Vyprávění o cizince Rút na Vysočině

Číslo

Setkávání Čechů a Francouzů nad Biblí má už svou tradici. Organizujeme je ve dvouletých intervalech od roku 1990. Prvním podnětem, na který se pak s nadšením navazovalo, byla ještě před převratem iniciativa Češky z Aixen-Provence Věry Fichantové, rozené Slámové: na setkávání v Pomeyrolu, kterým bychom asi říkali biblické kurzy, začaly být na konci 80. let zvány evangeličky z Československa. (Pomeyrol je místo v Provenci, kde sídlí sestry protestantského řádu velmi blízkého řádu známějšímu, ale nikoli významnějšímu, řádu bratří z Taizé.) Postupně biblická animace nacházela u nás další zájemce a synodní rada ČCE vydala sešit metodických návodů přeložený z francouzštiny. My, kdo jsme zažili biblické kurzy vedené Karlem Trusinou a dalšími, nemáme dojem, že jde o něco převratného. Studium bible ve skupinách, které je živé a demokratické, nepotlačuje názory laiků a klade důraz na aktualizaci a na aplikaci v mezilidských vztazích, v současné společnosti, to přece známe. I známé věci však vnímáme jinak, odehrávají-li se v méně obvyklém kontextu, a tím pro nás bezesporu je přítomnost francouzských přátel, většinou členů Francouzské reformované církve. Vždy mezi nimi převažovaly starší ženy a nepřestane nás překvapovat, jak jsou přirozené, temperamentní, zvídavé a odolné. Vymýšlejí si věci, které bychom čekali spíše na nějaké akci pro mládež. Protože animace znamená oživení, neváhají inspirovány biblickými texty hrát divadlo, vymýšlet písničky, používat loutky.

Po těch zhruba patnácti letech už je možno bilancovat, a tu musím zdůraznit, že veškeré biblické programy se vyznačovaly vynikající úrovní přípravy. Nejprve to byla biblistka Christiane Dieterlé, v poslední době s námi pracuje Nicole Fabre. Jejich práce je postavena na povzbuzování účastníků ke spolupráci. Začíná se otázkami, na které navazují další, horizont úvah se rozšiřuje, nebo naopak se soustředíme na jednotlivost, která přitahuje pozornost všech, každý dokáže k ní něco sdělit, a na závěr, kterému jsme si zvykli říkat synthese, dospíváme k poznatkům, ke kterým jsme skutečně dospěli, není to tak, že by nám je teologicky vzdělaná osoba sdělila, nadiktovala.

Poslední setkání proběhlo v říjnu ve Třech Studních na Vysočině a studovali jsme společně knihu Rút.

Monika Žárská

 

Nicole Fabre studovala v letech 1973–1978 teologii ve Štrasburku. Potom byla farářkou v Marseille. 16 let působila v komunitě Chemin Neuf. Nyní už 8 let pracuje jako biblistka v regionu CentreAlpesRhône (okolí Lyonu). Je matkou pěti dětí.

V 80. letech bylo v našem regionu vyčleněno místo biblisty, faráře pro biblickou animaci. Ukázalo se totiž, že stále více lidí ve sborech přestává mít zájem o biblické hodiny a sami se věnují četbě Písma zřídka. Avšak čerpat v soukromí i ve skupinách z četby biblických textů, to je přece nenahraditelným základem života církve. a tak si biblická animace dává za úkol aktivizovat nás jako čtenáře Písma. Nejde už o jen o to, že si vyslechneme komentář, který připravil farář, teolog, chceme se odvážit číst biblické texty ve skupině a aktivně. Biblisté k tomu připravují východiska, často ve formě otázek, ale může se to dít různě. Jde o to, abychom se učili, každý zvlášť i celá skupina, skutečně naslouchat textu, vnímat, jakým způsobem se vyjadřuje, co zdůrazňuje a o čem se naopak snaží pomlčet… To nám umožní, abychom se opět naučili nelitovat času při čtení textu. Často totiž čteme moc rychle! Účastní-li se četby několik lidí, nedovolí to jednotlivci, aby zabloudil při přemítání o smyslu, který v textu ani není, a také to pomáhá otevřít, rozkrýt místa, kterým by člověk nevěnoval pozornost, kdyby byl sám. Dbáme také o to, aby se text dostal do rozhovoru s naším současným životem, a pokud skupina skutečně naslouchala, není to vůbec obtížné. Děje se to vše proto, abychom opět dokázali vychutnat četbu Bible, která vyživuje naši víru, naši schopnost rozlišovat, náš každodenní život.

Tentokrát jsme se rozhodli po šest dní číst knihu Rút a naslouchat tomu, co nám může povědět o věrnosti. Předkládám několik silných úvah o věrnosti, k nimž jsme při naší četbě dospěli.

Věrnost a zákon

+ Věrnost je cesta, která se vytyčuje postupně. Je to postoj vytvářený okamžiky, kdy tápeme, a okamžiky, kdy vidíme jasněji. Je nalézána a prohlubována zejména v extrémních situacích. Je zvlášť nesnadná tehdy, jeli nutné nacházet výjimečné cesty.

