Za Ivanem Jilemnickým

Číslo

(*23. května 1944  † 3. května 2012)

Ode dne svého pohřbu člověk zůstává ve světě svým vlivem. Bude působit tím, co zde zanechal. Stalo se mi to zřejmým, když jsem 8. května na sochařově pohřbu v Hořicích směl být jedním asi z dvou set smutečních hostů, kteří Ivana znali, obdivovali a měli ho za dlouhá léta rádi, cítil jsem čím dál neodbytněji, že v dalším trvání jeho plastik, v jejich budoucím údělu se bude odvíjet ještě jiný umělcův pozemský život nežli ten, který zde pohřbíváme s mrtvým tělem.

„Nebesa jsou nebesa Hospodinova, zemi pak dal synům lidským,“ kázal nad rakví známý evangelický farář našemu shromáždění. Země opravdu vypadala půvabně a žádoucně. Čerstvě zelené listí všude vyráželo v korunách nad pomníky, ptáci vesele šveholili, aniž mohli co vědět o smutku, do slov farářova kázání. Ano, řekl přesvědčivě všechno podstatné o křesťanské víře i naději. Otevřela se na chvíli v jeho zvěsti pro zesnulého i pro nás brána nebes, víra přinejmenším tuší svůj věčný Domov. Ale z druhé strany, my, „synové lidští“, se opět vracíme k této zemi. Doslova je zemi odevzdána tělesná schrána zemřelého, „prach prachu“, ale když uvažuji o dalším životě jeho díla, skličuje mne, že kterýkoli umělecký odkaz, co se týče jeho příštího živého působení, nemá nikdy, jak bychom si přáli, nesporně vyhráno.

Vím samozřejmě, že Ivanovo dílo zdaleka nebylo a patrně ještě dlouho nebude bez odezvy, že měl za život řadu důležitých výstav a že o něm s vysokým uznáním psalo i pronášelo proslovy několik jeho zasvěcených uměleckých kolegů a uměnovědných teoretiků. Ale stejně si říkám, zda jsme se nalézali v opravdu živé komunikaci s Ivanovým dílem, zda jsme je chápali z té perspektivy, jak si umělec sám přál.

Vždyť jemu nešlo jen o dosažení a předvedení ryze výtvarných kvalit, na které se ostatně v jeho případě mnohokrát upozorňovalo, ale i o sdělení závažných obsahů, jež do svých výtvorů vkládal. Říkal opakovaně, že socha musí „mít myšlenku“. Důležitým skoro klíčově byl u něho pro sochu teprve zamýšlenou název, jím často se dala do pohybu sochařova invence. Ať se to umělci dařilo více či méně, chtěl Jilemnický nám předat své „kamenné poselství“, jak zněl titul katalogu velké pražské výstavy k jeho padesátinám. Chtěl z tohoto hlediska skutečně, jak bylo právem připomenuto i nad jeho hrobem, svými sochami „kázat“.

Jmenujme za všechny plastiky biblického zaměření alespoň Sloup oblakový, Sloup ohnivý a Vyhnání z ráje. Mezi těmito látkami výslovně starozákonními nalezneme ovšem i témata obecnější, z nichž ať je uvedena aspoň Bouře, přímo symfonická báseň v kameni, umístěná nyní v parku Na vinici v Praze-Strašnicích, dále třímetrový pískovcový kolos neobyčejné vizionářské síly Jen vzlétnout, který se nalézá na jedné ze strání proslulých hořických sochařských sympózií.

Jsem jistě dalek toho, abych zde podával, třebaže stručně, nějaké „objektivní“ hodnocení Ivanova díla. To ostatně už po různu učinili a v nejbližší době prý učiní v připravované monografií o Jilemnickém profesionální kunsthistorici.

Chtěl bych těmito pár řádkami pouze vzdát osobní hold sochařově neobvyklé snaze „přimět kámen k řeči“, jak to jednou nazval podle Hanse Arpa. Čtenáře Bible hned napadne obrat „Budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ (Lk 19,40) Snad Ivan cítil něco z úpadku jazykové komunikace, z rostoucího nedorozumění všech se všemi. Celému světu navzdory tesal do kamene a řezal do dřeva své velké metafyzické obsahy, nebo zase i kámen a dřevo si o ně říkaly, ba mu je snad i napovídaly, a on je pomocí příslušných nástrojů nám vyjevil.

Než nechci se pouštět do příliš filosofujících úvah, abych Ivana, ano, nyní již jeho památku (tak se to říká), uctil. Raději vidím jeho samého, teď nejspíš jak kráčí ulicí se svým typickým, trochu židovským kloboukem, snad i úmyslně budí pozornost, velké dítě a umíněný rytíř, zase se mi vnutí již otřepaný obraz dona Quijota, ale ne, nechtějme tohoto muže za nikoho schovávat, zanechme o něm dobromyslných vtipů i slavnostních nadsázek, jedno však je nepochybné, že zkouší mezi vrstevníky nemožné, aby kámen nejen mluvil, ale i zpíval:„Krásná je modrá obloha.“ Takto nazval podle písně, kterou mu i hráli na pohřbu, poslední ze svých plastik. Hle, co všechno v kameni takto pojmenovaném sochařsky vyjevil: azur a nekonečno, radost a víru. Touhle radostí žil, když ji podával i předával v rytmech svého díla.

„Život? Život!“ Tak nazval svou výstavu v Hořicích před třemi lety, kde vystavil Otazník a Vykřičník, oba tyto znaky v ohromné velikosti, vyřezané v topolu. Vykřičník se podobal metanému blesku, byl natřen krutě rvavou červení. Ivan chtěl žít. Kdo by ne? Volal po životě a jako by chtěl praštit do té Zubaté. Ale Otazník dopadl mnohem jemněji, natřen šedomodře, měkce nejistý: „Co když je všecko jinak? Co když vítězí NEBE NAD NÁMI? Nad naší vášnivou žízní po životě, ale potom i nad naší smrtí?“ Také toto sdílel Ivan svými „obsahy“. Otazníky, v kterých se rozsvěcuje naděje…

A tak i když věřím, že jsi nyní, Ivane, po všem trápení u Pána, a přeji Ti to neskonalé bezpečí v Boží náruči, přesto Tě prosím, abys byl k tomu ještě i teď s námi bezpočtem svých fascinujících soch, kamenných i dřevěných, a takto vedl vedle nás i pro nás, ve svých pískovcích, opukách, dubech, topolech, hruškách i lipách ještě svůj druhý, a rád bych, aby o hodně delší život, než který Ti bylo souzeno na Zemi ukončit nedávno.