Zahulákal velikým hlasem

Číslo

PKP 02/2008: Zjevení 10,1–6 v překladu Jiřího Mrázka

Překlad by měl působit na čtenáře co možná stejně jako originál. To znamená, že překlad poetického textu by měl být poetický, překlad archaizujícího textu archaizující a překlad např. strohé právnické mluvy by měl být opět právnicky strohý. Problém je, že i překlad textu, který zní neohrabaně, by měl znít neohrabaně. Autor Zjevení se dopouští stylistických a někdy dokonce i gramatických chyb. To nijak neubírá vážnosti jeho slovům; někteří badatelé se dokonce domnívají, že píše špatnou řečtinou schválně, jeho řeč má mít barbarský, neřecký akcent. Možná tím vyjadřuje i svůj postoj k řecké kultuře. Málokterý překladatel však připustí, aby jeho překlad byl opravdu neobratný nebo dokonce obsahoval nějakou gramatickou chybu. Každý se aspoň podvědomě snaží svému autoru „pomoci“.

V následující ukázce těch neobratností není zase tak mnoho. Přesto chci ukázat na srovnání s ekumenickým překladem (dále ČEP), jak někdy i drobná vylepšení mohou zkomplikovat nejen vyznění textu, ale dokonce i pochopení jeho obsahu.

Zjevení 10,1–6

Uviděl jsem jiného mocného anděla, jak sestupuje s nebe. Byl zahalený oblakem, kolem hlavy měl duhu, jeho tvář byla jako slunce a jeho nohy jako ohnivé sloupy. Měl v ruce otevřenou knížečku. Postavil si pravou nohu na moři a levou na zemi. Zahulákal velikým hlasem, jako když zařve lev. Když zahulákal, promluvilo 1 sedm hromů svými vlastními hlasy. Když promluvilo 2 těch sedm hromů, chtěl jsem to zapsat a  uslyšel jsem hlas z nebe, který mi říkal: zapečeť to, co promluvilo 3 sedm hromů, a nepiš ty věci. A anděl, kterého jsem viděl stát na moři a na zemi, zvedl svou pravici k nebi a přisáhl při tom Živém na věky věků, který stvořil nebe a to, co je v něm, a zemi 4 a to, co je v ní, a moře a to, co je v něm, že už nebude čas 5

1 Dalo by se říci, že slohový prohřešek autora Zjevení není zase tak velký, ve třech větách za sebou pouze opakuje, že mluvily (elalesan) hromy. Podle překladatelů ČEP zřejmě Jan chtěl říci, že sedmkrát zahřmělo. Nahradili tedy kostrbaté promluvilo sedm hromů svými vlastními hlasy jednoduchým a elegantním odpovědělo sedmero zahřmění.

2 V originále se opět opakuje slovo mluvily. Překladatelé, vědomi si slohové neobratnosti takového opakování, tentokrát přeložili doznělo sedmero zahřmění.

3 Tentokrát překladatelé upravili na co se ozvalo v sedmeru zahřmění.

Posun ve významu je větší, než by se zdálo. V originále hromy skutečně mluví: každý z nich něco říká a dohromady je to sedmidílná série sdělení, podobně jako sedm pečetí nebo sedm polnic v předchozích kapitolách. Jan chce zapsat i obsah těchto sdělení, stejně jako v předchozích vizích, ale je mu řečeno, že je má zachovat v tajnosti. Vedle odhalení a vizí z předchozích kapitol tady nastupuje nový prvek: tajemství, které zůstává zachováno. V ČEP to ovšem vyzní tak, jako by si Jan jenom chtěl poznamenat, že byla bouřka.

4 Anděl, který stojí jednou nohou na zemi, druhou na moři a rukou ukazuje k nebi, vlastně jako by spojoval nebe, zemi a moře; také přísahá při nebi, zemi a moři. Je poněkud nepochopitelná kuriozita, že z ČEP vypadla ta země. Spíše bych pochopil, kdyby český, a tedy suchozemský překladatel zapomněl na moře.

5 ČEP: lhůta je u konce. Podle všech slovníků, příruček, učebnic řečtiny a následně i dogmatik, které se na „řecké myšlení“ odvolávají, rozlišuje řečtina chronos jako volně běžící, kontinuální (a pro teology většinou nezajímavý) čas – a kairos jako čas kvalifikovaný, čas příhodný, lhůtu. Autor Zjevení navzdory všem příručkám neřekne, že vypršela lhůta, nýbrž řekne, že vypršel chronos. Buďto nerespektoval naše pravidla (o jeho řečtině), nebo je neznal, nebo opravdu chtěl říci, že přestává existovat čas. (nebo ten anděl neuměl dobře řecky?). Každopádně to ČEP po něm pro jistotu opravil.

