Starší člověk se zpravidla bojí zimy. Když začíná, povzdechne si, kéž by už byla za námi. Přiznávám, že si to také myslím. Ale utekla nějak rychleji. Nevím, čím to je, čas běží stále stejně rychle, ale zdá se mi, že běží rychleji. Vím, že to je můj subjektivní pocit, svedl jsem to na pokročilý věk, ale lidé mnohem mladší říkají často totéž. Suma sumárum, čas pádí a my s ním, ale kam a proč tak rychle?
Velikonoce jsou na dosah ruky a připomínáme si poslední dny a hodiny Ježíšova života. Zemřel velmi mladý, bylo mu něco málo přes třicet, a přesto stačil splnit své poslání. Z dějin známe řadu jiných významných postav, které ve velmi krátké době vykonaly dílo, jež mluví dodnes. Např. Alexandr Veliký (356–323 př. Kr.), pravděpodobně největší vojevůdce všech dob a panovník nad velikou říší, zemřel, když mu bylo 33 let. Slavnému hudebnímu skladateli W. A. Mozartovi (1756–1791) bylo 35 let. Jistě to není pravidlo, ale platí, že dlouhý věk není zárukou dobrého díla. Někdy se udělá víc i lépe, když je času méně.
Velikonoční poselství necílí především do světa politiky, vojenství či budování velikých říší, ani není jen fundamentální inspirací pro veliká díla umělecká, ale míří do obyčejného života, k lidem, kteří na své kratší nebo delší životní pouti jen s velikými obtížemi nalézají smysl života. Kladou si často otázku, jaký má smysl uvidět krásy světa a být od nich po krátké době navždy oddělen. Je výsadou vědět, že jsme smrtelní, nebo je to spíše břemeno? Jaký má smysl být obdarován světlem „božského“ poznání, jehož se druhým tvorům nedostalo, když nás naplňuje trvalým neklidem a pocitem nezakotvenosti?
Můžeme se ptát nebo takové otázky odmítat jako zbytečné a bezpředmětné, ale nic nám to nebude platné. Sice jsme si náš úděl nevybrali, ale už se stalo, zrodili jsme se jako lidé a byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Můžeme s tím souhlasit nebo nesouhlasit, ale tomuto určení se nemůžeme vyhnout. Stvořitelovy ruce nás poznamenaly navždy.
Proto si člověk znovu a znovu klade otázku, kým vlastně je. Ve velikonočním vyprávění je scéna, kdy Ježíš stojí před Pilátem. Při pohledu na zbičovaného a zbědovaného Ježíše říká památné slovo „hle, člověk“ (Evangelium Jana 19,4–5). Na jedné stráně tu stojí představitel mocného římského impéria spolu s židovskou obcí, reprezentantkou organizovaného judaistického náboženství, a na druhé straně Ježíš, závislý jen na Bohu samém, který se odvážil mluvit a žít v souladu s obrazem, jejž Bůh vložil do člověka.
Velikonoce nic neskrývají. Nestaví do popředí „sladké Jezulátko“ nebo jen dobrého pastýře, který vede své ovečky na zelenou pastvu, ale zcela realisticky až i naturalisticky ukazují tvář trním korunovaného a popraveného člověka, visícího na popravčím kůlu. Že by právě toto byl pravý obraz člověka? Jistě, není na něm vše, co by jej mohlo charakterizovat v plnosti, ale to podstatné na něm nechybí. Ježíš byl na této zemi cizincem a střetl se s mocnostmi, které ovládají tento svět, s bohatstvím a prázdnou sytostí těla, se ztrátou vděčnosti a paměti, se sílou, ale i ukrutností lidské moci, jež končí v absolutní bezmoci smrti. Kdo v sobě uslyší hlas Nejvyššího a rozhodne se Božímu volání a vábení nevzdorovat, ten se s těmito mocnostmi dostane také do trvalého sporu. Nemusí to mít tak dramatický charakter, ale kvalita bude stejná.
Velikonoční zpráva před nás staví ještě jiný obraz než jen velkopáteční. Jeho nepřátelé, zdánlivě úspěšní, udělali bankrot. Nepodařilo se jim navždy utáhnout smyčku kolem krku Ježíšova. Ti, co ho zabili, činili to v domnění, že se ho nejen zbaví, ale že sprovodí ze světa i jeho poselství. Zmýlili se. Usmrtili ho, ale nemohli jej sprovodit ze světa, protože v jeho prospěch intervenoval Nejvyšší a vzkřísil ho. Nedovolil, navzdory všem neúprosným „přírodním zákonům“, aby vykonaly své. Ježíš Kristus vstal, smrt byla poražena, hrob je prázdný, Ježíš žije (Evangelium Lukáše 24,4–7). Odtud se k nám šíří božské světlo, jež je předzvěstí vzkříšení jeho žáků a přátel a všech těch, kteří mu zasvětili svůj život.
