A v Tylově divadle se aplaudovalo

Číslo

Člověk se stále cítí mladým, jenže roky přibývají a po šedesátce se stáváte pamětníkem. Bohudíky, doba komunistické totality se nám stala minulostí. Kde kdo sepisuje, jak to bylo. Často se mi při čtení těch i oněch memoárů zdá, že to přece jen bylo poněkud jinak. Každý má zřejmě jinou historickou zkušenost. Každé osobní vzpomínání je subjektivní. Pokusím se čtenářům Protestanta otevřít několik „Okének do období totality“. Mohu slíbit, že nebudu nic vědomě překrucovat.

Váš Pavel Hlaváč

Narodil jsem se dva měsíce po vzniku Protektorátu. Když mi byly rovné čtyři měsíce, vypukla 2. světová válka. V tom roce, co skončila, jsem začal chodit do obecné školy a po prázdninách v roce 1950 do chlapecké měšťanky v Kutné Hoře, podle rozměrného poprsí Učitele národů nad vchodovými dveřmi se jí říkalo „Komenda“. Kromě učení jsme chodili sbírat a hubit mandelinku bramborovou – amerického brouka – a české chrousty. Kéž by těch chroustů bylo dnes víc.

Za necelé dva roky mi na dva roky zavřeli otce. Byl živnostník, a tudíž vykořisťovatel. Malíř pokojů, těžce pracující vykořisťovatel. Pokud někoho vykořisťoval, tak leda sám sebe. Jenže on byl před Vítězným únorem sociální demokrat, který nezvítězil, protože se nestal komunistou. Tento smrtelný hřích občas také u piva vysvětloval a zdůvodňoval, zřejmě ne vždy jen svým přátelům. Někdy přidával také krátká srovnání stávajících poměrů s poměry před válkou. Jako že bývala svoboda, že slušný člověk se nemusil obávat četníků ani soudů, že sice odbory nebyly revoluční, ale o to více hájily zájmy pracujících, jak to sám poznal, když byl tovaryšem u malířské firmy v Liberci. Prostě bylo třeba jej převychovat, změnit mu jeho vlastní zkušenost. Záminkou pro kriminál bylo to, že neudal provokatéra, jehož za ním poslala StB. Sdílel tak osud několika desítek živnostníků a rolníků v kutnohorském okrese.

Mně bylo 12, sestře 10 a bratrovi 7 let, když k nám vtrhli estébáci. Něco si vybavuji naprosto přesně. Vůbec jsem z počátku nerozuměl, co se děje, proč nás tak neurvale o půl páté ráno někdo vzbudil, proč se po našem bytě pohybují cizí chlapi, proč u okna drží taťku, co mu to dali na ruce a proč tak křičí na maminku. Byli jsme vychováváni k pořádku, na to maminka dbala. Všechno musilo být srovnané, uklizené, a tady ti všechno rozhazují i každý šuplík sypou na zem, a ještě po všem šlapou. To se přece nesmí dělat, kdo jim to dovolil a co budou dělat dál? Počáteční údiv vystřídalo do té doby nepřijatelné a v té chvíli nepochopitelné zjištění, že ti, na které jsem dosud mohl ve všem spoléhat – otec, matka a, v dětské víře, formované v Nedělní škole jistotami hodného bratra Jirsy a jeho úžasným flanelografem, i Pán Bůh, nejsou s to odvrátit, zastavit nebo změnit to neblahé, co se u nás a s námi děje. Má dušička, ač nejstaršího ze sourozenců, se chvěla jak lapené ptáče. Sestra a bratr stáli na posteli a vyděšeně plakali. Vlastně od začátku jsem tam stál s nimi, drželi jsme se kolem krku, báli se a plakali všichni tři. Pocítil jsem velké ohrožení a zanechalo to hlubokou stopu v mém vědomí. Zažil jsem poprvé něco tak naprosto nedobrého. Zažil jsem zlo. Ani nevím, kdy a jak s otcem odešli. Zůstal po nich nepořádek a zjitřená mysl. Až po pěti, šesti letech jsem se přestal v noci děsit a počůrávat. V mysli tento zážitek zůstal, zapadl do podvědomí a nejednou mě ochránil před mnohými pokušeními.

To ráno, co zatkli otce, jsem již nespal, ani nemohl spát. Maminka se obávala důkladnější prohlídky a věděla, že v celém baráku, někde na půdě, je jen jedna jediná nebezpečná věc, jenže nevěděla kde. Jednalo se o vojenské patrony. Ty tam po válce schoval maminčin otec, děda Kukliš. Chudák velmi rozrušená matka mě poslala na půdu, abych je tam hledal, našel a pak odnesl z domu. Já je hledat nemusil, přesně jsem věděl, kam je děda schoval, za kterým trámem leží ty promaštěné balíčky dlouhých patron. Tajně jsem si z nich, čas od času, pár brával, vysypal z nich střelný prach a zapaloval „bengálský oheň“. Strach, který mě stále ještě svíral, lehce překonal pokušení alespoň jen jeden balíček tak krásných, štíhlých a „užitečných“ věcí tam nechat. Později jsem si vyčítal, že mě nenapadlo schovat je někde jinde. Tehdy však jsem bez meškání, v šest hodin ráno, podle maminčina přání, upaloval podél dlouhé zdi „tabákovky“, pak kousek přes pole k Vrchlici řečené „Pách“. Vedle naší parcely, pronajaté kvůli trávě a senu pro králíky (tehdy byl každý kousek škarpy či břehu dobrý a ošetřovaný), byl malý splávek. Pod ním byla voda nejhlubší. Tam jsem ty těžké, mastné balíčky s lítostí naházel. Tam jsem také na delší čas pohřbil své klukovské lumpárny, neboť naší rodině nastali dnové zlí.

