Nová orientace
Jaroslav Hranička to myslel dobře, když v „Malém sociologickém slovníku“ (Praha 1970, str. 37) napsal v odstavci o českobratrské církvi evangelické: Současně v této církvi vystupuje tzv. nová orientace (skupina 30–40 mladých teologů), která navazuje na myšlenkové hnutí J. L. Hromádky a klade důraz na jeho linii humanistickou (myšlenka „služby“ křesťana hodnotám, které jsou společné lidem různého světového názoru).
Jeho výraz „skupina“ však po tomto roce 1970 nedal spát nejen „státnímu dozoru nad církvemi“, tj. odboru ministerstva kultury, z něhož musel brzy Hranička, E. Kadlecová a další odejít, ale ani Státní bezpečnosti. Přitom jsme nechtěli být „skupinou“, navíc generačně ohraničenou. Cítili jsme se stále mladí, ale v roce 1970 už bylo Jiřímu Veberovi 48 let, Alfrédu Kocábovi 45, Jaroslavu Pfannovi 46, k našim aktivitám se hlásil Miroslav Růžička, tomu tehdy bylo 66 let. Aktivní autoritou a hlavním teoretikem byla Božena Komárková (1903), socioložka s pronikavým filosofickým a právním vzděláním. Kladla důraz na „dovolávání se psaného práva“ a přesvědčovala nás, že je to služba společnosti. Její práce „Původ a význam lidských práv“, zvláště kapitola „Lidská práva ve filosofii XIX. století“, kolovala mezi námi v opisech.
Nešlo tedy jen o teology! Jméno myšlenkového směru propagoval Jaromír Procházka (1926), středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu, aby tím bránil generačnímu nedorozumění, které způsoboval J. L. Hromádka (1889–1969), jenž se pokusil v roce 1958 ohraničit teologický a politický spor na generační problém.
Hranička však vystihl, že základem byla Hromádkova linie. Pro nás bylo důležité jeho kritické navázání na T. G. Masaryka a mnohaletá spolupráce s Emanuelem Rádlem (1873–1942), zvláště založení pobočky světového křesťanského studentského hnutí v Akademické Ymce, spoluredigování moderní „Křesťanské revue“, která programově prolamovala pomyslné ghetto, v němž se křesťané soustředění na náboženské myšlení a cítění ocitali v moderní době.
V Akademické Ymce jsem poznal vedle již jmenované profesorky Komárkové zvláště novozákoníka J. B. Součka (1902–1972), jeho nejbližšího přítele, filosofa Jana Patočku (1907–1977), ale ovšem i Jiřího Hájka. Z práce v Ymce jsem znal inženýra Václava Havla, jejího dlouholetého předsedu před válkou. Dále J. B. Čapka, profesora Václava Černého, J. B. Kozáka a mnoho účastníků odboje, z nichž přežili nemnozí, a i z těch museli mnozí odejít do ciziny (Miloslav Kohák, Blaho Hrubý, Vladimír Herčík), Pavel Hasterlík se dostal brzy do vězení.
Na to vše „nová orientace“ navázala. Z mladých filosofů v ní měl velké slovo Ladislav Hejdánek (1927), formovala se i v ekumenickém semináři v Jirchářích (Jiří Němec, Václav Frei, Jan Sokol). Část redakce zastavené Tváře vstoupila přímo do redakčního kruhu Křesťanské revue.
Pokusy o dialog
Metoda společného protestního dopisu s řadou podpisů se formovala v 60. letech. Šlo převážně o dopisy určené ideologické komisi ÚV KSČ, jež obvykle signovalo asi patnáct osob. Například náš kritický dopis, týkající se náboženské svobody, porušování zákonů a omezování tvůrčí svobody, doprovodil J. L. Hromádka dopisem, v němž vyložil, že jde o jeho žáky. Dopisy byly většinou podepisovány faráři v činné službě, nikoliv „laiky“, i když obsah byl konzultován s Ladislavem Hejdánkem, Boženou Komárkovou, někdy i právníky.
V 60. letech vskutku začalo docházet k „dialogu“, v případě protestních dopisů jím bývali pověřováni pracovníci státního dozoru. Výjimku tvořil pokus evangelických farářů ze severních Čech, kdy se rozhovoru na ministerstvu zúčastnil i Milan Machovec (jako marxista) a s faráři přišel i Viktor Hájek, synodní senior. Došlo však k paradoxní situaci: synodní senior hájil postup úřadů a profesor Machovec se zčásti ztotožnil s protestujícími faráři, mezi nimiž nebyli jen stoupenci „nové orientace“.
Proti postupu synodního seniora podal stížnost církevní komisi farář Jan Dus (1931), pro tuto kritiku mu byl odňat státní souhlas k výkonu povolání pod záminkou, že se bral za náboženství na školách a za svobodu vyznání v domově důchodců (kde se zastal členky Církve bratrské).
