Čeští evangelíci mají problémy s římským katolictvím. Odlišná teologie, zejména v oblasti nauky o církvi, protichůdná hodnocení historie, nestejné pojetí ekumenismu – to jsou dlouhodobě svízelné třecí plochy, na nichž se skřípěním skončil nejeden mezikonfesijní rozhovor, nemluvě o těch, které nikdy nezačaly. Jsou věci, myšlenky a události, na jejichž hodnotě se český evangelík s římským katolíkem těžko shodne.
Za minulého režimu mohli jsme tuto nemožnost shody v ústraní promýšlet a diskutovat, někdy dokonce ve vzájemném obecenství i na chvíli překonávat: spojoval nás tlak zvenčí. Byli jsme na jedné lodi, věděli jsme, že jsme křesťané. Přes vzájemnou ostražitost, která nikdy nepolevila, přes podstatné rozdíly, které trvaly a budou trvat, byli jsme si blíž, neboť spolu proti vnějšímu nebezpečí. Ani tehdy však nešlo patrně o výrazný pokrok na cestě ke křesťanské jednotě. Bylo to spíš účelové spojenectví ducha – včetně spojenectví s mnoha jinými, ne zrovna křesťany – proti nesvobodě.
Situace dnes je naprosto odlišná; tlak pominul a propast mezi oběma konfesemi se rozevřela do takové šířky, že z toho občas běhá mráz po zádech. Tři okruhy zásadních neshod, v úvodu naznačené, orientují často každou konfesi v podmínkách svobodné společnosti tak opačným směrem, že nezřídka stojí český evangelík s římským katolíkem proti sobě. Těžko říci, zda to vadí římskému katolíkovi, českého evangelíka (nezapomeňme, že příslušníka konfesijní menšiny a potomka zbytku těch, kteří v minulých stoletích přežili totalitní tlak ř. k. církve) však staví tato situace před velký problém, s nímž není snadné se rozumně vypořádat. Děje‑li se například, že ad 1) eklesiologie římské církve vede katolický klérus k triumfálně iritujícímu vystupování, na němž zaráží mj. samozřejmost, s níž si církev vyhrazuje roli strážkyně morálky a jediného garanta duchovního života, že ad 2) při výkladu českých dějin ř. k. církev „rekatolizuje" i tak nepříznivá a dávno doložená fakta jako v případě Jana Nepomuckého, že ad 3) navzdory mnohým (nejen ekumenickým) ohledům zasvětí český národ Panně Marii a otevřeně tak dává najevo, jak malou váhu přikládá vlastním proklamacím ekumenismu – pak je otázka, jak má na takovéto „křesťanství" český evangelík reagovat.
Nejde jen o vyjasňování stanovisek mezi církvemi. To vše se odehrává uprostřed veřejnosti, která je velmi citlivá na jakékoliv náznaky poručníkování a ideologizace a které jsme jako křesťané dlužni zvěst evangelia o Ježíši Kristu. Jestliže vysoký kredit křesťanství ve společnosti zmizel za poslední tři roky jako pára nad hrncem (je otázka, byl‑li vůbec tak vysoký, jak se mnozí domnívali – nebyl to spíš jen krátkodobý pardon?), jestliže veřejnost začíná dnes reagovat na aktivity církví spíše podrážděně a jestliže podle posledního průzkumu se pouze 20 % občanů České republiky považuje za věřící, pak se zdá, že by český evangelík neměl mlčet a měl by jasně vyjádřit svůj odlišný názor: Věříme, že pravda je v Kristu Ježíši, a podle našeho mínění ř. k. církev mnohým tuto pravdu zatemňuje.
Pozoruhodné je, že to zatím (snad s výjimkou Pavla Kašpara, jehož článek z LN přetiskujeme) nikdo z evangelíků veřejně a s plnou vervou neučinil. Ptáme‑li se proč, pak narazíme na cosi, co bychom mohli nazvat „ekumenický ostych“.
Zřejmě čeští evangelíci nechtějí být těmi, kdo vyvolávají konfesijní spory, kdo si zahrávají s náboženskou nesnášenlivostí. Nechtějí vzbudit podezření, že si hřejí vlastní polívčičku, že si léčí své komplexy náboženské menšiny. Když farář v penzi Josef Veselý napsal do Kostnických jisker, že nový katolický katechismus svým učením hatí naše případné naděje na nový duch ekumenismu, ocitoval ho týdeník Respekt ve svých zprávách jednou větou tak, že z něj udělal „hodnostáře evangelické církve" a větu vysázel tučně. Chtěl Respekt upozornit na kodifikovanou povýšenost římského katolictví, anebo chtěl varovně zvednout prst – ha, tady vystrkují růžky konfesijní třenice, evangelíci (potomci těch zločinecko-marxistických husitů) chtějí společnost zatáhnout do náboženského konfliktu? Tu jsme u zásadní otázky – jak držet, bránit, milovat atd. pravdu proti církvi (také své, ale v tomto případě římskokatolické), a přitom zůstat transparentně tolerantní?
V redakci Protestanta máme na toto téma zajímavou korespondenci ing. Jana Krejčího z Plzně, který volá na všechny strany: mlčení evangelické církve, včetně bohoslovecké fakulty, (např. k nepomuckému omylu pana prezidenta) je zradou pravdy! „Máme ještě právo nazývat se protestantskou církví? Ekumenismus, který nehledá Pravdu, ale především vzájemné výhody, skončí jako dům postavený na písku." Synodní senior ČCE Pavel Smetana mu odpovídá, že „mlčet v určité chvíli nemusí být znakem slabosti či nepravdivosti, ale i vnitřním rozpoznáním, že za projevy těch, jejichž hlas nás zneklidňuje, se skrývá vřelá touha po národním i církevním usmíření a vnitřní integraci, bez které národ nemá valné vyhlídky pro budoucnost." A na jiném místě: „V současné době je celá řada sporných bodů v ekumenickém rozhovoru, které by snadno mohly vyústit v novou konfrontaci znemožňující opravdovou misijní službu. Nechat se vyprovokovat k novým náboženským zápasům je to nejsnazší, co je možno učinit. Ta obtížnější cesta je tam, kde se křesťané pokoušejí trpělivě vysvětlovat, upozorňovat na nebezpečí a společně se stavět pod konečnou Kristovu autoritu."
Český evangelík je tedy znovu ve dvojím ohni. V jednom hoří Jan Hus se svým až do smrti sebeobětovným vyznáním pravdy, jíž jest Kristus Ježíš, nikoli církev. V druhém pak hoří požár náboženské nesnášenlivosti. Je naší odpovědností, aby nevzplanul. Na jednu stranu máme povinnost říci veřejně: evangelium Ježíše Krista je něco jiného než náboženský styl, kterým se dnes v národě presentuje ř. k. církev. Na druhou stranu však musí být nepochybné a (je‑li vůbec možno) nezpochybnitelné, že nám jde o věc, tedy o pokoj evangelia Kristova, nikoli o historické, majetkové či nevímjaké prestižní bolístky. Vzhledem k tomu, že kritika dnes zaznívá i zevnitř ř. k. církve (viz článek VELMI OSTRÉ SOUVISLOSTI, str. 20), nemuselo by být zcela nereálné v tomto dvojím ohni obstát.