+ Být věrný… kde to vlastně začíná? Je to vnitřní postoj? Je to vnější postoj? Ezdráš a Nehemiáš v době, kdy došlo k definitivní redakci knihy Rút, farizeové v době Ježíšově reprezentují pozici, která nechce mezi těmito dvěma aspekty rozlišovat: je podle nich nutno se konečně už zcela oddělit od všeho, co je nečisté (pro Ezdráše a Nehemiáše to byly zejména ženy cizinky), a to proto, aby byla v každodenním životě dosvědčena Boží svatost. Ale také žít v hluboké poslušnosti zákona. Jenže lpění na vnější znacích oddělení v zájmu věrnosti, to znamená vytvářet oddělenost mezi lidmi a tedy hierarchii. Stává se z něj tedy něco nebezpečného. Na druhé straně věrnost pouze vnitřní, které se nedaří vyústit do skutků, není skutečnou věrností. Kniha Rút je krásná tím, jak připomíná, že není jediná a pevně ustanovená cesta, jak být věrný. Je nesprávné přisuzovat někomu velice zbožnému opravdovou věrnost, a někomu, kdo se neprojevuje zbožně, podsouvat nevěrnost. Dále je kniha Rút zároveň apelem na všechny, aby se obrátili, a zároveň vyjádřením jistoty, že všichni jsou toho obrácení schopni, pohané i Židé.

Co může věrnost změnit?

+ Věrnost je schopnost něco změnit (povšimněte si, jak je v textu důležité hebrejské sloveso „obrátit se“). Může nás přivést k tomu, abychom zvládli náhlé a někdy bolestné rozloučení (francouzské rupture znamená doslova roztržku – pozn. ) s tím, co bylo vždycky předtím. Může to totiž být právě taková roztržka, která posouvá život dopředu a posouvá dopředu opravdovou poslušnost Hospodinu.

+ Věrnost vyžaduje změnu, obrácení našeho pohledu novým směrem. Být věrný znamená umět se podívat na druhého člověka, na druhé věci, pohledem, který ho umí poznat (dejte pozor na slovo „poznat“, má v příběhu Rút svůj smysl). Dospíváme k tomu, že se učíme obrátit svůj pohled na ty, od nichž nikdo nic nečeká. Noemi nemohla nic očekávat od Rút, vždyť Moábky byly v Izraeli v pohrdání. Bóz se uměl podívat jinak. Všechny příběhy o setkání s Ježíšem hovoří o síle jeho pohledu, ať už šlo o hříšníky nebo farizeje. Je to „pohled, který doufá“, řekl jeden francouzský kněz o Rembrandtově obrazu o návratu marnotratného syna. Je to pohled, který bere druhého vážně a který i na něm nechává spočinout pohled Hospodinův.

+ Jde-li o věrnost, je důležité rozlišovat, co je v zákoně, v tradici na prvním místě. Jaká je věrnost vztahující se k zákonu, k našim zákonům ve společnosti, našim zákonům v církvi, psaným i nepsaným. Myslím, že je tu zároveň zdůrazněna otázka věrnosti našim kořenům, našim dějinám. Ve Starém zákoně jsou dějiny lidu a zákona sloučeny v pěti prvních knihách tvořících tóru. Už dlouho si Židé kladou otázku: Které je první přikázání? (Podívejte se, kolikrát je tato otázka položena v evangeliích.) Co dává smysl a život celému souboru tradice nebo souboru zákonů? Jsou věrnosti, které jsou sterilní, například věrnost Orpy (kap. 1), ta je věrná své historii, svému lidu, ale nic to nezmění na běhu událostí. Věrnost zastánce (příbuzného) ve 4. kapitole je poslušna zákona bez uvažování a zejména bez uvažování o výjimečné situaci. Taková poslušnost by vedla k zániku Elimelekova rodu. Proto mluvím o věrnostech, které vnášejí do dějin sterilnost.

Kniha Rút dává novou hodnotu věrnosti, která slouží životu, která slouží tomu, co život nejnaléhavěji potřebuje. Na první místo se dostává život druhého člověka, možná i velice odlišného. Jako bychom tu slyšeli, co pověděl Ježíš o uzdravování v sobotu.

Vedle toho, že hovoří o naléhavosti, hovoří kniha Rút o dobrotě, o milosrdenství. Hebrejština má dvě slova pro věrnost. Slovo, z něhož vzniklo naše „amen“ a které znamená něco pevného, stabilního, v knize Rút se však nepoužívá. Nacházíme tu jiné slovo „chesed“, které se překládá jako dobrota, milosrdenství, láska a také věrnost. Příběh Rút dospívá k usmíření. To je další důležitý pojem pro naši dobu. Věrnost je tu schopností přenést se přes závažný rozpor, roztržku, dál pracovat na vztahu, i když došlo k vážným nehodám a neshodám. Knihou prosvítá i myšlenka usmíření mezi Izraelem a Moábem, mezi Abrahamem a Lotem.

Život, milosrdenství, spása, usmíření společně představují klíč k tomu, jak zachovávat zákon a navrátit mu smysl.

