Výpravčí se protlačil uličkou vagónu a našel si volné místo u okna. Chtěl být ještě chvíli sám a trochu přemýšlet. Všechno se událo tak rychle…
Vlak vlastně takhle skoro neznal. Stával přece vždycky venku, červenou čepici na hlavě, vlaky před ním zastavovaly, nebo ho aspoň zdravily, vždycky věděl, kam vlak jede, byl hrdý na to, že dokázal odříkat všechny zastávky až do Prahy nebo do Brna. Mezi naším nádražím a pražským jsou přesně tyhle zastávky.
Ale teď sedí uvnitř a nedokáže ani říct, kde je. „Vlak do Betléma,“ říkali. Copak by mohl vědět přes co jede? Kolik zastávek ještě zbývá? Kolik zastávek ještě odděluje tenhle vlak od cíle? Co je mezi tímhle vlakem a Betlémem?
Vlak jel dál a dál, ale výpravčí si přesto připadal tak – dobře. Jako by byl blíž a blíž. Už několik zastávek máme za sebou. Kolik jich ještě bude? Výpravčí ani nevěděl, jestli mu vadí, že to neví. Bylo to tak příjemné – nechat se přes ně vézt. Někdy přemýšlel o zastávkách. Jsou mezi městy, oddělují je. Jsou to takové hranice. A vlak, říkal si, jede přes tolik hranic. Semafor – to je taková hraniční závora, a ta se zdvihne, a vlak pustí, a zase musí padnout dolů, protože pojede další vlak, a výpravčí musí dávat pozor, aby se vlaky nesrazily. Železnice je plná hranic. Jako život. Jako vztahy mezi lidmi. I od těch nejbližších oddělují hranice, ani moje žena, vzpomněl si na ni, neví, kolik zastávek mezi námi leží. Jako já teď, pousmál se. Ale tenhle vlak přijel tak neočekávaně, a jako by nedbal na semafory, a zastávky nechává za sebou, jako by hranice za ním zůstávaly otevřené. Která bude ta poslední zastávka, poslední hranice? Betlém… A co tam bude? A zůstanou opravdu všechny hranice otevřené? A co to bude znamenat? Co to bude znamenat pro ty hranice, které jsou v životě a mezi námi? A ta poslední hranice – není „ohnivá“? Nemají ji hlídat andělé s ohnivými meči?
Opřel si hlavu o sedadlo a zkoušel si vybavit Betlém. Jesle, dítě, Josef, Marie, mudrci, pastýři. Nebyli tam taky ti andělé?! Už bez ohnivých mečů.
Chci opravdu být při tom, řekl si.