Zakládáte v Brně novou základní školu. Kde se ten nápad zrodil?
Ta myšlenka měla víc různých impulsů. Některé přišly z mé učitelské praxe na gymnáziu. Byla jsem hodně zděšená tím, jak je pro děti přicházející ze základek těžké porozumět čtenému textu. Ještě horší je to s písemným formulováním vlastních myšlenek. V některých případech má člověk pocit, jako by text ani nepsal rodilý mluvčí. A přitom jsou to inteligentní, bystré děti, které udělaly zkoušky na těžké gymnázium. Obstojí tam v matematických a dalších předmětech, ale pokud jde o češtinu, měla jsem pocit, že selhávají.
Vedle toho jsem viděla děti, o nichž jsem věděla, že mají kontakt s církevním prostředím (pozná se to na začátku prváku, kdy se tyto děti „prozradí“ při probírání bible). A ty v tomto směru vykazovaly úplně jinou zdatnost. Začala jsem přemýšlet o tom, zda impulsy, kterých se dětem dostává v církvi v rámci čtení textů a jejich výkladu, nemají i vzdělávací potenciál.
Z kterých církví přicházely?
Byly to děti z různých církví, včetně např. slečny od jehovistů, ale vždycky jsem takový dopad mohla pozorovat.
Roky jste také s Petrem dělali tábory…
Máme díky tomu bohatě zkušeností s volnočasovou, neformální pedagogikou, která mi připadá hodně efektivní a silná.
Začala jsem také víc sledovat hnutí alternativních a inovativních škol. Zatímco v 90. letech jsem se na ně dívala jako na něco svým způsobem „extremistického“, teď je vše, co s nimi souvisí, víc vyargumentované, pedagogické postupy se opírají o osvědčené modely. Není to jen naivní, spíš pocitové hnutí, které se chce vzepřít systému, ani nejde o nějaké esoterické úlety. Prostě se ukazuje, že to jinak dělat jde, a je to namístě. Je to namístě např. v souvislosti s tím, jak se dramaticky mění svět – současná škola na to nestačí reagovat. Škola je totiž silně konzervativní instituce. Platí to i o prestižních školách – čím prestižnější, tím pyšnější. A na takové sebejisté instituci se nějaké inovace prosazují mnohem obtížněji.
A když jsem navíc viděla, kolik škol – s docela přesvědčivými výsledky – okolo vzniká, vyvstala z toho všeho otázka: A co církev? Kde jsme my, kteří se oháníme tou slavnou vzdělávací tradicí Jednoty bratrské a Komenského? Vykládám studentům v češtině, jak Jednota ovlivnila národní dějiny, nejen svou péčí o jazyk, ale i tím, že vybudovala celou síť škol, kde se vzdělávaly
i děti, které by se jinak vzdělávat nemohly. Rozvinula pedagogický systém na vysoké úrovni. K tomu všemu se hlásíme, kolem nás bují spousty alternativních a inovativních škol, kdejaká sekta ví, že škola je silný nástroj (třeba u nás v Židenicích je i scientistická škola), a my máme v republice jednu jedinou základní školu. Samozřejmě, máme střední a vyšší školy, nebo diakonické, zaměřené na znevýhodněné děti. Ale klasickou školu, věnovanou malým dětem, máme jednu v Praze.
Zmíněné školy vznikly hned na začátku devadesátých let, pak se už nic nedělo.
Proto jsem začala přemýšlet, zda tu není prostor, aby církev něco vybudovala. A s tím, jak se zhoršuje politická situace, jsem začala mít obavu, abychom nezaspali dobu; doba svobody, kdy jsme na tomto poli mohli něco dělat, nemusí trvat věčně.
Ta svoboda je vlastně hodně velká. Školy, které získají registraci u ministerstva školství, jsou placené státem. Na nestátní škole je to samozřejmě potřeba doplnit školným, ale v zásadě jde utáhnout školu téměř úplně ze státních normativů. A to je možnost, kterou by církev neměla nechat ležet ladem. Škola je něco, co může církev nabídnout komukoli, a když se to podaří, může být po řadu let v kontaktu s celou rodinou skrze děti, kterým se bude věnovat. A není potřeba myslet pořád na to někoho získat. Stačí, že dětem (a jejich rodinám) dobře posloužíme.
Myslíš, že představa, že ti dobří evangeličtí kantoři mohou ve státním školství fungovat jako „sůl země“, neodpovídá? Že dobří kantoři nemají šanci se prosadit?
