Poslední synod doporučil sborům Českobratrské církve evangelické, aby zvážily zkrácení názvu církve na „evangelická“. Také autoři Zásad ČCE (1968) uvažovali ve zcela jiných nábožensko-politických souřadnicích o možnosti, že bychom o sobě mluvili jako o evangelících, aniž by muselo být českobratrství vymazáno z názvu. Není úplně jasné, proč synodálové chtějí debatu rozpoutat. Jde-li jim jen o pouhé zkrácení názvu, jde o nedorozumění. Pokud vyzývají k debatě o identitě církve, měli také naznačit, co je na českobratrské spiritualitě tak zneklidňuje, v čem se jim jeví nedostatečná či málo evangelická.
Českobratrská spiritualita existuje
a dle mého přesvědčení prokázala v průběhu staletí schopnost vstřebávat z biblické zvěsti nové interpretačně-vyznavačské impulsy. Pravidelně se věřící nechávali inspirovat biblickými texty (Hesla Jednoty a Písmákův deník) a zpěvem se připojovali k lidské odpovědi na prorockou i evangelijní zvěst. Duchovní písně se staly neodmyslitelnou součástí osobní spirituality i společné bohoslužby. Stále nové edice zpěvníků v průběhu staletí svědčí o zájmu navazovat na starověké (žalmy), středověké (Hus + Radujme se vždy společně aj.), Jednoty bratrské (Lukáš, Augusta, Komenský), reformační (Luther, Třanovský aj.), pietistické (Gerhardt), barokní (v. Michna z Otradovic), probuzenecké (anglické i německé), prorocké (Rejchrt, Karásek), eucharistické (Ebenova Truvérská mše) i spirituály (Jednou budem dál atd.). Struktura zpěvníků odrážela opakovaný zájem českobratrské spirituality o písňová vyznání našich předchůdců ve víře a zároveň otevřenost a vyjadřovala toleranci k novým vyznáním jiných denominací – přebíráním některých jejich písní. Tak činila již Jednota bratrská zákona Kristova, když na rozdíl od reformace takzvaně světové neanatematizovala (neproklínala) některé články jiných konfesí.
Česká reformační katechetika (Hus, Lukáš Pražský, Komenský) vyzývala ke katechezi alespoň minimálně přiměřené schopnostem dětí (memorování heidelberského katechismu do poloviny 20. století byla katechetika dětem nepřiměřená). Není samozřejmě možné memorovat katechismy českých reformátorů, ale naše dnešní katechetické příručky dosvědčují, že metodologicky jdou podobným směrem, který naznačila česká reformační katechetika.
Jestliže se dnes stávají mezi evangelíky populární exercicie různého druhu (třeba i protireformačních autorů), pak je dobré dohlédnout ještě dál, třeba až k Husovi, který byl velmi kritický jak vůči spiritualitě poutnické, tak vůči pověrečné, která se znovu začíná šířit v podobě důvěry v magické či jiné praktiky. Hus tehdy vytvářel svébytnou a racionální spiritualitu, jejíž některé prvky jsou základem českobratrské spirituality dodnes.
Nemyslím, že by českobratrská církev procházela krizí identity, aby musela znovu budovat svá základní zaměření – její zpěvníky svědčí o rozkvětu spirituality a nikoli o krizi. Písně se stávají katechetikou pro děti, mládež i dospělé. Tak je tomu již od Husa. Někteří jeho následovníci uzpůsobili své chápání zákona božího (tj. učení, tj. tóry) jeho záměru a přetransformováním mešní bohoslužby vytvořili novou spiritualitu i liturgii, jejichž základní rysy držíme dodnes.
Má-li se vést o něčem debata,
pak o naší otevřenosti vůči jiným náboženstvím. Zcela jistě o tom, zda nejsme v pokušení považovat naše evropské církve za správně ortodoxní, popř. zda se nábožensky dosti namyšleně nepovažujeme za „vyvolené“. tj. mravně, intelektuálně i civilizačně na vyšší úrovni, než jsou náboženská společenství orientální či africká. Měli bychom tak jako evangelista Matouš debatovat o tom, že všechny národy a náboženství mají dispozice k tomu, aby rozvíjely diakonii (charitu), a proto jsou i příslušníci jiných náboženství nazváni spravedlivými (Mt 25,31–46).
