Ostrava. Pro mě město Karla Kryla, Jendy a Dáni Balabánových. Celá ta léta dospívání mě posilovaly písně Karla Kryla hořkou vírou i nadějí. Splnila se v roce 1989? Hořčina se usadila u srdce. Karel Kryl zemřel. Naše srdce však hořce hořelo. Srdce Jendy Balabána běželo tou hořčinou až příliš prudce. Zastavilo se 23. 4. 2010. Jeho víra nás však nese dál. Jen tu hořkost, že jsme tu osaměli a z kříže se nesnímá, neseme dál s sebou.
Kolik mrtvých cestou poztrácíme? / Možná, že odcházíme? / Cestou s mrtvými jdem / nevědouce čím jsme / Přežít mrtvé / do kořene života tne / Sekera k našemu kmeni života / přiložena, zatne se a pak běda / Naši společníci, naši mrtví / jsme jak smrk bez větví / Sekyra odsekává živé i mrtvé / do našich životů zasáhne, nás živé tne. / Více než když smrk padne / je každé slovo nepřípadné. 23. 4. 2010
Na obálce povídkového románu Černý beran čteme:
„Jan Balabán se narodil roku 1961 v Šumperku. Od jednoho roku věku však vyrůstal v Ostravě, kde se svým bratrem Danielem a s přáteli podnikal různé literární, výtvarné a duchovní pokusy. Ještě v totalitě vystudoval Filosofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, kde psal lyriku a koketoval s literární vědou. Vrátil se do Ostravy, našel práci technického překladatele. Navštívil Anglii, Kanadu a Spojené státy. Vydal knihy Středověk, Boží lano a Prázdniny. Příležitostně publikuje v literárních časopisech a denním tisku.“
A na obálce povídkového příběhu Jsme tady ještě stručněji: „Jan Balabán se narodil v roce 1961 v Šumperku. Vystudoval Filozofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor angličtina – čeština. V současné době pracuje jako překladatel. Vydal povídkové knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001). Kniha Jsme tady, příběh v deseti povídkách je z roku 2006.“
Na hodnocení toho, co ve svých knihách vykonal, je ještě brzo. Jeho smrt je příliš čerstvá. A přece si dovolím poznamenat, co pro mne znamená román Černý beran, který mně autora odhaluje tak, jak jsem ho znával v dětství.
Román je tvořen mozaikou kratších povídek. Z různých časových a místních vzdáleností se vztahují k vypravěčově strýci. Román je rozdělen do dvou částí: Den díkůvzdání a Všech svatých.
Vypravěč se nazývá František Josef, jeho strýc Bogomil. Po strýcově smrti se různé děje odvíjejí od jeho osoby. Především životy vypravěče a jeho družky. I život Bogomilovy první ženy Johany, ta zůstala v Čechách, kdežto Bogomil emigroval do Kanady, kde se podruhé oženil s Jennifer.
Obsah povídek je utkán z příběhů jedné rodiny. Tématem je předivo nejbližších lidských vztahů, otázek po Bohu, po smyslu vlastní existence, co autora určuje z jeho minulosti, co zbývá z tradice národní i evangelické, jak se křesťanství projevuje v životě, jenž vede, jak Bogomilův život poznamenává jeho nejbližší okolí, jak se k němu vztahují lidé z jeho blízkosti, jak se s ním vyrovnávají.
Tento román je sonda do nejvnitřnějších lidských otázek, na malém prostoru jde autor do hloubky. Tím, že se snaží položit si otázky prostě a pohybuje se v prostoru svých nejužších vztahů, má kniha i širší platnost. Je to svědectví o člověku, který se musí vyrovnat se svými pouty, se vztahem k sobě samému. Protože dává nahlédnout do sebe, dává čtenáři prostor, aby totéž udělal se svým vlastním životním příběhem. Právě v otázkách po konkrétní existenci se otevírá obecnější význam. Kdo jsem já, nenalhávám si něco o sobě, nepřehlížím právě to, co je mi nejblíže? Lidský úděl je dán právě tím intimním, tím co ho odlišuje od jiných. A zároveň v konkrétnosti svých vztahů jsme si tolik podobni.
Chci ti vrátit dluh. Kam ho vrátím? Tam, kde se dluhy vracejí. Bohu.
Jsem v Ostravě. Ve městě Jendy Balabána. Ale on tu není. Nechal město za sebou. Ale přesto tu jsem. Kde je on?
V Jendových knihách jsem si přečetl: „Do Ostravy se jede, jen když se musí…“ Mnohokrát mne Jenda i Daniel zvali. Ale přijel jsem, až když jsem musel. Na Jendův pohřeb. Pozdě.
A tak přemýšlím nad životem i smrtí. Jendovou, svou, různých našich mrtvých. I nad tím, co jsem od Jendy dostal. Třeba v jeho knihách:
Příběhy přejmenovaných osudů. Za každým údělem jméno. Jméno románové, povídkové. A přece jméno, v němž spočívá postava z masa a krve. Postava, kterou Jenda potkává. V těchto jménech žije svůj život. Žije, jak píše. Píše, jak žije. Nedává svým jménům vymyšlený smysl, jen příběh, který se odvíjí v jeho mysli. Smysl hledá u těchto jmen. Když ho nalézá, a i když nenalézá, sděluje se s námi o něj.
Žízeň. Zrána větší než zvečera. Po ženě, po dětech, po otci, matce. Po bratrovi, po přátelství, po životě, po Bohu, po paměti, po Pravdě. Jako laň, jako jelen.
Ti, kdo jdou po nás, jdou za námi? Za tím, za kým jdeme, i když se naše stopy mezi kamením ztrácí?
Scházíš nám. Scházíme ti.
Kde jsi? V Božím náručí, v Božích rukou. V plnosti. Tak věřil tvůj dědeček. V jistotě spočíváme. V ní jsme propojeni. Ani smrt, ani život, nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy.
Tam doma u tvého Boha se proč ztrácí v odpovědi, kterou už znáš. Nám však proč zůstává. Hledáme ho v našich životech.
Stáváš se nám výzvou: Pišme sami za sebe. To, že žijeme, ze slov i slova jsme. Tady a zde. Má to váhu. Platí to a zavazuje.
Tvoje věrnost Ostravě. Věrnost místu pokládá základy města víry. Temné nebe prosvětlují paprsky slunce.
Magické město vyhořelo. Jeho obyvatelé a duchové se přestěhovali do Ostravy. Až tam se zjeví duch sám.
Duch se zjeví. Možná právě tam, kde bychom to nejméně čekali. Na člověku, který patří do našeho života jako samozřejmost vzduchu, kterého se vždy znovu můžeme nadechnout. Jako samozřejmost času, který přichází.