Autor přednáší na novozákonní katedře ETF UK

K překladu Havel havelim (vanitas vanitatum)

Z dosud zveřejněných příspěvků k překladu 2. verše knihy Kazatel (PKP 6/07, 1/08) vyplývá po mém soudu několik věcí týkajících se překládání bible obecně i dotyčného textu zvlášť:

1. Tento verš je vlajkový. Jako by stačilo přeložit jen úvodní verš a Kazatel byl tím vyřízen. Vskutku je to ustálené a mnohdy samostatně vnímané sousloví: Marnost nad marnostmi… Bylo by ovšem třeba překládat celou knihu nebo alespoň delší úseky Kazatele a zjistit, jak se chová překlad slova hevel ve všech jeho výskytech a v celku. Minimálně vyřešit vztah k jinému ustálenému a frekventovanému rčení s původní metaforikou větru: „… trápení ducha“ (BKr) alias „… honba (honička 1,17.) za větrem“ (EP) (Kaz 1,14.1,17.2,11.2,17 2,26.4,4.4,6.4,16.6,9.), s nímž se zhusta vyskytuje pospolu.

2. U některých slov došlo během staletí k sémantickému posunu a české církve tento posun neunesly. Tak je tomu i s „marností“. Mnozí se domnívají, že marnost je krásné slovo, ale zdá se jim, že již znamená něco jiného, než původně znamenalo. K posunu však pravděpodobně a paradoxně došlo právě pod vlivem biblismu „marnost“ z knihy Kazatel. Ačkoli je církev jinak dost konzervativní institucí, překvapivě se rozhodla zásadně a celoplošně se rozejít s tradičním překladem; nejen jej nepodržet, ale ani třeba jej neupravovat. ČEP sáhl na úsloví marnost nad marnostmi, tak jako sáhl na některé tradiční fráze, pojmy, formule a jména (např. Elizeus). Překlad ČEPu nastartoval další překládání. Překlad „pomíjivost“ není lepší, zpět k „marnosti“ prý cesta není, a tak se mnozí pokoušejí o (vy)nalezení nového slova.

3. Někdo se při překládání obecně uchyluje k etymologizaci slov: jestliže zachytíme původ slova, dostaneme se na kloub, či k jádru věci. Jako by hebrejský člověk byl ten, kdo nějak specificky vnímá souhlásky, kořeny a etymologie slov a u každého slova se nechává zasáhnout jejich prapůvodním významem. My, když běžně používáme naši mateřštinu, nic takového nečiníme. (Jistě si mnozí vzpomenou, jak jim opožděně došla etymologie nějakého standardně užívaného slova, např. slova okamžik.) Je důvodné se domnívat, že tak nečinil ani hebrejský rodilý mluvčí. Že prvotně samo sebou vnímal užívaný a přitom svým způsobem přenesený a symbolický význam slov. Vánek, vanutí v určitém kontextu a zejména v celku knihy Kazatel asi znamenalo pomíjení, zmarnění, nesmyslnost, absurditu (viz 7,15: dny marnosti, resp. pomíjivosti) a mluvčí či posluchač už vůbec nemusel myslet na vítr, který pročechrává pláště a kadeře, vane od pouště, víří vlny na Genezaretském jezeře. A notabene je to jiný vítr v biblickém textu, který naopak bývá nositelem Ducha, nikoli pomíjivosti.

4. Někdo se snaží nalézt zvukové ekvivalenty mezi hebrejštinou a češtinou. Přitom je známo, že fonetika jazyků je odlišná. V jednom jazyce frekventované hlásky jsou v jiném jazyce vzácné a naopak. Odečítání pocitů z hlásek je případné vždy v rámci určitých jazykových systémů. Nevím, proč se přibližovat hláskám h-v-l. Čeština jako indoevropský jazyk má blíže kupříkladu k latině, a tu se nabízí afinita českého „vanutí“ k latinskému „vanitas“ (v-n-t). Tímto směrem se ubírá i Milan Balabán: „Van závanů, tak svolavatel dí, závanů van, vše je jen van.“ Není však jasné, jak by přeložil hevel na jiných místech, například ve verších 7,15.6,12.: Dny závanu, dny vanu?

Summou:

Za důležitější než etymologii a zvukovou podobu slova považuji při překladu jeho běžný a kontextem výchozího i cílového jazyka daný význam. Zdá se mi zatím, že v případě Kazatele je marnost nepřekonaná. Nicméně vzhledem k výše naznačené cestě bych navrhoval pro hevel slova odvozená od slovesa vyvanout: „vyvanutí za vyvanutím, všechno vyvane“, „samá vyvanutost“, „hle, všechno vyvane a vyduchne“, „i toto je vyvanutost a vyduchnutí“, „dny, jež vyvanou“ atp. Ve vyvanouti je obsažen původní van a zároveň, díky jeho dokonavosti kýžená nicota, znicotnění, zmarnění. Nejdůležitější však je, že expresivnímu výrazu vyvanouti rozumíme bezprostředně ve smyslu vyprchati.

Petr Pazdera Payne