To je zajímavá věc. Vzpomínám si, že jsme před dvaceti lety na tohle téma mluvívali. Měli jsme zato, že nemá smysl budovat nějaké školní církevní skleníky či akvária s umělým prostředím. Zkušenost z mého vlastního působení po těch letech ale je, že když je člověk sám, může ovlivnit jen málo. Platí to o používaných metodách – děti nejsou schopné přepnout na každou vyučovací hodinu na úplně jiný režim. A to, co nabízejí alternativní didaktiky, je zásadně jiné, alespoň v některých partiích. Jezdila jsem např. na semináře kritického myšlení, přišla jsem do školy plná nadšení, nápadů a metodik, a zjistila jsem, že studenti to odmítají, protože je to zatěžuje způsobem, na který nejsou zvyklí: Chce se po nich, aby přemýšleli a diskutovali, a pro ně je příjemnější navyklý pasivní systém: vím přesně, co po mně budou chtít, naučím se, vysypu to do testu a jdu dál. A když má člověk s dětmi kontakt nějaké tři hodiny v týdnu, těžko je zpracovává k tvořivějšímu přístupu. Postupně se to dá, ale stejně je to málo ve srovnání se školou, která pracuje kompletně podle sdílené metodiky.
Sdílené nejen žactvem, ale především pedagogy…
Přesně tak, velkým problémem je malá kolegialita. Kantoři se nepodporují ani nespolupracují, málokdo chce ve škole trávit čas nad povinné hodiny. Setkat se s kolegy a bavit se o výuce nebo o dětech, to v běžné škole téměř nepřipadá v úvahu.
A pak je tu celá oblast práce se znevýhodněnými dětmi. Vím, jak známkování demotivuje. Má-li např. dítě v první třídě před pololetím pět pětek ze čtení, čeho tím asi paní učitelka dosáhne? Přitom šlo z mého hlediska o relativně solidní učitelku. Kantoři a školy si v tomto směru vůbec neví rady. Tím nechci říci, že my všechno víme… Ale chceme poctivě hledat.
Když jste začínali s myšlenkou základní školy, kolik vás bylo?
Nejdřív jsem o tom mluvila několik let sama, a získávala podporu mezi přáteli, kteří nejsou učitelé – mezi lidmi ze sboru (husovického evangelického – pozn. red). Postupně jsem získala manžela Petra, což bylo úplně zásadní. Když se pak objevil první člověk, který řekl, že do toho se mnou půjde (to bylo na rodinném táboře), šli jsme za Štěpánem (farářem) a domluvili se, že zkusíme udělat na to téma program pro střední generaci. Na jeho základě se postupně přidali další, kteří začali spolupracovat a podporovat nás.
Hrála při tom roli i změna, o níž se v posledních letech mluví, totiž že rodiče si čím dál víc uvědomují, že vůbec není jedno, do jaké školy jejich dítě chodí?
Ano, podle reakce známých rodičů jsem získala už tehdy naději, že by po takové škole byla poptávka. A ona skutečně je. Teď jsme ve fázi, kdy už s rodiči pracujeme. Vedu s nimi rozhovory a reakce – úplně cizích lidí, mimo církev – jsou přesně v tomto duchu. Hledají školu pro své dítě. Často jsou to rodiče, kteří už jako mateřskou školku volili např. některou lesní školku v okolí Brna.
Jaký okruh žáků máte na mysli? Církevní, „předvařené“ alternativním prostředím, nebo kohokoli?
Původně jsem měla na mysli okruh lidí, kteří nějakým způsobem s církví sympatizují – v minulosti třeba žádali o církevní sňatek. Zatím nás ale vyhledávají nejčastěji rodiče, kteří mají nějaký kontakt s alternativou už na úrovni mateřských škol. Potom rodiny, které mají děti s nějakým typem znevýhodnění a mají naději, že v naší škole bude dětem dobře. A katolické rodiny. Ale nejde to zobecňovat, zdaleka všechny neznám. Roli hraje i lokalita…
Což je kde?
Získali jsme do pronájmu budovu v Židenicích, pár minut od Staré osady, což je z našeho hlediska fantastické místo. Je to nejen dopravní uzel nejrůznějších autobusů, které jezdí za město do přilehlých „lesů, vod a strání“, ale je to i 10 minut na židenické nádraží, odkud se dá vyjet třeba na Vysočinu. A zároveň je to 15 minut z centra (pokud se zrovna nerekonstruuje zábrdovický most).