+ Štědrost a hojnost, nadbytek. Věrnost v knize Rút přesahuje literu textů, přesahuje to, co se považuje za obvyklé a normální. Velice mě zasáhlo svědectví Věry.

[Věry Roubalové. Napadlo nás, že oživit biblické vyprávění o cizince Rút mohou nejlépe právě cizinky. Věra Roubalová z Poradny pro uprchlíky za námi na jeden večer přijela se dvěma ženami, jedna je z Afghánistánu a jedna z Běloruska. Vyprávěly své příběhy útěku a drobných i větších pokoření při procedurách spojených s žádostí o azyl, vyjádřily vděčnost, že zde po nich nikdo nestřílí, nežádá si jejich uvěznění či smrt, a zároveň touhu, aby mohly účinněji rozhodovat o budoucnosti své i svých dětí. Pozn. mž]

Řekla, že si prodělala chvíle deprese, trápilo ji, že sice pracuje s uprchlíky, ale nemůže zásadně změnit jejich osud. Potom pochopila, že je její místo mezi nimi prostě proto, aby přinášela do nudy a otupělosti trochu života, to stačí. Naše společnosti nepochybně mají obrovskou potřebu právě takové „neziskové“ věrnosti, která je štědrá a zadarmo, objevuje jedinečný smysl života. To je to navíc, co se nepočítá, co svědčí o věrnosti životu druhého člověka, životu společnosti… Rút jedná štědře a bez kalkulu. Svým přimknutím k tchyni se ocitá v nebezpečí, že spolu sní zemře. Je to věrnost, která je sto překlenout období, kdy všechno jako by bylo ztraceno, bez vyhlídek do budoucnosti.

+Věrnost se nepoměřuje sama sebou. Vytváří se ve vztahu k druhému, ve vztahu k Bohu. Jde o život v závislosti jedněch na druhých. V knize je přítomna neobyčejně hluboká spojitost mezi věrností a přimknutím (další velmi důležité slovo textu knihy Rút). Opravdová věrnost nechává místo pro druhého, pro Boha. Díky tomu je možné odvážit se riskovat. Ve věrnosti se můžeme vydat na cesty, které ještě nikdo nevyzkoušel. Získáme dar kreativity, každý „přiloží svůj kámen“ ke společnému dílu. Věrnost nebuduje osobní dějiny, ale dějiny lidu, společnosti. Není to jen moje věrnost, ale naše věrnost.

A co ovoce?

+ Opravdová věrnost je nakažlivá. Tím, jak se s rozhodností a definitivně přimkla ke své tchyni, Rút vyvolá osvícenou věrnost i v Bózovi, nejprve ve vztahu k Noemi a pak k Rút, s níž naváže úzký tajný vztah. Věrnost Bóze a Rút zas vyvolá reakci Noemi, která se odváží uvěřit, že je možné na Rút aplikovat právo příbuznosti, a učiní, co je potřeba. Je to reakce, která vyvolá další projev věrnosti, opět od Bóze a tentokrát za dne a na veřejnosti. Jeho vlastní věrnost, která se projeví sňatkem, který by s ženou cizinkou (a ke všemu Moábkou) jinak nebyl možný, přivodí proměnu celého lidu: I ten bude proměněn, bude schopen nahlédnout, že přijetí Rút neodporuje opravdové věrnosti smlouvě s Hospodinem. a to se mocně projeví na mesiášské rodové linii a na budoucnosti Izraele i budoucnosti pohanů. Nikdy nemůžeme dopředu vědět, jaké budou důsledky věrnosti, která se zdá nepatrná a nevýznamná.

+ Věrnost vypovídá o pravé tváři Boží. Tím bych byla mohla začít, ale kniha Rút mě nutí to konstatovat na závěr. Je to tvář Boha, který jedná uprostřed našich neposlušností a nevěrností. Noemi vnímala Boha jako toho, kdo potrestal Elimeleka tím, že nechal zaniknout jeho potomstvo. Díky postoji Rút a později i Bóze zjistí, že Bůh zůstal jejímu muži věrný: je skutečným zastáncem (u kralických příbuzným) živých i mrtvých, Izraele i cizích národů. Slovo zastánce můžeme přeložit jako vykupitel. Je to nádherné slovo, jehož význam se nám poněkud vytratil. Bůh je nejbližší příbuzný každého člověka. Je tím, kdo ručí za budoucnost a život světa. Jeho věrnost má pokračování, i uprostřed našich nevěrností a zrad. Je tím, kdo je ochoten se „obětovat“, obětovat svou čest pro osvobození člověka. Jméno dítěte, které bylo dáno, Obéd, znamená služebník. Svědčí o tom, že mesiášská rodová linie je opět navázána. Krátce před tím, než tento příběh dostal definitivní písemnou podobu, hovořil Izajáš o mesiáši jako služebníku, služebníku Hospodinovu. Věrnost Rút, věrnost Bóze otevírají celou tuto perspektivu spolu. a není bez významu, že se dítě zrodí právě z věrného Žida a z pohanky.