Zkušenost se zákazem shromažďování se dotkla i církve. Vyvolala různé reakce a aktivity, zejména na internetu. Pěti kazatelů a kazatelek z různých církví i zemí Evropy jsme se zeptali, jak na situaci reagovali. Položili jsme jim následující otázky. Odpovědi přinášíme v tom pořadí, jak během první poloviny května přicházely. -red.
1. Jak jste se vyrovnávali s výpadkem bohoslužeb?
2. Pokud jste přešli na internet, co na to říkají posluchači?
3. Jaké se objevily problémy? Co se dařilo, co nedařilo? Jaká vidíte nebezpečí, jaká pozitiva?
4. Vysluhovali jste večeři Páně?
5. Zůstanete u streamování i do budoucna, až nebude stav nouze (třeba kvůli lidem na chalupách…)?
6. Zvýšila se podle vás díky internetu transparentnost církve? Viděla nám veřejnost víc pod pokličku?
7. Objevila se ze strany veřejnosti či úřadů nějaká zvláštní „poptávka“ po duchovních? A jaké si sám/sama odnášíš zkušenosti z pandemie?
Petr Wagner, farář ČSCH v Čerčanech a redaktor Radia Wave
1. V době, kdy o tom přemýšlíme, se už pomalu všechno vrací do normálních kolejí. Interakce při bohoslužbách mi chyběla, liturgii si člověk sám nezazpívá, asi by to ani nedávalo smysl. Práce s textem se posunula v tom smyslu, že člověk přestal přemýšlet, jak to bude fungovat při nedělním kázání naživo. A to navzdory tomu, že jsem se snažil nějaká ta kázání natočit. Zdá se mi, že jsem méně myslel na to, kdo to uslyší a jak se k tomu postaví.
2. Ohlasy jsem měl celkem dobré, díky Radiu Wave se podařilo v přírodě na Krásné hoře natočit jednoduché velikonoční kázání pro širší okruh lidí.
3. Já mám jako obvykle především problémy technického rázu, ale to je věc zkušenosti a možná mě první skrovné pokusy posunou ke zdokonalení technické stránky věci. Jinak se mi zdá, že práce na kázáních se nijak zvlášť nezměnila, těžké je to úplně stejně jako kdykoliv předtím. Jenom se ke kazateli nedostalo tolik virtuální zpětné vazby.
4. Mně dává v naší tradici smysl vysluhovat jen společně, ne na kameru. Tak jsem se ani normální nepokoušel o nějaký tvar, který by vysluhování nějak nahradil, a čekal jsem na to, až bude možné vysluhovat ve společenství.
5. Já jsem vlastně nedělal stream, ale prostě jsem jen vyvěšoval kázání na youtube a biblické hodiny jsem pořádal cestou videokonference. Zvlášť interaktivitu na biblických bych rád nějak zachoval v kombinaci se živým společenstvím, které se bude scházet. Na biblické se totiž často připojovali přátelé, kteří bydlí daleko, a to mi přišlo skvělé.
6. Bylo by fajn, kdyby bylo pod pokličku vidět víc. Tohle bylo možná jen takové oťukávání…
Jurjen Zeilstra, farář Protestantské církve v Nizozemí z Hilversumu
1. První neděle, kdy byly bohoslužby a další shromáždění většího počtu lidí zakázány, nastala 15. března. Oficiálně bylo i nadále povoleno max. 30 lidí, ale vzhledem k tomu, že je nemožné rozhodnout, kterých třicet to má být, a nás se obvykle schází na bohoslužbách přes dvě stě, rozhodli jsme se přerušit otevřená shromáždění a začít je připravovat pouze se čtyřmi členy pěveckého sboru, farářem, varhaníkem, kostelníkem a dvěma techniky, kteří zajišťovali online video přenos (pomocí tří pohyblivých kamer). Už předtím jsme využívali kódovaný (tj. neveřejný) videopřenos pro nemocné doma, ale teď jsme ho zpřístupnili veřejnosti – nejen jako přímý přenos, ale jako záznam, který si mohou lidé pustit kdykoli během týdne (viz „kerkdienstgemist Regenboogkerk“ – „chybějící bohoslužby ve sboru Pod duhou“ na www.regenboogkerkhilversum.nl).
Další sbor v Hilversumu, De Morgenster (Jitřní hvězda) nemá tak kvalitní možnosti videa, a tak využili našeho řešení situace spolu s námi.
2. Posluchači, resp. diváci jsou velmi spokojeni a dokonce nadšeni. Na velikonoce jsme měli přes tři sta účastníků, i odjinud než z Hilversumu.
3. Postrádám fyzickou přítomnost účastníků shromáždění, byť si je zkouším představit, jak doma bohoslužby sledují. A myslím, že je daleko komplikovanější spolupracovat s dalšími kolegy, kteří využívají naše zařízení.