Kolik plánujete dětí ve třídě?
Plánujeme třídy věkově smíšené, dvojroční, a v ideálním modelu bychom chtěli mít asi 12 dětí jednoho věku, tedy 24–26 dětí v jedné třídě. Pracovat by tu ale měli dva učitelé. Měli by fungovat v režimu tandemového vyučování.
Co to obnáší? Čím zaplašit rodičovskou obavu z chaosu ve třídě?
Tandemové vyučování těží z toho, že dva spolu vymyslí víc, než dva – každý sám. Vzájemně se inspirují, mohou na sebe reagovat, výuku spolu tvořit a zároveň ji i spolu reflektovat. Jeden např hodinu vede a druhý s ním spolupracuje v rámci třídy a může mu posléze poskytnout plnohodnotnou zpětnou vazbu. Učitelská profese je jinak hodně osamělá, učitel sám hodinu vymýšlí a pak usuzuje, zda se povedla či nepovedla. Spoustě lidí to ovšem vyhovuje, postupně se z nás kantorů stanou sóloví hráči. Nic není horšího než učitelský večírek, každý chce přednášet a nikdo nikoho neposlouchá (smích).
Proč se vaše škola jmenuje Filipka?
Protože sídlí na Filipínského ulici (smích). Původně se měla jmenovat Škola příběhem, ale marketéři nám to rozmluvili, že to je hrozně nadužívané, navíc většina lidí nepostřehne ten drobný detail, že tam chybí „s“. A „s příběhem“ je prý už i masokostní moučka.
S kým spolupracujete v rámci Brna?
S městskou částí. Pronajali nám půl budovy bývalé školy na Filipínského ulici. Škola je ale hodně zdevastovaná a moc se nám nedaří přimět je, aby to dali do pořádku. Některé omítky jsou vlhké nebo zpuchřelé atd. Sanujeme je sami, ale chceme, aby nám alespoň odpustili nájem ve výši těch investic, které do toho musíme vložit. A to na radnici nechtějí.
A prostředky na investice sháníte kde?
Dostali jsme grant z prostředků DaRP (Diakonické a rozvojové projekty ČCE – pozn. red.), který ale pokryje jen náklady na materiál, práci je potřeba odvést brigádnicky. Kdybychom pozvali firmu, bude stát oprava řádově víc. Teď se sice zdá, že by radnice byla ochotná opravy zafinancovat (raději než nás to nechat udělat brigádnicky a odpustit nám nájem), ale zase se všechno moc táhne a bojíme se, aby se to stihlo. Je to složitá spolupráce. V létě jsme zprovozňovali záchody, financovali jsme to z církevní půjčky.
A pokud jde o integraci sociálně problémových žáků?
Máme v plánu přizvat v přiměřeném počtu i sociálně znevýhodněné děti a předběžně jsme o této spolupráci jednali s IQ Roma servisem. Zatím jsme to odložili – ve chvíli, kdy škola vzniká, budeme do vyšších ročníků přijímat děti přestupem odjinud. A může jít i o děti, které na běžné škole měly nějaký typ problémů. Proto jsme si řekli, že počkáme, až se rozběhneme a stabilizujeme a taky budeme mít přirozenější skladbu dětí, a teprve potom na sebe vezmeme i tento úkol. Nicméně dlouho to odkládat nechceme, v týmu máme speciální pedagogy a do budoucna počítáme se spoluprací se sociální pedagožkou. Dvě učitelky mají navíc zkušenost ze salesiánského nízkoprahového centra.
Budete moct těžit i z projektu Housing first, který se v Brně rozběhl?
To jsme původně plánovali, nabízeli jsme to i tehdejšímu náměstkovi M. Hollanovi. Na radnici se to sice líbilo, ale spolupráce zhasla na nedostatek iniciativy z jejich strany.
A s novou radnicí?
…jsme to zatím neřešili. Do budoucna spíš vidím jako perspektivní spolupráci se zmiňovaným IQ Roma servisem. Mají možnost získat i nějaká stipendia a vytipovat děti, u kterých bude reálná naděje i na spolupráci s rodinou. Výhledově bychom rádi zapojili studentky Evangelické akademie, které studují sociální práci. Mohly by doprovázet děti jako terénní pracovnice v rodině.
Když jste celý projekt promýšleli, navázali jste na nějaké inspirátory či předchůdce?
