Křesťanský teolog Hans Küng je jedním z architektů II. vatikánského koncilu. Progresivní část katolické církve začala v 60. letech minulého století reformovat staletou instituci a poznenáhlu přibližovat k demokratickým principům moderního světa (aggiornamento). Římská církev se začala přibližovat k protestantsko-kongregacionalistické odpovědnosti jednotlivých regionů a místních sborů církve. Proto Hans Küng svou disertační práci věnoval teologickému myšlení protestantského teologa Karla Bartha, zejména jeho nauce o církvi.
Podle Künga katoličtí reformátoři začali prohrávat zápas o proměnu instituční církve hned s počátkem pontifikátu Pavla VI., který přibrzdil reformní snahy, a Jan Pavel II. v brzdění pokračoval a nakonec instituční přerod zastavil docela. Pro Künga to znamenalo mimo jiné, že byl zbaven kanonické profesorské mise. Nesměl již vyučovat katolické studenty. Navíc oficiální reprezentativní díla, hodnotící II. vatikánský koncil, zcela pominula Küngovo jméno. Dějiny katolické církve byly přepsány, Küng byl vymazán z její paměti.
Ve Vybojované svobodě, stejně jako ve výše publikovaném rozhovoru, Küng naprosto přesně ví, že reforma se může zdařit jedině za předpokladu, že se přestrukturuje papežova církevní moc zákonodárná, výkonná, soudní i monetární. Vláda neomylného papeže se musí rozložit do více segmentů moci. Nejlépe do velmi širokého kolegia, které bude reprezentovat a respektovat vůli jednotlivých regionů. Nemá-li být kritika papeže Františka laciná (V. Klaus a další), měla by se pro jeho kritiky stát směrodatnou Küngova vize a měli by si všímat, jak dalece jde František cestou dělby a omezování papežské moci ve prospěch druhých. František se musí stát chudý ve sféře moci.
Bez dělby moci všechna vstřícná a sympatická gesta včetně umývání nohou delikventům vyšumí do ztracena. Dobré pokusy splasknou jako bublina, pokud jeho aktivity nepovedou k přestrukturování ústředí církve. Církev potřebuje decentralizovat právě rozvinutím moci jednotlivých farností a regionů, jejichž někteří zástupci se pak stanou členy širokého kolegia, asi tak jako volení zástupci do protestantských synodů. A samotné regiony budou odpovědné za sebe sama hospodářsky i dogmaticky, tak jako v protestantských sborech je za hospodářskou i liturgickou tvář sboru odpovědné staršovstvo sboru, nikoli seniorát či ústředí.
Benedikt XVI. zůstal u monarchického typu vedení církve. Církev reprezentoval, ale příliš nepomohl tomu, aby věrohodně sloužila světu v konkrétních regionech. Na návštěvách pouze hasil požár nejhorších skandálů, nicméně ho neuhasil. Ponížení a zneužití mohli pochopit obecné omluvy jako další reklamní trik velké organizace, která sice mluví o smíření, ale nečiní konkrétní kroky k nápravě uvnitř církve.
Hans Küng nepomlouvá. Organizační chybu ve vedení církve do jisté míry podobnou ve Vybojované svobodě vyčítá i vizionářskému papeži Janu XXVIII. Konkrétně, že po vyhlášení reformních encyklik nezačal s instituční přestavbou církevního ústředí a neprovedl aggiornamento (přizpůsobení světu a tedy světským demokratickým principům) v rovině instituční, ač ve svých encyklikách přijímá, byť s některými výhradami, americkou kontraktualistickou tradici.
Hans Küng je v Evropě jedním z posledních katolických Mohykánů, kteří stále neústupně rozvíjejí myšlenku aggiornamenta – v náboženské doktríně i nábožensko-politické rovině. Proto usiluje o mezináboženský dialog, který vede nejen představitele, ale též jednotlivé věřící různých náboženství ke konkrétním společenským krokům, jak bylo deklarováno v Chicagu 1993 či Melbourne 2009.
Hans Küng mezináboženským dialogem pokračuje v hledání spravedlnosti a rovnosti v církvi i mimo církev. Tak o tom snil papež Jan XXIII., když rozvinul novou nauku o přirozenosti přírody i člověka a celého lidského společenství. Spravedlnost a stejnou důstojnost lze pak zažít uvnitř církví i mimo ně. Otevřený koncept spravedlnosti a církve dovoluje pochopit, proč Hans Küng o sobě hovoří jako o evangelíkovi uvnitř římsko-katolické církve, aniž by tím chtěl protestantům nějak nadbíhat. Sám připomíná, že se přidává k podobně smýšlejícím kněžím, filosofům a umělcům, kteří si vybojovali svobodu uvnitř římské církve. Vzorem mu je renesanční umělec Michelangelo Buonarroti. Tito odvážní a svobodní lidé chtěli setrvat mezi katolíky a smýšlet evangelicky o církvi i společnosti.
Úsilí o odpovědné žití před tváří boží má tedy dlouhou tradici mezi vzdělanci a umělci v Evropě, a nejsou to jen valdenští a husité a jejich následovníci: Blahoslav, Komenský, T. G. Masaryk a další. Skutečně to není až záležitost dnešních dní, ač právě o ony dnešní jde nejvíce.
P. S. Václav Bělohradský (Mezisvěty & mezi světy – 2013) se velmi mýlí, tvrdí-li, že v české kotlině nejsme vůbec v ničem ohromní. On je nábožensky nemuzikální člověk. Nemá sluch, ani oči, aby viděl ohromný pramen svobody, který tryská z náboženství. Nevidí vybojovanou svobodu, která se otevírá před každým, kdo se jen trochu pokusí porozumět pojetí společnosti, církve a církví, demokratické spravedlnosti, např. v podání Hanse Künga.
Hans Küng: Vybojovaná svoboda: vzpomínky. Přel. Šárka Blažková a Jiří Blažek. Bergman, Praha, 2011