Při dalším rozhovoru již výhradně „nové orientace“ se synodní senior Hájek ztotožnil s postoji a názory protestujících farářů, a tak na další již nebyl pozván ani on, ani nový děkan bohoslovecké fakulty J. B. Souček, který se za mé přítomnosti velmi rázně ohradil telefonem.
Souběžně ovšem probíhal dialog s tvůrčími marxisty, v Praze s Milanem Machovcem, v Ostravě s Jaroslavem Krejčím, dále s Jiřinou Šiklovou, Juliem Tominem (účastnil se ekumenických seminářů), v Brně a v Prosetíně s Vítězslavem Gardavským atd. Poslední velký pokus byla porada o nutnosti vytvořit pracovní tým pro řešení nového modelu vztahů mezi státem a církvemi, která se konala v Sociologickém ústavu 2. srpna 1968.
Konec dialogu a nové pokusy
Rokem 1969 tyto pokusy skončily, i když ještě doznívaly na seminářích Ekumenického ústavu při Komenského fakultě a jinde.
V roce 1974 se skupina farářů, stoupenců „nové orientace“, pokusila oslovit vedení všech církví a v dubnu rozeslala výzvu, na kterou však vedení církví odpověděla vyhýbavě nebo i nepřátelsky; negativně se vyjádřilo i vedení českobratrské církve s tím, že neoficiální skupina nemůže oslovovat jiné církve a kritizovat postup státních úřadů. Kromě toho se „nová orientace“ pokoušela sama formulovat své stanovisko nejen teologické a filosofické, ale i politické. Tak tomu bylo v „prohlášení patnácti“ a dalších dokumentech.
Konaly se také velmi plodné schůzky farářů, jimž byl „odňat státní souhlas“. Zúčastnili se jich i další lidé, zvláště mladší faráři, většinou tehdy ještě působící na farách. Zde se vždy hovořilo o politické situaci a o pokusech o dialog, jako byl například dopis Václava Havla (který se zúčastnil farářského kursu v roce 1969) Gustávu Husákovi v roce 1975.
Zrod Charty
Prostředí časopisu Tvář bylo typické tím, že odmítalo revizionismus a opozičnictví. Většina s ním spjatých myslitelů a literátů byla toho názoru, že je třeba vytvářet pozitivní hodnoty, tj. být pozicí a nikoliv pouhou opozicí. Tento postoj mohl navázat na postoj J. L. Hromádky (který však po svém slavném protestu proti okupaci v roce 1968 a nezveřejněném podpisu známých „Deseti bodů“ v roce 1969, koncem roku 1969 zemřel).
Ladislav Hejdánek upozornil na podzim roku 1976 své hosty – Jiřího Němce a Václava Havla – na možnost, kterou dává publikace ratifikovaných mezinárodních paktů o lidských a občanských právech (zákon 120/76 Sb), právě v duchu Masaryka a Havlíčka dovolávat se pozitivního práva. Hejdánkův důraz na „neopozičnost“ a právnickou principiálnost pak byl samotnými tvůrci Charty přijat, uvítán zpočátku byl i „reformními komunisty“, pokud se k Chartě připojili. Pouze radikální, již „demokratizovaní“ komunisté volali po větší političnosti a rozuměli „nepolitické političnosti“ jako jen taktickému manévru.
Zaměření na lidská práva byla tehdy dána šťastným souběhem dlouholetého působení Boženy Komárkové, vlivem J. L. Hromádky na Jana Patočku a „novou orientaci“ a toho, že mezinárodní pakty o lidských a občanských právech byly oficiálně ratifikovány a publikovány.
Působení v počátcích Charty
Všechny tyto skutečnosti vedly k tomu, že první pololetí Charty se vyznačovalo velkým přílivem signatářů z českobratrské církve. Do června 1977 podepsalo Chartu 77 osmnáct jejích duchovních a dalších dvaadvacet výrazných členů církve; mezi ně pochopitelně nepočítám lidi, kteří z církve vystoupili anebo se života církve nezúčastňovali.
Poměrně brzy byl rozeslán text „Náš vztah k Prohlášení Charty 77“, podepsaný Milanem Balabánem, Alešem Březinou, Svatoplukem Karáskem, Alfrédem Kocábem, Milošem Rejchrtem, Jakubem Trojanem. Bylo tam uvedeno i mé jméno. Vzhledem k tomu, že toto stanovisko bylo rozesláno na fary tak, že někdy vyšetřovatelé vyslýchali faráře dříve než jim dopis poštou došel, nebo v malých místech, než jim byl doručen, a také proto, že jsem byl někým podepsán (!) a text se mi tehdy nelíbil, prohlašoval jsem nějaký čas tento text za podvrh, až mi Kája Trojanová (manželka faráře Trojana) naznačila, že to podvrh nebyl. Dnes to může sloužit jako doklad smýšlení českobratrských duchovních – chartistů.