Ze všech stran něco. Na několika seminářích jsem narazila na pedagogy, kteří využívají Montessori pedagogiku. Pozorovala jsem Scio školy, náš koncept je ale o poznání konzervativnější. Nakonec jsme se rozhodli, že metodiku postavíme na programu Začít spolu, což je program, který umožňuje dětem pracovat samostatně na vlastních projektech v centrech činnosti. Dostanou např. sadu úkolů na týden a volí si pořadí činností. Důraz se klade na spolupráci. Inspirativní je Hejného matematika, i když k ní těžce sbíráme odvahu – nechceme se do ničeho pustit nepřipravení. Nicméně třeba její důraz i na sociální rozvoj dětí – výchova v rámci matematiky – je něco fantastického. Věcí, které nasáváme a jimiž se inspirujeme, je celá řada.
A co se týče v úvodu zmiňované práce s textem?
Rozhodně metodika kritického myšlení. Dramatická výchova. Ale volně mě inspirovaly třeba i texty o ješivách, židovských školách, kde se nad textem diskutuje ve dvojicích, potom ve skupině a teprve nakonec s učitelem.
Takže jak v židovské škole…
Ale to označení je poklona, která znamená, že se v té škole skutečně diskutuje. Inspirativní je i přístup sestry Cyril Mooney a její Hodnotové vzdělávání, jedna z našich učitelek má vystudovanou pedagogiku Franze Ketta. A velkým zdrojem je samozřejmě skaut, příkladem integrace jeho podnětů do školy je Přírodní škola v Praze. Vůbec, možnost formovat děti skrze společenství – jak jsme to zažívali třeba na táborech na Blažkově a jak to praktikuje František Tichý v zmiňované Přírodní škole. On používá takovou metaforu, že škola může být jen tak velká, aby se vešla kolem táboráku (smích). Myslím, že je na čase, aby tomu všemu škola otevřela dveře.
Třeba i Lesní moudrosti?
Reformní pedagogové z počátku 20. století s tím pracovali už tenkrát. Jenže pak se škola uzavřela zpátky do toho tereziánského systému, kde všichni sedí a hledí jedním směrem a poslouchají a opakují, co bylo řečeno. A to už je dnes opravdu přežité.
Jak se vám pro tenhle koncept shánějí spolupracovníci a buduje kolektiv pedagogů?
Není to snadné, nicméně už to není beznadějné (smích), jak se zdálo na začátku. Znamená to vstoupit do nejistoty. A zároveň možnost něco budovat a tvořit. Tu školu doslova tvoří ti lidé, kteří se k jejímu týmu přidali. Víc je těch, kdo se přidali k širšímu týmu, s kterými (třeba na výjezdových víkendech) diskutujeme o vzdělávacích dokumentech apod. Ale těžší bylo najít ty, co do Filipky půjdou fyzicky učit. Je to také dané tím, že v téhle chvíli potřebujeme učitele na první stupeň a kvalitních prvostupňových pedagogů moc není. Hlavně těch, u nichž budou děti emočně v bezpečí. Ale v podstatě se už učitelský sbor dal dohromady.
A zapojení rodičů?
V míře, která jim samotným bude příjemná. Nechtěla bych, aby se děti, jejichž rodiče se z jakýchkoli důvodů do života školy příliš nezapojí, stávaly žáky „druhé kategorie“ nebo aby sami rodiče měli nějaký pocit viny kvůli svému menšímu angažmá. Se zapojením rodičů je třeba pracovat citlivě – a zároveň jim prostor dát.
Ne ovšem k tomu, mluvit nějak zásadně do směřování školy. To musíme vědět my jako pedagogové. Ale plánujeme např. něco, čemu říkáme Ateliér Filigrán – dílnu pro různé řemeslné činnosti. Práce se dřevem, keramika, grafický lis, šicí stroj… Měla by být dvakrát týdně otevřená i rodičům, aby tam mohli přijít a s dětmi kvalitně trávit čas.
Takže kroužky nejen pro děti?
Něco takového. Ona je to vzácná příležitost. Dnes rodiče rozvážejí děti po kroužcích a pak čekají ve vestibulech místo toho, aby tu keramiku dělali s dítětem dohromady. Je to nabídka, jak integrovat rodiče, pokud sami budou chtít. Lidem se to líbí, jen na to musíme sehnat peníze.
A co bys vzkázala případným žákům, rodičům a spolupracovníkům?
Že se těším, až to bude běžet a já půjdu do důchodu :-).
Díky za rozhovor.
Tomáš Trusina