či náboženským, nebo ideologickým fanatismem.

Dodnes ovšem lidé zažívají války vedené „až na doraz“, tedy s využitím všech prostředků, i těch nejnelidštějších. I když se opakují snahy zakázat některé obzvláště nelidské zbraně a způsoby boje, limity jsou stále znovu překračovány. Jsme toho svědky i v současné době. Ale není zbytečné, že se objevují snahy limitovat krutost a nesmyslné počty obětí válek, že k tomu existují mezinárodní dohody, jejichž přestoupení bývá dnes někdy i souzeno. Je to (dle mého názoru či doufání) brzda, bez níž by bylo hrůz ještě více. Mimo jiné mnozí osvícení lidé dnes vědí, že svatá válka, vedená náboženskými, či ideologickými fanatiky, bývá také hrůzná záležitost. Při čemž neblahou roli ve svatých válkách hrají fanatičtí hlasatelé idejí náboženských či sociálně revolučních, dnes pak zejména nacionalistických ideologií, kteří strhávají přívržence k jejich násilnému prosazování. Bylo tomu tak i v husitském období, kde tuto roli hráli radikální kněží. Byl to mimo jiné Václav Koranda, duchovní vůdce radikální husitské Plzně, pod jehož ideovým vedením válčil Jan Žižka. Později v Táboře byl duchovní autoritou senior Mikuláš z Pelhřimova, kritik Žižkovy krutosti, v jehož stínu už Koranda tak radikálně nevystupoval a s Žižkovou tvrdostí již nesouhlasil. Víme, že to byl jeden z důvodů, proč Žižka z Tábora odešel a stal se vojevůdcem východočeského husitského svazu, jehož duchovní autoritou byl kněz Ambrož, kterého vidím jako velmi radikálního hlasatele nelítostné svaté války.

A na závěr o Janu Žižkovi

Žižka byl nemajetný nižší šlechtic, svým původem disponovaný k vojenské profesi. Tu také od mládí zřejmě vykonával. Mnoho let v cizině. Pokud jde o jeho tak zvané „lapkovské období života“, tedy působení v bojové družině Matěje Vůdce, nebyla to zcela neobvyklá vojenská činnost nemajetných rytířů. Bojové družiny byly najímány soupeřícími bohatými šlechtici, což samozřejmě nesnižuje nezákonnost a mravní neúnosnost jejich činnosti. Dle Petra Čorneje i sám Žižka zřejmě po letech, po svém vnitřním přerodu k hlubší víře, viděl svoje působení v družině Matěje Vůdce jako nesprávné (hříšné). Matějova bojová družina pracovala pro šlechtické rody znepřátelené s Rožmberky. Když nebylo co dělat pro zadavatele, živili se členové družiny prostě lupičstvím. Jan Žižka ovšem chtěl už tehdy svou činnost v družině po rytířsku ospravedlnit, proto vypověděl nepřátelství Rožmberkům.

Nejen v době činnosti v bojové družině Matěje Vůdce, ale i v předcházejícím a následujícím čase Žižku živilo vojenské řemeslo. Byl rytíř – voják, který uměl zacházet se zbraní, uměl i zabít. To byla jeho celoživotní profesní zkušenost. Myslím, že Petr Čornej správně vidí u Žižky rytířský smysl pro spravedlnost a zároveň sklon k násilí. Také je faktem, že Žižkovy rozmanité vojenské zkušenosti (guerillové boje v jižních Čechách na jedné straně a účast na velké válce v Polsku na straně druhé) spolu s jeho velkým vojenským talentem z něj udělaly výjimečného válečníka.

Vnitřní přerod i tíhnutí k fanatismu

V době, kdy působil na královském dvoře v Praze, se Žižka setkal s husitskou reformou církve, naslouchal kališnickým kazatelům. Jak píše Petr Čornej, byl to čas jeho vnitřního přerodu, čas prohloubení jeho víry v Boha. Už byl ve věku mezi padesátkou a šedesátkou a silněji na něj doléhala pomíjivost pozemského života. A tu se více zaobíral křesťanskou nadějí na posmrtný život, na spásu nabízenou Ježíšem Kristem. Stal se hluboce věřícím křesťanem, který očekával, že církev, zbavená dle husitského receptu zlořádů, mu otevře cestu k Bohu, dá mu možnost spásy. Dal se tedy do služeb husitského reformního programu formulovaného ve čtyřech pražských artikulech. Ve chvíli, kdy husitské hnutí bylo ohroženo, se přidal se zbraní v ruce k jeho obráncům. Byl šlechtic a do hodnotového kodexu šlechty patřil, jak víme, ozbrojený boj za křesťanské ideály; v jeho případě boj za Boží pravdu v husitském pojetí. Což pro něj, spolu s hlubokou osobní vírou, bylo silnou motivací, aby i na stará kolena trávil čas na válečných polích. Při čemž se svou vojáckou mentalitou a pod vlivem radikálních husitských kazatelů (Želivského, Korandy a Ambrože) tíhnul k fanatismu, k černobílému vidění světa. Na základě svého černobílého rozlišování dobra (husitského) a zla (katolického, umírněně husitského i dalšího) se cítil oprávněn rozhodovat o způsobu a konkrétních cílech boje a o životě či smrti lidí. Cítil se povolán k potření vlivu Antikrista, k vykořenění hříchu násilnou cestou. Byl vůdčí osobností svaté husitské války, v níž dobyl mnohá vítězství. Zároveň byl člověkem skromným, nedral se za kořistí, se spolubojovníky byl solidární, proto oblíbený a respektovaný. Z jeho vojenského řádu víme, že nejen vyžadoval disciplínu, ale i spravedlnost padni komu padni (například při plnění povinností, či při dělení kořisti). Však proto si po jeho smrti východočeští husité začali říkat „Sirotci“.

Pro mne je Jan Žižka pozoruhodná osobnost českých dějin. Jako geniální válečník měl velkou zásluhu při obraně husitského hnutí. Zároveň však byl fanatikem svaté husitské války, což v dnešní době nevidím jako inspirativní.

Petr Čornej, Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka, Paseka 2019