Vzpomínání na podíl křesťanů na aktivitách Charty 77 ukazuje, že se na nich z protestantského živlu podíleli zejména českobratrští evangelíci, kteří své společenské aktivity považovali za legitimní součást své spirituality. V českobratrské i husitské tradici má starost o věci veřejné vícero zastánců. Jan Hus v dopise z 21. 6. 1415 vyzývá k nábožensko-občanské neposlušnosti zákona kostnického koncilu, který zakázal podávat kalich laikům. A v Praze ho poslechli. Božena Komárková využila argumentů Calvina a Bezy v případě práva na nenásilný odpor nejen v dopise Difficile est…, ale již v Zásadách ČCE (1968, s. 89). V jiných spisech upozornila na náboženskou legitimitu zápasu českých pánů o Rudolfův Majestát, který přiznával náboženskou svobodu svobodným i poddaným. Konfederace stavů zemí Koruny české z 31. 7. 1619 zahrnovala do sebe Rudolfův majestát i svobodu pro římsko-katolickou konfesi – což by měla zaregistrovat hlavně nově zřízená ekumenická komise, která bude bádat o 17. století a bude prý mýtit mýty na všech stranách. Sociálně-prorocké písní ve zpěvníku Svítá od Miloše Rejchrta, Svatopluka Karáska, Bohdana Pivoňky, Pavla Dvořáčka, Štěpána Hájka, Zdeňka Šorma aj. tedy nejsou anomálií, ale náleží k českobratrské spiritualitě.
Nikoli církev, ale společnost je v krizi.
Synodálové to rozpoznali velmi dobře, a proto řekli své Slovo synodu k volbám, kterým vyzvali k odpovědnosti, ač jejich poselství mělo být ještě konkrétnější. Alespoň tak jasné, jako je poselství Synod svému národu z 21. 2. 1969. Synodálové tehdy projevili starost o československou společnost. Trápilo je, že se skutečnosti nenazývají pravými jmény, a připomenuli, že okupaci ruskými a dalšími sousedními národy nelze s komunistickými sdělovacími prostředky nazývat bratrskou pomocí. „Církev nemůže jednat jinak, než nést poselství Kristova smíření vůči všem lidem, nevyjímaje lid národů pěti zemí. Smíření je však možné jen v pravdě a svobodném a rovnoprávném rozhovoru o ní.“ V kontextu tehdejšího provolání synodu pak možná lépe rozumíme prosbě o k Duchu svatému, aby přišel a změnil nás: „…probuď svědomí otupené, sbližuj národy, zavěj a přiveď zotročené v říši svobody.“ Prorocká píseň se tu připojila k synodálnímu odmítání státně-politických snah o rozložení vnitřní pravdivosti člověka i snah rozvrátit svědomí a podkopat mír mezi národy.
Poslední synod se tedy přiznal k demokratickým principům. Je to důležité, protože společnost je skutečně v krizi. Příliš mnoho politických nevzdělanců uvažuje, jak demokracii učinit funkční pomocí zrušení senátu, hejtmanství nebo přímou volbou starosty. Opraváři demokracie přitom neumí správně brzdit politicko-hospodářskou moc, jejich samosprávné ideje se navíc už víckrát neosvědčily. Jde o diletantské neumětelství politiků, kteří si myslí, že bez filosofického a politologického vzdělání lze dobře řídit společnost, protože stát je něco jako podnik, firma. Synod trochu rozpačitě, ale přece zareagoval a přispěl k utvrzení právního státu a tak i právních jistot evropského společenství.
Mezinárodní souvislosti provolání
Iniciativu synodálů je třeba vidět i v mezinárodních souvislostech – jde o podporu právního státu a podporu demokracie v mezinárodním společenství. Evropská unie spojuje rivaly, kteří spolu po dlouhá staletí válčili a nyní usilují o spolupráci. Zatím ano, a to je skutečně úspěch. Nejde o spásonosné řešení bez chyb a nedokonalostí. Běží spíše o hledání a podporu nenásilně-správních smluv a mezinárodního řádu, který nepovažuje násilné řešení za civilizačně únosné. Mnozí evropští politici nevyznávají doktrínu o nutném střetu civilizací. Myslitelé jako Hans Küng nebo Jonathan Sacks hovoří o rozhovoru civilizací a možném Světovém étosu či o Důstojnosti v rozdílnosti. Protestanté zatím spíše koktají a zapomínají na jasné hlasy afroameričanů, jako byl Martin Luther King, který snil o bratrství mezi národy a lidských právech pro každého. Poslední synod snad českobratrským evangelíkům jasně naznačil, že starost o tento svět je také naší starostí. Na celou jim známou civilizaci mysleli již starověcí proroci, když Egypťany, Assyřany i Izraelce považovali za schopné nakonec řešit vše smírem a dohodami (Iz 19,19–25). Nebyli naivní. Podobně nebyl naivní Ježíš z Nazareta: Když vysílá své učedníky do celého světa, neposílá je s královským žezlem a vojenským či popravčím mečem, ale posílá je vyučovat jeho zvěsti o míru v duši jedince i smíru společenském. To tedy je základ českobratrské spirituality, o tom zpívají písně starověké i novověké. Na rozdíl od teologických tlustospisů tato melodická svědectví věřící znají a zpívají je – nechají se vést jejich nadějí. A někdy zpívají i navzdory teologickému koktání těch, kteří si vystačí se svou teologickou řečí – ptydepe, řekl by Václav Havel – vězeň svědomí, dramatik a zastánce věcí veřejných i náboženských.
Slovo synodu k volbám, přijaté 20. 5. 2017 najdete např na http://synodcce.cz/slovo-synodu-k-volbam/