Převážně na archivních materiálech, v prvé řadě z fondu Sekretariátu pro věci církevní, postavil Jaroslav Cuhra svou studii Církevní politika KSČ a státu v letech 1969–1972.
Z výkladu je patrné, že v lednu i únoru 1968 jela mašinérie KSČ a jí řízených státních institucí ve vyjetých kolejích. Nové impulsy přišly z druhé strany. A opět ne z oficiálních vedení církví, ale, konkrétně, ze Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, jenž svým dopisem předsednictvu Národního shromáždění 8. 2. 1968 jako první (s. 13) zareagoval na novou situaci – jeden z momentů svědčících, že obrodný proces roku 1968 byl nesen úsilím o čs. demokracii zdola.
21. března rezignovalo představenstvo Mírového hnutí katolického duchovenstva, jehož jménem ještě 4. 3. J. Plojhar upozorňoval ministra kultury, jímž nebyl nikdo jiný, než hrdina smutné postavy bratrské pomoci z noci na 21. srpen, Karel Hoffman, na nebezpečné snahy věřících, aby státní správa začala jednat s biskupy. (s. 14) Téhož dne Literární listy uveřejnily otevřený dopis A. Dubčekovi od 83 katolíků vězněných pro víru a nyní se hlásících k dialogu mezi marxismem a křesťanstvím, jejž považují za naději pro lidstvo i pro budoucnost naší republiky. (s. 14) A ještě toho dne Předsednictvo ÚV KSČ projednalo materiál k církevní politice z pera Josefa Špačka.
25. 3. vystřídala Erika Kadlecová vedoucího Státního sekretariátu dr. Karla Hrůzu, ale teprve 16. 7. PÚV KSČ schválilo novou koncepci církevní politiky, s tím, že věřící mají právo vyslovovat se ke všem základním otázkám socialismu. (s. 17) 1. 8. dostal biskup Trochta souhlas k návratu do své litoměřické diecése.
Autor konstatuje shodu státních a církevních reakcí na sovětskou okupaci, při čemž výzva Sekretariátu pro věci církevní emotivností však překonala asi všechna církevní provolání. (s. 23) Na zasedání KMK v Massy v říjnu 1968 J. L. Hromádka znovu přečetl svůj dopis Červoněnkovi a podrobil dosavadní práci KMK kritice.
Na synodu ČCE v únoru 1969 shrnul mluvčí Sekretariátu výsledky na poli vztahů státu a církví: Byl zrušen nepsaný numerus clausus na theologických fakultách, nová úprava výuky náboženství dává církvi nerušené možnosti svého vlivu… náklady periodického tisku církví se řídí podle zájmu odběratelů… byla rehabilitována řada katolických biskupů,.. probíhá revise procesů z padesátých let, … byla provedena novelisace udělování státních souhlasů… povolena činnost řecko katolické církve, ustavena pobočka theologické fakulty v Olomouci.. (s. 24)
Po Husákově dubnovém puči 1969 podrobili v červenci krajští církevní tajemníci dubčekovskou církevní politiku kritice a Eriku Kadlecovou opět vystřídal Hrůza. Nicméně staronoví mocipáni měli se svým lidem starostí nad hlavu. Teprve 22. 5. 1970 se formulovala normalisační politika na úseku církví s tím, že jako nejnebezpečnější se jevil vývoj v ČCE (s. 32), jež zřejmě kladla největší odpor. Autor soudí, že příčinou nebylo větší prožívání evangelia a Kristova učení, (s. 45) ale presbyterní tradice s hluboce zažitými demokratickými prvky. (s. 46) Zde položme otázku: jde o historikovo nepochopení podstaty věci, že totiž presbyterní zřízení je právě důsledkem prožívání evangelia, nebo o jeho vystižení skutečnosti, že pro české evangelíky je presbyterní zřízení již jen tradicí danou formou, s centrem jejich víry jen volně spojenou?
Na dvou příkladech můžeme sledovat meze historika, který zůstává u archivních pramenů, byť klíčových institucí, a drží se svého tématu, které však, chtěnechtě, má širší souvislosti. Citovaná uznalá slova na adresu ČCE přece jen vlastní význam daných událostí nevyčerpávají. Nešlo jen o vztahy církví a státu, nýbrž o pokračování zápasu o čs. demokracii a v případě synodu z října 1971 o poslední veřejný projev u nás v tomto směru.
Studie dále sleduje normalisační taktiku až k obecnému konstatování, že od počátku roku 1972 se státní správě konečně dařilo vrážet klín mezi již ne zcela jednotné vedení ČCE a aktivní představitele „nové orientace“. oficiální podporu církve. (s. 51)
To je přesné vystižení vývoje. Oč zřetelnější však, než tento soud na obecné rovině, se při pohledu zevnitř ukáže konkrétní počin, dopis Synodní rady do sborů z 11. 2. 1972, jímž se vedení ČCE presentovalo před státní správou jako poslušný vykonavatel jejích pokynů a před členy církve jako hlasatel nepatřičnosti kroků, jež by mohly vzbudit nelibost této správy.
Pokud jde o katolíky, čteme: Relativní svoboda za pražského jara znamenala pro katolickou církev asi nejvíce ze všech církví. Naplno se pokusila využít všech možností, které se nabídly.. (s. 37) StB 18. 11. 1971 konstatovala, že katolická církev je… v získávání mládeže nejaktivnější. (s. 61)
Tolik, zdaleka ne vyčerpávající, pohled na Cuhrův nástin událostí. Výslovně se autor vzdává problematiky sítě agentů StB, jež byla zřetelně úspěšnější, než církve dodnes připouštějí. (s. 99) Oprávněně pokládá toto téma nezvládnutelné bez zahrnutí osobních svědectví členů církví, kteří se s represivním aparátem dostali do konfliktu. (s. 98)
Studie, byť se v podstatě drží vymezeného časového úseku, míří pochopitelně k dalším peripetiím. Čtenář může přemýšlet, co z probíraných jevů ovlivnilo vyústění diktatury a polistopadový vývoj. Má k disposici práci rozsahem nezatěžující, s odpovídající strukturou a živou dikcí, věrně informující o zvolené výseči mnohem širší skutečnosti.
Jaroslav Cuhra
Církevní politika KSČ a státu v letech 1969–1972
Vydal ÚSD AV ČR, Praha 1999