4. Vysluhování večeře Páně mi velice chybělo. Během předvelikonočního týdne nastaly určité zmatky. Vždycky slavím večeři Páně na Zelený čtvrtek, ale teď se objevil liturgický teoretik, který v novinách varoval před tím, aby si lidé spoluvysluhovali doma sami. Osobně však proti tomu nemám námitky a myslím, že nadcházející léto lidi naopak povzbudí k tomu, aby nějaký chléb a víno měli (a přijímali – pozn. překl.) doma, zatímco my budeme slavit VP v malé skupině v kostele (souvisí s odlišnou situací uvolňování v Nizozemí – pozn. překl.).
5. Ano, budeme pokračovat v přímém přenosu bohoslužeb, jak jsme to dělali doposud, jen očekávám že se objeví debata, zdali přenos opět kódovat, nebo je takříkajíc otevřít širému světu. V sázce je též věc soukromí. Ale možná ji půjde řešit tak, že část židlí v kostele se nikdy neocitne v záběru. Takže lidé, kteří nechtějí být nafilmování, si mohou sednout tam.
6. Myslím, že ano. Sleduje to spousta lidí, kteří do kostela nechodí, a leckteří jsou příjemně překvapeni.
7. Osobní zkušenosti spočívají převážně v tom, že členové církve, kteří kvůli korona krizi zůstali izolováni doma, mají pocit pospolitosti a při telefonickém rozhovoru sdělí, že se cítí členy skutečného společenství.
Situace v Nizozemí: Kostely jsme zavřeli 15. března. Od června jsou povolená shromáždění pro max. 30 lidí, od 1. července smíme vpustit maximálně 100 osob. Na bohoslužby nás ale běžně přichází přes 200 (a nyní po spojení s dalším sborem v Hilversumu ještě víc). Vzhledem k tomu nepovažuje většina členů staršovstva za dobrý nápad začínat s bohoslužbami už 1. 7. – jak rozhodnout, kdo může přijít a kdo ne? – a chtějí počkat s otevřením pro všechny až do září. Ukázalo se, že vzhledem k očekávanému počtu není řešením ani návrh rozdělit účastníky bohoslužeb na jednotlivé neděle podle abecedy (jednu neděli A–L, další M–Z).
Magdaléna Trgalová, farářka ČCE v Praze-Dejvicích
1. Prakticky snad dobře, psychicky špatně. Fyzické setkání tváří v tvář mi strašně chybí. Nulová zpětná vazba při vysílání bohoslužeb je pro mě demotivující a těžko bych si na ni zvykla. Pár reakcí po mailu nebo SMS nenahradí lidské tváře, vůně, doteky, hlasy.
2. Od začátku praktikujeme v týdenní frekvenci vyvěšování tištěných bohoslužeb a pastýřských listů s informacemi na web sboru a rozvážíme je těm, kdo nejsou připojeni. Od velikonoc jsme pravidelně vysílali i video bohoslužby. Lidé jsou asi vesměs rádi, že vidí svůj sbor a faráře alespoň on‑line, ale živé společenství to není. Chybí mimo jiné euforie společného zpěvu, rituál svátečního vypravení (příp. vystrojení) na nedělní bohoslužby, byť se i o to někteří doma pokoušejí.
3. Někdo je osamělý a díky karanténě přes všechnu naši snahu ještě osamělejší. Kolem ramen ho z obrazovky nevezmete. Druhý si naopak do sboru chodí oddychnout, „vypnout“ od „přelidnění“ v domácnosti, a teď je s dětmi, domácím vyučování kombinovaným s prací přetížen a bez možnosti úniku. To se dá jen vydržet a my v tom nemohli pomoci víc než telefonováním, psaním… Ale snad i pouhé silné uvědomění, že církev, váš sbor, jsou sítí lidí ochotných naslouchat a pomoci, je výborným bonusem této krize. Také popřemýšlení nad tím, co mi chybí, co jsem nově nalezla a bez čeho se naopak snadno obejdu i do budoucna. Některé věci by nám v nepřetržitém církevním „provozu“ nikdy nedošly. Shrnout a vyslovit to ovšem ještě neumím, nemám ještě hlavu tak docela „nad hladinou“.
4. Na velikonoce jsme vysluhovali jak na Velký pátek, tak na Hod Boží. Byli jsme s mým farářským kolegou Pavlem Rumlem vždy ve třech ještě s muzikantem, resp. kameramanem od nás ze sboru. Vyhodnotili jsme, že nabídnout lidem co „nejnormálnější“ obraz velikonoční liturgie v této nenormální době bude pro ně větším přínosem, než vysílání „solidarizujících“ okleštěných bohoslužeb. Jednoduše, že radost, že se slaví a možnost být při tom alespoň on‑line, bude silnější než případná závist ve smyslu „no a já tam fyzicky být nemohu“.