Věcnější byl rozsáhlý elaborát „Postavení církví a věřících“, který obsahoval obšírnou dokumentaci o diskriminaci věřících a omezování církevního života. Byl zaslán dne 7. 5. federálnímu shromáždění a ovšem i vedení církve. Podepsalo jej 31 či 32 členů a členek církve, z toho 16 duchovních. Dne 17. června rozeslala synodní rada českobratrské církve do sborů neobyčejně tvrdý dopis, v němž se od dokumentu distancuje, vyhlašuje – v rozporu se zřízením církve – kárný řád a zvláštní komisi, která má „prošetřit případy, k nimž došlo před přijetím kárného řádu“. Uchoval se zápis z jednání na synodní radě dne 5. září 1977, kterému byli přítomni i někteří signatáři dokumentu (Zdeněk Bárta, Tomáš Bísek, Jakub Trojan a Josef Vydrář), až na ing. Vydráře faráři. Zápis ukazuje na snad nejhanebnější jednání, k němuž v církvi po zveřejnění Charty došlo. Později se zúčastnění muži, jinak slušní lidé, jeden lékař, dva právníci atd., omlouvali, pod jakým tlakem byli. Reakce církevní veřejnosti na toto jednání byla taková, že napomohla při nejbližších volbách k výměně funkcionářů, i když zároveň se podařilo Státní bezpečnosti protlačit do synodní rady svého člověka, jak ukazují již odtajněné materiály StB.
Později se většina signatářů Charty z řad českobratrských evangelíků věnovala vzdělávací práci, ediční činnosti a později i práci politické. (V roce 1978 byl formulován text „Sto let českého socialismu“, pod nímž je podepsána řada výrazných protestantů.) V samotné církvi víceméně utichl spor o servilní jednání synodní rady, a ovšem i fakultní rady Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, která vydala neuvěřitelně cynických „osm teologických bodů“, odsuzujících účast křesťanů na politickém životě vůbec a na činnosti Charty zvláště. Když jsem fakultu r. 1977 navštívil, abych o tom vedl diskusi, tehdejší děkan Amedeo Molnár se mi vysmál, že s ním chci vést debatu o cáru papíru, který napsali na objednávku ministerstva. Stejné stanovisko zaujal i J. N. Ondra, který byl zároveň i mluvčím „smírčí komise“ církve.
Mluvčí
Ladislav Hejdánek byl mluvčím Charty 77 od 21. 9. 1977 do 8. 2. 1979 a podruhé od 5. 6. 1979 do 1. 1. 1980, psal pro samizdat „Dopisy příteli“, v nichž mj. podrobně popsal motivy a důvody účasti křesťanů na hnutí za lidská práva. Vyšly knižně v roce 1993. Jan Kozlík studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, byl z ní však vyloučen před dokončením studia. Mluvčím Charty byl od 9. 1. 1983 do 7. 1. 1984. Jan Litomiský byl činný v církvi jako presbyter a delegát synodu. Mluvčím byl od 6. 1. 1987 do 2. 1. 1988. Miloš Rejchrt působil jako duchovní v České Lípě, v roce 1972 byl zbaven státního souhlasu. Mluvčím byl od 1. 1. 1980 do 13. 1. 1981. Profesorka Božena Komárková byla navržena na mluvčí, ale pro její věk se odstupující mluvčí rozhodli jí úkol nepředat, ačkoliv brněnští chartisté se shodli na celé řadě jejích zástupců; jednání proběhlo v roce 1980. Paní profesorka Komárková byla ochotna dát k dispozici své jméno, telefon i malou garsoniéru. Zde se ostatně scházel od roku 1977 pozdější Mklub do roku 1983. Některé diskuse byly zaznamenány a vyšly pod titulem „Božena Komárková a její hosté“ v brněnském samizdatu a tiskem v nakladatelství Eman 1991.
Konce a nové počátky
Během vyšetřování se ukázalo, koho počítají vyšetřovatelé k „nové orientaci“, jaké představy mají o naší církvi, jak přeceňují faráře a jejich vliv „se souhlasem“ i „bez souhlasu“, jak znovu a znovu musejí žasnout nad vzděláním, znalostí jazyků a mezinárodními styky členů církve. Později se zaměřili na zahraniční podpory a měli pro sebe uspokojivé, ale jinak nesmyslné vysvětlení.
Jaroslav Hranička ve svém odstavci však vystihl to, co spojovalo evangelické chartisty: myšlenka služby křesťana hodnotám, které jsou společné lidem různého světového názoru.
A s těmi lidmi, novými přáteli, jsme poznávali, že jsou ještě věci, pro které stojí za to trpět a pro které stojí za to žít a spolupracovat s lidmi, kteří včas postihli, že lidská a občanská práva jsou naléhavým úkolem nás všech na konci století a tisíciletí.