Otce drželi v dlouhé vazbě ve věznici v Kutné Hoře, stejně jako celou řadu dalších živnostníků a rolníků. Zatčení místních „vykořisťovatelů a třídních nepřátel“ se stalo závěrečnou fází socializace okresu. Po slavnostním vyhlášení této historické události bylo nutno zneškodněné protivníky a vlastizrádce potrestat. Žádné návštěvy, žádné balíčky. Nezaslouží si nic jiného než pohrdání všech čestných a poctivých pracujících.

Toto vše se odehrávalo na malém městě, na pozadí monstrózních procesů padesátých let. Vždyť jen roku 1950 bylo popraveno 57 lidí, roku 1951 rovných 60 a rok 1952 byl zcela rekordní, s počtem 66 poprav. Skoro bez výjimky se jednalo o justiční vraždy, mnohá doživotí a tisíce let věznění nevinných lidí. Zavírat a vraždit však komunisté začali hned po „vítězství pracujícího lidu“ v únoru roku 1948. Otřesná kapitola nezákonné mocenské likvidace římskokatolické hierarchie, mužských a do značné míry i ženských řádů spadá do roku 1949, stejně jako likvidace vojenské elity v čele s generálem Heliodorem Píkou. Potom přišli na řadu demokraté, kteří se před únorem snažili bránit zemi před nastupující totalitou komunistů. Z nich nejznámější popravenou, přes protesty a žádosti o milost z celého světa, byla dr. Milada Horáková. Tato členka smíchovského evangelického sboru se stala symbolem ušlechtilého lidství, naproti barbarství bolševických vrahů, kteří se nezastavili před ničím, co je zlé.

Kutnohorští soudruzi nechtěli zůstat, a také nezůstali pozadu. Popravy v tomto případě naplánovány nebyly. S nejprovinilejšími, kteří poskytli provokatérovi, úkolovanému StB, jak se později ukázalo, nocleh či kabát, šálu či polévku, byl uspořádán okázalý proces. Celé se to odehrálo na jevišti Tylova divadla, které přetékalo „hněvem nahnaného davu“. Ti lidé byli především zastrašeni. Takto manipuloval komunistický režim s jinak docela hodnými lidmi. Při vynesení rozsudků doživotí a vysokých trestů se v „Tyláku“ aplaudovalo.

Otce soudili s menšími provinilci v budově soudu, kde byl před sto roky osvobozen a odkud byl na ramenou jásajícího davu vynesen Karel Havlíček Borovský. Těm, které postavila před soud komunistická mašinérie, se především nedostalo spravedlnosti, natož milosti. Tak to bylo. Taková to byla velká neláska, podlost a zbabělost. Kolik jen utrpení a bolesti přinesla i docela obyčejným lidem ta „dějinná smyčka“ komunismu. Jak vidno, neměl jsem již ani jako chlapec, ani kdykoli později, nejmenší předpoklady myslet si o té ideologii a praxi komunismu cokoli dobrého. Mezi blízkými a spolehlivými dospělými jsem se i já naučil „čekat, až to praskne“, poslouchal jsem od útlého dětství Svobodnou Evropu a těšil se, že to praskne na podzim, pak až na jaře, potom znovu na podzim, ale pak již určitě na jaře.

Naše buržoazní rodina se zproletarizovala a ocitla se i v určité izolaci. Maminka musila jít do práce a měla to zvláště z počátku hodně těžké. Oporou nám tehdy byl děda Filip Hlaváč a někteří z nejbližších příbuzných. Kdo však poskytl manželce politického vězně (1951–1953) a třem ještě poměrně malým dětem nejen duchovní útočiště, ale i prostředí lásky a solidarity, byl kutnohorský evangelický sbor, jehož farářem byl Jan Dus (1903), hodně liberální hromádkovec, ctitel F. Žilky a T. G. Masaryka, muž laskavý a vážený. I když byl svými kolegy v poděbradském seniorátě navrhovaný, nikdy nedostal státní souhlas, aby mohl být volen seniorem. Dnes, po zkušenosti s většinou církevních funkcionářů v době totality, chce se mi říci: zaplať Pán Bůh!

Rádi jsme chodili ze Sedlic do kutnohorského sboru…

Tímto konstatováním zavírám první okénko, druhé otevru někdy příště.

Autor je evangelický farář