5. Zatím jsme to nenavrhovali, a myslím, že ne. Nechtěla bych lidi vést k tomu, aby si postupně přivykli, že je to něco víc než stav nouze, něco jako běžná a vždy dostupná alternativa bohoslužeb ve společenství z těla a krve. Obávám se, že bychom o některé pohodlnější lidi postupně fyzicky přišli a na to získat nové zas ještě nejsme ve streamování tak dobří. Ale třeba by to tak bylo v pořádku a jen jsem vyděšená z energetické náročnosti změny?
6. Nevím, zda nás veřejnost teď vidí jinak, lépe, zřetelněji. Ale my sami jsme okolnostmi přinuceni naučit se nabízet něco těm, kdo najdou odvahu „podívat se do církve“ alespoň on‑line, ačkoli fyzicky by nejspíš nikdy nevyrazili. Nuda i obavy v tomto smyslu takovému rozkliknutí stránek (i) s duchovním obsahem nahrává.
7. Každá krize přináší i duchovní a existenciální otázky. Ze strany úřadů mnoho nečekám, ale pro veřejnost bude zajímavá reflexe dopadu a možného smyslu této pandemie v duchovním významu. Osobně jsem přemýšlela o tom, že dlouhodobě nevíme, kdo přesně a kde jsou duchovně hledající lidé mezi námi, kdo je naší případnou „cílovou“ skupinou. Kdybychom lépe věděli, kdo a co vlastně hledá, třeba bychom lépe uměli nabídnout to formou, která je pro něj srozumitelná. Dala bych se cestou nějakého odborně připraveného výzkumu. Nejmladší generace používá jiné komunikační kanály, vyhledává na internetu, většinou nevydrží sedět na klasickém monologickém kázání, pokud v té tradici nevyrostla. Třeba je i díky této pandemii hledajících zas o něco více. Možná skončil určitý typ církve. Ale věřím, že si najde cestu nějaký nový. Doufám, že jeho součástí bude i nadále fyzické setkání, společné slavení, přemýšlení, prožívání, vnímání, zpěv a třeba i pohyb.
Daniel Midriak, farář Evanjelické církve a.v. na Slovensku ve Svitu
1. Zákaz trval od 15. 3. do 3. 5. a prišiel v období, do ktorého spadali sviatky Veľkej noci. V našich cirkevných zvyklostiach je to čas, kedy ľudia prichádzajú k spovedi, k Večeri Pánovej a čítajú sa pašie. Všetky tie zhromaždenia boli zrušené a nahradené televíznymi i internetovými prenosmi. Bolo to veľmi zvláštne a nemáme to doteraz racionálne spracované. Asi sme sa s tým nevyrovnali, len sme prešli na núdzový režim.
2. Hlavne starší si to nakoniec pochvaľovali, pretože im vyhovovalo, že nemusia nikam ísť a majú všetko doma. Aspoň takú reakciu som od niektorých zachytil, ktorí ale mali to šťastie, že bývajú s deťmi, ktoré im to technicky zabezpečili.
3. Pre mňa základný problém je, že sa naše bohoslužobné snaženie posunulo z oblasti vážneho a hlbokého prejavu spoločenstva k oblasti zábavy. Sadnúť si do kresla a pustiť si obrázky a reči už má skutočne dosť ďaleko od „putovania do chrámu k oslave Hospodina“. Rozhodne ale pre človeka, ktorý „putovať“ už nevládze alebo nemôže, je to veľká pomoc.
4. Tam nastala nejasnosť. Sem – tam to niektorí skúsili, nakoľko však luteráni nie sú kalvíni, viac bolo odmietnutia internetového prinášania sviatostí a nakoniec sa to riešilo časovým posunom do obdobia, keď zákazy budú zrušené.
5. Náš generálny biskup pri jednej tlačovke s premiérom dokonca vyslovil niečo o vďačnosti v tom zmysle, že vďaka zmeneným podmienkam sa do popredia dostalo to spoločenstvo, ktoré sa už cez internet tvorilo skôr a bolo zaznávané. Ja sa osobne už dlhšie bavím tvrdením, že nakoniec nám na celé Slovensko bude stačiť jeden evanjelický farár, ktorý v nedeľu či sviatok bude kázať pred kamerou, a kto bude chcieť, zúčastní sa niekoľkými klikmi virtuálneho bohoslužobného zhromaždenia.
6. Skôr je to akási – možno posledná viac než prvá – „niť spojenia“ pre tých, ktorí sa ešte z tradície podľa starých rodičov či rodičov k evanjelikom hlásia, ale do kostola sa vyberú najskôr na pohreb. Tak si pozrú, čo to tí evanjelici rozprávajú. Ale o transparentnosti v našich podmienkach, keď sa v cirkvi nevieme ani poriadne porozprávať medzi sebou, by som nehovoril.