Tato světodějná událost neznamená, že automaticky po smrti každého člověka následuje vzkříšení. Je to jen možnost, výzva či meta, ke které nás přišel pozvat Ježíš. Ale nejen pozvat, také – rozhodneme-li se pro tuto cestu – nám stát po boku. Ježíšovo mesiášské dílo je nejen výzvou k víře a následování, ale je to vzácný a nezasloužený dar. Ale platí, že se musíme osobně angažovat a tuto cestu si vědomě a dobrovolně vyvolit. Jsme postaveni před volbu, záleží nyní jen a jen na nás, smrt i život jsou v našich rukách.
To, co nás znovu a znovu udivuje, je vytrvalost Boží, s kterou nás trpělivě přesvědčuje, zve a volá. Ani pro Nejvyššího to nebývalo lehké, byly dokonce i doby, kdy litoval, že stvořil člověka (1. Mojžíšova 6,5–8). Opravdu nás udivuje, co vše si Bůh nechal a nechává líbit. Je odmítán, zesměšňován, urážen a v Ježíši Kristu korunován za maškarního krále a nakonec zabit.
Dějiny vykoupení jsou lemovány ponížením Božím. Pán všehomíra trpělivě snáší, když ho kdejaký lidský trhan uráží a vysmívá se mu. Když mu přiděluje místo v pantheonu zastaralých idejí nebo vznešených, v posledu však neskutečných mýtů. Když ho vykazuje za hranice lidské každodennosti, kamsi mimo tento svět. Když jej viní za všecky zlořády světa, když jej popírá, že není, že je jen iluzí, zbožným výmyslem nebo jen berlou pro chudé, slabé a nevědoucí. Ponížení Boží je cenou, kterou Bůh platí, aby nás získal. Začalo to v ráji, kde první lidé nerespektovali Boží přání a pokyny. Pokračovalo to Kainovou vraždou bratra Ábela. Ani když si vyvolil svůj lid, nedočkal se mnoho vděku, dokonce i izraelští králové a kněží se, až na výjimky, od něho odvraceli a raději sloužili pohanským modlám. Když jim posílal proroky s výzvou, aby se k němu vrátili, neposlechli je a některé z nich pronásledovali nebo dokonce i zabili. Všichni se ovšem od Boha neodvrátili, neboť i v nejtemnějších dobách měl v zaslíbené zemi malé skupiny věrných, jež jej neopustily. Byla to však zpravidla jen menšina (1. Královská 19,14.18).
Podobný úděl potkal i jeho Syna. Evangelista to vyjadřuje slovy „do svého vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Evangelium Jana 1,11). Všichni víme, jak dopadl. Když visel na kříži, obracel se k Otci a prosil ho: „Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Evangelium Lukáše 23,34). Myslel na všechny, na Piláta, židovskou radu, žoldáky, hlučící dav atp. Nezlobil se na ně, neproklínal je, neboť věděl, že nevědí, co činí.
Není lehké pochopit a porozumět Kristově velkorysosti. Není to postoj bohočlověka, který snáší utrpení jen na oko, protože pravého lidského utrpení není schopen, ani to není duchovní velikán, který ač trpí, zachovává svou mysl ve svaté odpoutanosti od situace, ve které se nachází. Je tomu spíše naopak, neboť ve dnech a hodinách, kdy stál před soudem, kdy byl bičován, trním korunován, křižován, se nepohyboval na svatých výšinách božského vytržení, ale na místech zlořečených a prokletých, kde vládne nejhlubší zoufalství a trýznivá opuštěnost. Právě zde zazněl zoufalý výkřik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Evangelista Matouš 27,46). V těchto chvílích se vyjevuje pravý charakter Ježíšův. Neshlíží na nás z výšin, ale je mezi námi, a to na všech místech, nevyjímaje míst nejtěžších, staví se mezi nás a vedle nás a prochází s námi oceánem nenávisti a zmaru. Nevyhýbá se utrpení ani násilné smrti, protože dobře ví, že jeho lidští bratří i sestry se tomu také vyhnout nemohou.
Zde se již dotýkáme srdce velikonočního tajemství, kdy ve všech temnotách, kterými lidské pokolení musí ještě procházet, se rýsují červánky na obzoru nového a věčného dne vzkříšení.
(Přetištěno s laskavým svolením autora z jeho Občasníku č. 3)