7. Predovšetkým mal premiér záujem o predstaviteľov cirkvi, aby spolu s ním oznamovali ľuďom, že treba sedieť doma a nevychádzať. Pred Veľkou nocou v deň, keď zaviedli kontrolu pohybu z okresu do okresu, sa v Bratislave tvorili kvôli kontrole viachodinové kolóny, a práve vtedy bolo rokovanie cirkevných predstaviteľov s premiérom, po ktorom mali spoločnú tlačovú besedu. Tak si ľudia začali rozprávať trpké vtipy o premiérovi, ktorý mal „duchovnú chvíľku“ s biskupmi, a ostatní museli hodiny čakať, kým sa dostanú do zamestnania.
Mne osobne prázdne kostoly pripomenuli dobu komunistickú, keď boľševik za normalizácie nariaďoval konanie bohoslužieb v letné nedele ráno do 7.00 h a večer po 7.00 h z dôvodu, aby „sa ľud mohol zapojiť do žatvy“. Osobne považujem za veľmi nedomyslené spojenie „zákaz bohoslužieb“ a ešte z úst predstaviteľov cirkvi. V takom prípade začína uvažovanie o spôsobe napĺňania onoho prikázania o svätení sviatočného dňa.
Ewa Jelinek, farářka ČCE v Ostravě
1. Ze začátku jsme tápali, protože jsme nikdy nedělali online přenosy či záznamy. První dvě neděle jsme rozesílali jen texty kázání a nabádali členy, ať sledují bohoslužby jiných sborů nebo v České televizi. Pak jsme už najeli na nějaké to vlastní mluvené medium. Zřídili jsme si po vzoru ČCE účet na SoundCloud, oprášili jsme sborový YouTube. Můj kolega Pavel Šindler si oblíbil audio záznamy bohoslužeb (a dělal to opravdu moc dobře). Já si pohrávala s video technikou a moc mě to bavilo – i z toho důvodu mi bude ta karanténa scházet. Různé scénky, video pozdravy dorostenců ke dni matek z jejich domovů, dokonalé písně natáčené varhaníky u nich doma s celou rodinou…
Starším, kteří nemají internet, jsme posílali kázání (nebo pak i scénář celých bohoslužeb) poštou po celou dobu karantény.
2. Zaznamenali jsme mnohem více zpětné vazby, než před krizi (další věc, která mi bude scházet). Převážně byl v ní projev vděčnosti nebo poznámka, co bychom měli technicky zdokonalit. Líbí se mi, že lidé oceňovali kvalitu a ne kvantitu, protože mě to motivovalo se zlepšovat a hlavně v tom pokračovat.
3. Opravdu hodně času vzalo učení, jak natáčet, jak upravovat zvuk, jak střihat video, samotné natáčení bylo ze začátku také martyrium. Zjevně jen můj kolega Pavel má dar zapnout mikrofon a namluvit celé bohoslužby najednou. Já to musela občas dělat i čtyřikrát (kvůli chybám v mluvení nebo z důvodu špatného zaostření).
Při prvních veřejných bohoslužbách v kostele (17. května) jsem na sobě zaznamenala větší odvahu gestikulovat či improvizovat, a to určitě ve spojení se zkušeností z natáčení video bohoslužeb či scénky.
4. Večeři Páně jsme chtěli vysluhovat i přes internet, ale těsně před tím přišlo doporučení shora, ať to neděláme. Tak jsme se podřídili.
5. Internetové bohoslužby vidím jen jako náhradu těch veřejných v kostele. Nic nemůže nahradit společenství lidí, kteří jsou spolu v jedné místnosti. Proto také nejsem pro živé přenosy ani záznamy bohoslužeb, i když už jsme zase zpět v kostele. Ani staršovstvo o tom zatím nejednalo.
6. To určitě ano. I já sama jsem se ráda podívala pod pokličky jiných sboru nebo církví, dokonce i za oceánem. A uvědomila jsem si, že jsme opravdu jedná velká rodina. Že máme mnoho společného, a to, co sami nemáme, je často dobrý nápad, který i my můžeme použít.
7. (Žel) ne.
A osobní zkušenosti? Celé dva měsíce jsme byli doma (manžel měl home office, dceři zavřeli jesle). I přes konflikty a únavu s tím spojené (manžel musel pracovat přes den, já tedy mohla až po večerech a často i do pozdních hodin v noci) jsme se víc sžili a víc se nám po sobě stýskalo, když už jsme byli zase pryč. Také s mnoha členy sboru jsem si mnohem víc než před karanténou popovídala a sblížila se, i když jen elektronicky. Také jsem konečně dotáhla k dokonalosti mé (i když Honzovy) buchty.